Sci-fi

Článků v rubrice: 56

Johny a Fred

„Frede?“ „Ano, Johny.“ „Frede, jestli teda opravdu míříme do Bruselu, měli bychom vzít vodík v Plzni. Je tam nejlevnější.“ „Nebudou ho mít v Maastrichtu ještě za míň?“

Fotogalerie (1)
Ilustrační foto

„Jenže tam je děsná fronta, s celým tím zdržením to nakonec vyjde dráž.“ „A co Bonn?“ „Ne, to ne, nenechám si zase zasvinit motor tím jejich zemním plynem, co mu říkají vodík. Tůdle!“ „No tak dobře, Johny, jak myslíš. Za jak dlouho jedeme kolem?“ „Za minutu. Hele já nás tam svezu a naberu plnou sám, jo?“ „Tak dobře, Johny, posluž si.“ Jsem ke svému autu velice milý. Dokonce mu i dovoluji, aby se občas řídilo samo. A aby mi tykalo. A jak jste si všimli, hlasový výstup palubního počítače má určitou nekorektní úpravu, která by mě mohla stát pěkných pár eur na pokutě, kdyby ji ovšem policajti našli. Jenže Johny je natolik chytrý, že při každém náznaku doteku odposlechového radaru začne mluvit stylem „ano, pane, ne, pane, massa Johny poslouchat“. Někomu to takhle vyhovuje. Ale já nenechávám svému vozu žádnou zbytečnou redundanci. Dovoluju mu, aby jelo na plný pecky – co se výkonu motoru týče i co se týče jeho nanoprocesorů. A když vidím, že mu dělá radost brát třeba vodík za mě, tak mu to taky dovolím. Je to rychlejší, levnější – a nakonec i bezpečnější, když trysku s vodíkem bere do ruky robotická ruka. Jenže na točitých okreskách dopravního skanzenu v severních Čechách i ve městě si řídím raději sám. Než vystoupím, jako teď v Bruselu u Burzy. Zavřu za sebou dveře a pěkně se rozloučím: „Tak čau, Johny, za dvě hoďky u čůrajícího chlapečka.“ „Čau, Frede, nashle u Manneke Pis,“ odvětí mé fáro, zařadí rychlost a odjede někam na kraj města, kde najde pohodlné parkoviště. Já se zatím courám na Grand Market, chci si tam koupit nějaké pralinky. Jenže cestou jdu kolem stánku s klobáskama, a s roztaveným sýrem, a s nakrájenou slaninkou, a cibuličkou, a houbičkama, a... A sliny mi kanou a neodolám. No, to chce ovšem taky patřičně zapít! Takže po dvou hodinách nemám koupené žádné pralinky, ale docela jsem nakoupil slušnou opici, pivo Kronberg je poměrně alkoholické. V kapsičce u vesty mi to najednou zapípá. „Frede, kde je Manneke Pis a kde jsi ty?“ „Johníku, ty si na mě nezapomněl, brácho... No manneke pis sem teď já, sem tady v ňákým výčepu, ale nevím kde.“ „Frede, Frede, ještě že jsem si tě zaměřil. Zatáhni si poklopec, umej si ruce, zaplať a vylez ven, budu tam už čekat.“ A skutečně, když vylezu ven, Johny právě předjíždí a přívětivě mi vyklápí dveře. A ještě je tak dobrej, že cestou nakoupil i krabici těch čokoládovejch bonbónů, co jim tady říkají pralinky. Robotizovaná ruka, hlasový výstup, autorizovaná platební karta – a dokonalý Johnyho mozek to zvládly ajn cvaj. Jo – a jestli vám to ještě nedošlo – Johny má taky charakter. Zpátky do Prahy mi připraví lůžkovou úpravu a celou cestu řídí sám. A ještě mi k tomu hraje příjemnou Vivaldiho muziku. Takovejhle auťák je k nezaplacení! Zvlášť když mě poslední dobou těch pár piv zmáhá více, než dříve celý soudek. ... Právě, že k nezaplacení. To takhle jednou si jedu zalyžovat do Jizerek, a Johny mi jen tak jako nic řekne: „Frede u levého zadního kola je trochu štrejchnutá brzda. Nějako moc se to tam zahřívá.“ Mrknu na displeje a odvětím: „To je v normě.“ A Johny zas: „Já vím, že je to v normě, kdyby to nebylo v normě, tak zastavím a nebudu tě buzerovat. Já jen, že by to chtělo, až přijedem domů, dát mě do servisu.“ Johny je na sebe děsně opatrnej. Nebo – užívám si řízení v Českým středohoří, a Johny mi při pikniku na Radobýlu najednou povídá: „Hele, Frede, ten vodík byl posledně nějakej agresívní, já nevím, co to tam teď dávají za moderátor, potřeboval by trochu vybrousit motor.“ Já říkám, že to beru na vědomí, nic se jinak neděje, jenom motor táhne o pár procent míň, než by mohl. A pak zas jindy jinde: „Frede, za tisíc kilometrů budeme potřebovat pravidelnou servisní prohlídku. Aby ses pak nelek´, chtělo by to trochu vycentrovat řízení, něco to bude stát.“ „Kolik?“ „No asi tisíc eur se vším všudy.“ Až se mi zatmělo před očima. „Jak – se vším všudy?“ „No krom toho co obvykle, tak ta levá zadní brzda by potřebovala nastavit, taky by se měl prošťouchnout motor, jak jsi říkal, že to bereš na vědomí – a pak to vycentrování řízení... A myslím, že by se už taky měly preventivně vyměnit žárovky, přijde to levněji, než po dalším měsíci zajíždět do servisu.“ Tisíc eur? Copak kradu??? A nemyslete si, že je s Johnym nějaká řeč. Tuhle, když jsem si připravoval fáhrplán do Vídně na Sachr dort, tak mi najednou zase povídá: „Frede? Ty se chystáš do Vídně?“ „No to si piš, kámo,“ povídám. „Je mi líto, ale musím ti oznámit, že do žádný Vídně jet nemůžeš, dokud neprojdeš technickou kontrolou.“ Až se mi zastavilo srdce. „Jakou kontrolou? Vždyť jsem byl vloni! Další snad máme až za rok? Nebo že by mi utekl celej rok?“ „Asi nesleduješ dění, Frede, ale už týden platí nová právní úprava – a ta se týká i nás. Technická má teď platnost jen rok. Stejně musíme na ten servis, normálně by pár set kilometrů přes limit nevadilo, ale zároveň s končící technickou – to bych se musel prostě zastavit. Anebo by mě dálkově odstavili poldové, však víš!“ Však vím. Nebudu to teď rozebírat. Do servisu prostě musím, chca nechca. Ale nevím, jestli pak vůbec budu mít na ten Sachr dort! ... Servisman si mě vzal stranou. „Dříve, než se pustíme do rekonstrukce, chtěl bych se zeptat, jak moc lpíte na svém automobilu.“ „Do jaký rekonstrukce? Vždyť to fáro potřebuje jen vyměnit žárovky, vycentrovat řízení, přebrousit motor a takový hovadiny. Jo, a nějak blbě se přivírá střecha.“ „A máte drobné potíže s brzdami. A taky by potřeboval vyměnit celý elektrický rozvod. A trochu vám to zrezlo. Viděl jste svoje podběhy? Podíval jste se vůbec někdy na svoje auto zespoda? A víte, proč vám špatně zavírá střecha? To chce vyměnit servomotory, zatmelit okraje, a vůbec celou střechu byste měl mít novou. A ten motor – přebrousení už ho nezachrání, chtělo by to nový motor. A mimochodem – ani uzávěr nádrže nebude za rok splňovat nové bezpečnostní normy... Snad jen ten počítač by se dal ještě upgradeovat.“ „Jéžišmarjá, vždyť já to auto mám teprv pět let!“ Servisman chmurně pokýval hlavou: „No právě! Nechtěl byste si koupit něco novějšího?“ Něco novějšího? Vždyť jsem půjčku na Johnyho splatil teprve před půl rokem! A říkal jsem si, jak si teď budeme moci konečně užívat. Já, já snad sebou seknu. A sekl jsem. ... Když jsem se probral, ležel jsem ve velké bílé posteli, do mě a ze mě šly nějaké šlauchy a dráty. Nade mnou se skláněl vysoký bledý muž v bílém plášti a popleskával mne po tváři. Poté bodře promluvil: „Á, náš pacient se už probral. Tak jak
se máme?“ „Kde to jsem?“ optal jsem se pitomě. Kde to jsem? V nemocnici, samozřejmě. „V nemocnici. Ale podíváme se, co se dá pro vás ještě udělat. Kolik je pět plus šest?“ „Jedenáct. Pane doktore, co je se mnou?“ „Kolik je dvacet pět mínus sedm?“ „Devět. Pane doktore, co se děje?“ „No nic, ono se to ještě spraví. A co se děje? Nu, složil jste se v autoopravně, mladý muži.“ „Aha, jo, už si vzpomínám. Odešlo mi auto.“ „No vidíte, a vy, místo abyste nechal auto jít, rozhodl jste se jít za ním. Ale více si popovídáme při zítřejší vizitě. Teď si ještě potřebujete trochu odpočinout. Sestři,“ přikázal medbotovi, „pět kubíků“. A zase jsem nádherně spal. ... Do vizity ze mě několik šlauchů ubylo, ale zato mi přidělali nové drátky k hlavě. Pan doktor přišel s optimistickým úsměvem na tváři. Podíval se na monitor a pravil: „No sláva, tak mozek máme v pořádku.“ „A co máme teda v nepořádku, pane doktore?“ „Inu, pane Frede, smím vám tak říkat, že? Nějak moc jsme se asi oddávali démonu alkoholu. Abych to zestručnil: Vaše játra už trpí dost pokročilou cirhózou.“ Ach jo, sbohem bruselské pivo. „A netmí se vám před očima? Kdy jste si naposled nechal měřit tlak?“ Tlak? Ten vidím stále na displeji – aha, to je tlak v Johnyho pneumatikách. Raději mlčím. „Máme ho dost vysoký, víme?“ „No hlavně, že jsem jinak zdravý,“ snažím se zažertovat. Obličej mého lékaře však náhle zvážní: „Pane Frede, abych vám řekl pravdu, vy vůbec zdravý nejste. Vaše srdíčko prodělalo několik skrytých infarktů, máte žaludeční vředy, sníženou kapacitu ledvin – jedna vám vůbec vynechává, jak dlouho vydrží druhá, je ve hvězdách. Dále máte zúžené tepny, porušenou funkci slinivky břišní a konečně začínající rakovinu konečníku. To vše jednotlivě by šlo vyléčit, případně stabilizovat, i když, pochopitelně, jako nadstandardní záležitost. A ne nadlouho. Váš celkový stav je skutečně velmi neutěšený.“ „Jéžišmarjá, vždyť je mi teprve padesát!“ vykřikl jsem. Lékař zakýval chmurně hlavou: „No právě.“ Nakonec mi dal férovou nabídku: Tělo mám zhuntované, ale mozek zatím v pořádku. Vedle leží pacient, který má po mrtvici prakticky devastovaný mozek. Ale tělo je skvělé. A hlavně – má platinovou zdravotní kartu. Jestli mi nevadí, že je tmavé pleti. Být černochem? Hm..., proč ne, jde zase o novou zkušenost. Souhlasil jsem. ... Jenže to nakonec dopadlo trochu jinak. Prý jsme byli já jako dárce mozku a můj partner jako dárce těla nekompatibilní. Takže ten druhý pacient dostal mozek umělý. Naštěstí byl zrovna jeden levně k mání. A já? Nestěžuju si. „Johny?“ „Ano, Frede,“ slyším odpověď. „Johny, jestli tedy jedeme do té Vídně, mohli bychom to vzít přes Linec, vždyť nepospícháme.“ „No dobře, Fredíku, jak chceš,“ povídá Johny a natáhne své dlouhé černé tělo na sklopené sedadlo. „Já si teď trochu dáchnu, tak nás tam odvez.“ „Díky, Johny!“ Mám radost. Jsme zase spolu – mozek mého bývalého auta v řidičově těle – a můj mozek v tomhle skvělém autě. Konečně si pořádně zařídím!

NEZAPOMEŇTE
NA SOUTĚŽ!
V lednovém čísle jsme vás vyzvali k soutěžení, dnes výzvu opakujeme. Témata:
1) Můj oblíbený vynález, a co by se stalo, kdyby k němu nedošlo
2) Jak jsem se setkal s něčím nevysvětlitelným Krátké literární výtvory nám posílejte do konce roku na tretipol@volny.cz nebo do redakce.Tři nejlepší dostanou věcné ceny! Pro inspiraci opět uveřejňujeme sci-fi povídku renomovaného autora.

Jan Kovanic
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Už zase našli Atlantidu!

Před 2 400 lety popsal filozof Plato mocný stát disponující nevídanou technologií, neslýchaným množstvím vozů, slonů a býků a nepředstavitelným bohatstvím. Nazval ji Atlantida a nechal ji v přírodní katastrofě zmizet v moři.

Naše první slova

Původ řeči je jednou z největších záhad lidstva. „Na začátku bylo slovo...“ praví Bible. Ale jaké? Minimálně od biblických časů jsme se snažili rozluštit původ lidské řeči. Je to konec konců jedna z charakteristik, která nás odlišuje od jiných živočichů.

Černá smrt gumy a jak jí čelit

Guma je jedním z neopěvovaných velkých hrdinů průmyslové revoluce. Kromě jejích obvyklých aplikací, jako jsou pneumatiky, kondomy, elastické spodní prádlo, apod., představuje základní složku asi ve 40 000 výrobcích, včetně absorbérů nárazu, hadic, lékařských nástrojů, těsnění, atd.

Z historie i současnosti vynálezů a jejich ochrany

Vynálezy a objevy často přicházejí na svět klikatými cestičkami. Jednou to vypadá, jako by se na ně čekalo tak netrpělivě, že se zrodí hned v několika hlavách v různých koutech světa, jindy je náhodou nebo omylem objeveno něco, s čím si nikdo neví rady.

Jak vyčíslit ekonomické přínosy jádra? A co na to evropský jaderný průmysl?

Společnost Deloitte vypracovala pro Euratom studii o přínosech jaderné energetiky v roce 2019 a 2050. V současné době je v provozu ve 14 zemích EU 126 komerčních reaktorů o výkonu 118 GWe. Do roku 2050 by měl jejich výkon stoupnout na 150 GWe, budou se ale muset snížit investiční náklady.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail