René Descartes si v 17. století buňku, resp. organizmus, představoval jako mechanický stroj, kde do sebe zapadají jednotlivá ozubená kolečka a systém páček a převodů je poháněn malinkými motorky. Tato podoba zůstala naštěstí jen historickým milníkem v poznávání živé přírody.

Se zajímavým řešením problematiky obnovitelných zdrojů energie přišla nizozemská firma Ooms Avenhorn Holding. Rozhodla se totiž využít energie z rozpáleného asfaltu. Zařízení nazvané Road Energy Systems® využívá schopnost asfaltového povrchu silnic absorbovat teplo. Absorpční schopnost je podpořena navíc černou barvou asfaltu. Získaná energie se užívá na chlazení budov v létě a vyhřívání v zimě. Firma je první na světě, která takové zařízení uvedla do provozu. V Scharwoude v Nizozemí zahájilo provoz 1. října 2000. Vytápí a chladí čtyři administrativní budovy.

Mohou větrníky dodávat do sítě elektřinu, i když zrovna nevane vítr? Ovšemže nikoli. Pro taková období má energetika k dispozici záložní zdroje, zpravidla plynové nebo uhelné, které vyrovnávají výpadek větrných zdrojů. Zvlášť naléhavá je tato otázka v sousedním Německu, kde instalovaný výkon větrných turbín překročil 20 tisíc megawattů. Pokud se rozběhnou všechny, ohrožuje to stabilitu sítě – a obdobné problémy řeší dispečeři i ve chvíli, kdy vítr ustane.

Mezi Brooklynem a New Yorkem je záliv, protékaný řekou East River známou silnými spodními proudy. V první polovině devatenáctého století přes něj neexistovalo jiné spojení, než převoznické lodě. V zimě se voda pokrývala ledem, někdy v ní zamrzli převozníci i se svými zákazníky.

Jaderná energetika je neustále především mužskou záležitostí. Podle průzkumů veřejného mínění mají ženy z jádra větší obavy než muži. Požádali jsem proto o rozhovor ing. Evu Bartejsovou, která pracuje v oblasti výzkumu a vývoje v Oddělení teoretické reaktorové fyziky v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.