Plníme přání aneb podporujeme čtyřnohé asistenty

Lidem s různými postiženími dokáží výborně usnadňovat život asistenční pejsci – jsou to nejen společníci, ale hlavně pomocníci, pečovatelé a dokonce určitým způsobem zvládnou i zdravotní dozor. Co všechno se musí psí asistent naučit a jak posléze žije se svým „novým člověkem“? S takovými otázkami jsem vyrazila do pražského Motola, kde sídlí společnost Helppes. Ředitelka „psí univerzity“ Zuzana Daušová jen dokončí v počítači nějakou práci, než si sedneme, abychom se dobraly k odpovědím.

Hned k „jádru pudla“: Jak dlouho trvá výcvik, resp. příprava asistenčního pejska?

Psi k nám přijdou už vychovaní. Jsou zvyklí žít v bytě, jsou čistotní a poslušní. A pak záleží na tom, jak rychle se učí. Některému to trvá půl roku, jinému 10 měsíců. Když se pes učí pomalu, vůbec neznamená, že by byl ve výsledku horší než ten, který se učí rychle.

Záleží samozřejmě na potřebách konkrétního klienta, jemuž se každý pejsek přesně přizpůsobuje. Napřed zjišťujeme postižení člověka, jeho potřeby, důležité je prostředí a jak aktivně žije, zda jsou v rodině děti. K tomu pak vybíráme a cvičíme pejska.

Jaká plemena jsou při asistenční službě nejčastější?

Rozhodně zlatý a labradorský retrívr, ale důležitější než plemeno, je individualita konkrétního psa. Pro sportovně založené aktivní klienty jsou vhodné i temperamentní border kolie. Nemůžeme však předávat pastevecké typy psů, ostré hlídače, vhodný není třeba ani jezevčík nebo typ „bul“. Tito psi sice mohou být milí, hodní, milující rodinu, ale v případě jakéhokoli problému by je člověk s postižením nezvládl. Tady do hry vstupuje vnější okolnost; musíme totiž počítat s tím, že existují nezodpovědní majitelé jiných psů, kteří je nechají obtěžovat nebo napadat asistenční psy doprovázející vozíčkáře. A některá plemena si to prostě nenechají líbit.

V rodině samozřejmě musí být ještě někdo, kdo se o psa v případě jakéhokoli problému postará. A nemusí to být jen nemoc člověka nebo psa, ale například i to, že napadne sníh a vozíčkář se prostě se psem nedostane ven.

Vím, že asistenci zvládají pejsci malí i velcí, mimo zmíněných retrívrů jste už předali trpasličího pudla i pudly královské, kernteriéra apod. Klienti si řeknou, že chtějí menšího nebo velkého psa, či konkrétní plemeno?

Ano, řeknou si a my s tím počítáme. Pokud to má být silky teriér, malý knírač nebo už zmíněný trpasličí pudl, musejí noví majitelé počítat s tím, že jim takový pejsek nepodá předmět, který je těžší, než on sám – desetikilový batoh prostě neunese, stejně jako neutáhne těžké vchodové dveře.

Velkou výhodu má ovšem silky teriér a pudl v případě alergiků, protože u těchto plemen chybí tzv. podsada, tedy spodní srst, která může být alergenem.

Jedno děvče zase mělo původně rotvajlera, který patřil rodině, ale po jeho smrti chtěla pejska, s nímž by mohla sama chodit ven. Jezdí na elektrickém vozíku, nový psík jí může skočit do klína a ona je schopna ho zvládat a ovládat za jakýchkoli okolností, což je samozřejmě podstatné.

Potenciální asistenční pes k vám nepřichází jako malé štěňátko, ale už starší. Jak vybíráte psy k výcviku?

Máme vytypované některé chovatele, kteří si třeba i nechávají štěňata na výchovu. Starší pejsky necháváme veterinárně vyšetřit, abychom věděli, že budou předatelní a získali určitou záruku, že by měli být zdraví. Za těch 40 let, co dělám pejskařinu, mám spoustu známých a přehled o psech, kteří se v republice vyskytují. Když tedy přijde klient a chce např. švýcarského ovčáka, hledám jedince staršího šesti měsíců, zdravého a s předpoklady pro asistenční službu. Vlastní chovy nemáme, protože to není ekonomické. I v Anglii, kde mají dlouholetou tradici i spermabanky k reprodukci těch nejvhodnějších jedinců, mají až 50 % odpad.

Ročně předáte 10 až 15 psů, na které poskytujete celoživotní garanci. Vyžadují se záruky oboustranně, a jaká je kontrola?

Pouhé předání psa, aby člověku pomáhal, to není. Ano, my za psy ručíme a po celý jejich život je sledujeme, ale je tomu i naopak. Noví majitelé musejí poskytnout psovi vše, co potřebuje – je to živý tvor! My provádíme kontrolu, klienti každoročně posílají zprávy, vyžadujeme také zprávy o zdravotním a kondičním stavu psa od veterinárního lékaře. A minimálně jednou za rok se setkáváme, buď navštěvujeme my klienty, nebo oni nás. Při inspekčních návštěvách sledujeme, zda ten člověk psa skutečně využívá. A samozřejmě okamžitě poznáme, nakolik se mu věnuje.

Život přináší nejrůznější situace. Obracejí se na vás lidé, když mají nějaké problémy?

Samozřejmě. Když jsme začínali, žádní asistenční psi tu neexistovali, ale za třináct let už jsme se někam dopracovali. Dnes máme smluvně zakotveno, že se v případě komplikací na nás klienti musejí obracet. A pes například taky nesmí přibrat více než dvě kila. Nestává se příliš, že by se lidé k pejskovi špatně chovali, častěji ho rozmazlují a překrmují, což platí i o členech rodiny. Tam pak vydáváme varování, aby se upravila výživová kondice. V několika případech jsme ale museli psa i odebrat, teď naposledy se k němu dítě nechovalo hezky a maminka to vůbec nebyla schopna uhlídat.

Když už jsme začali energií, tak podotkněme, že pes je energeticky náročná záležitost – vyžaduje pozornost, péči, procházky. Náročná je i finanční stránka. Z čeho se skládá cena asistenčního psa?

Celková cena je asi 200 až 220 tisíc korun. V té je nákupní cena pejska tou nejmenší položkou, k níž přibývají přímé náklady jako krmení, veterinář, výcvik nebo vybavení konkrétního psa, a dále náklady na provoz areálu, na zaměstnance, náklady na návštěvy klientů, tréninkové dny.

Zatímco pro lidi se zrakovým postižením se vodicí psi cvičí už asi 60 let, první dvě organizace pro výcvik asistenčních psů vznikly v České republice v roce 2001, ve světě se začalo o dvacet let dříve. Jenom shrnu, že Helppes obhospodařuje s osmi zaměstnanci kolem 170 psů a pro své klienty organizuje i různá setkání a soutěže…

Ano, jako jediní na světě pořádáme mistrovství republiky ve výkonu asistenčních psů. Na rozdíl od vodicích psů, kde stačí určit trasu, která je pro všechny stejná a tudíž je obecně poměrně jednoduché takovou soutěž uspořádat, se u asistenčních psů kategorie pro závody těžko určují. Každý pes je totiž přizpůsoben konkrétním potřebám svého majitele a například jediná fenka v republice, která byla určena pro kardiaka, by musela mít svou vlastní kategorii… Trvalo nám asi tři roky, než jsme sestavili kritéria podle dovedností psů tak, aby byla srovnatelná a měřitelná – je to skutečně nesmírně těžké jak na organizaci, tak na posuzování.

Naši klienti se setkávají při rekondičních pobytech, kde skládají testy. Společně se jezdí někam ven – vždy hledáme vhodné bezbariérové prostory pro určitý počet lidí. Musejí být cenově dostupné – vždyť jsou to většinou rodiny s dětmi, kde jednomu z rodičů nezbyde, než zůstat doma, aby mohl pečovat o dítě s postižením, samoživitelky… A asistenční psi musejí být se svými páníčky na pokojích.

Psí asistenti nejen podávají a upozorňují na nejrůznější věci, otevírají dveře, pomáhají s oblékáním a svlékáním, dělají spoustu jiných věcí. Už se zmínila fenka pro kardiaka, nově získávají „dozor“ diabetici. Jak vypadá taková specializace v praxi?

U diabetu se v současné době můžeme (po švýcarském vzoru) pochlubit novou metodou, kterou jsme vyvinuli ve spolupráci se soudním znalcem v oboru kynologie Bc. Stanislavem Beníčkem, specialistou na pachové práce, s nímž jsme vyvinuli metodiku odebírání vzorků. Když se blíží diabetický záchvat, pes pozná, že klesá hladina cukru v krvi podle pachu. Výcvik je tedy založen na tzv. „pachové práci“. To je relativně lehčí, než u kategorie signálních psů, kteří se cvičí pro epileptiky, narkoleptiky, kardiaky apod., protože u nich blížící se záchvat nepoznáme. U epilepsie je zásadně nutné vybrat psa, který je empatický a když pak mezi ním a jeho pánem vznikne vazba, pes cokoli „nesprávného“ vycítí. Zvládne přivolat pomoc, bezvládného člověka přikrýt, dokonce je schopen ho obrátit, aby mu nezapadl jazyk a neudusil se. To vše se pes naučí, ale předvídat záchvaty dopředu ho naučit nelze. Tímto výzkumem se hodně zabývají v USA a přiklánějí se k teorii, že dochází ke změně elektromagnetického pole člověka – to však není možné simulovat pro potřeby výcviku psa. Neprobádaná je rovněž oblast u kardiaků, zatím nevíme, jak pes dokáže poznat, že se člověku zužují cévy. Proto je ve světě dosud jen málo signálních psů pro kardiaky.

A z hlediska diabetických a jiných klientů – jak je pes upozorňuje, že se něco děje?

Záleží na tom, co je konkrétnímu psovi přirozené. Při výcviku mu necháváme volnost v projevu, zda do člověka začne hrabat tlapkou, skákat na něj apod. Nepodporujeme ale štěkání, aby člověka, kterému klesla hladina cukru v krvi, ještě víc nerozrušil. Není to vhodné, i pokud by člověk spal a pes by ho štěkáním prudce vzbudil. U dětských klientů psího asistenta učíme, aby v rámci bytu běžel pro dospělého člověka, zatímco u starších dětí a dospělých diabetiků jim pes podává lahev se sladkým pitím nebo inzulinové pero.

Setkávají se vaši klienti s negativními reakcemi okolí na asistenčního psa?

Ve velkých městech s tím problém nemáme, to spíš na vesnici, kde se na psa hledí jako na zvíře, které má být venku u boudy a hlídat dům. Stává se ale, že někdy nechtějí člověka doprovázeného asistenčním psem pustit do nákupních středisek, cukráren apod., což už naštěstí řeší zákon. Někdy jsou potíže při cestování, když řidič trvá na tom, že pes musí mít náhubek. Jednali jsme o tom na Ministerstvu dopravy ČR – tato záležitost není úplně jednoduchá, protože řidič odpovídá za bezpečnost cestujících a musí existovat nějaký výrazný způsob, jak asistenčního psa hodnověrně označit. Jde o to, že vycvičený asistenční pes by se neměl chovat zmateně a agresivně nejen, když mu někdo šlápne na nohu, ale ani při dopravní nehodě. Bohužel se taky stává, že nějaký hlupák hodí na psa dělbuch.

Velký problém ale spočívá v nevhodném chování veřejnosti – obecně se ví, že jsou asistenční psi hodní, a tak na ně lidi mluví, šišlají, považují je za chudáky, snaží se je hladit nebo krmit. Vůbec si neuvědomují, že je to z jejich strany velká nevychovanost. Hlavně ale omezují „pracovní“ dvojici člověk-pes, narušují výcvik a soustředění psa na jeho úkol. Ve své neznalosti mohou nechtě způsobit malér. Někdy je pes třeba kvůli zdravotnímu problému na dietě, a když mu dají párek v rohlíku, mohou ho úplně zničit. Majiteli tak přivodí velkou finanční újmu za veterináře a v nejhorším případě může pes i umřít.

Právě jsme se seznámili se stinnou stránkou viditelného označení asistenčních pejsků. Snad se časem podaří veřejnost vychovat k ohleduplnosti. Přesto je značení čtyřnohých asistentů velmi důležité. Je jednotné, když existuje spousta organizací, které se ve světě i v Česku jejich výcvikem zabývají?

Bohužel jednotné označení neexistuje ani u nás ani ve světě. Touto otázkou se zabýváme na mezinárodní úrovni na konferencích, které pořádají úzce spolupracující organizace Assistance Dogs Europe a Assistance Dogs International (sdružuje zbytek světa). Akreditovaní členové obou mezinárodních organizací mohou používat jejich logo na postrojích svých psů, což je výhodou např. při cestách do zahraničí. Zjistili jsme však, že sjednotit postroje není reálné kvůli veřejnosti, která už je v každé zemi zvyklá na jiné označení s výrazně se lišící barvou. Vždy by však mělo být uvedeno, o jakého psa se jedná a jméno organizace. To je důležité v situaci, kdy se třeba pes zaběhne, nebo se k němu člověk špatně chová. Pokud je veřejnost všímavá a má viditelnou kontaktní informaci, je možné rychle zjednat pomoc nebo nápravu.

Bohulibá činnost se neobejde bez mecenášů a mě v tuto chvíli pochopitelně zajímá, jakým způsobem projekt podporuje energetická společnost ČEZ, zda věnuje určitou sumu obecně, nebo sponzoruje výcvik konkrétního pejska, či snad jeho budoucího majitele. A jak jste se vlastně „našli“?

Zástupci Nadace ČEZ a Skupiny ČEZ nás oslovili sami, že hledají organizaci, které by chtěli přispívat v rámci projektu, jenž se příznačně jmenuje Plníme přání. Zaměstnanci si pak vybírali z klientů, které jsme jim vytipovali a rozhodli se, že přispějí téměř celou částkou na pořízení psa.

Vím, že to není jen ojedinělá akce – kolika lidem ČEZ přispívá?

Podporuje osm klientů organizace Helppes. Záleží ale na tom, jak to počítáme – máme totiž i klienta, v jehož rodině má jeden asistenční pes na starosti tři holčičky s postižením, a ČEZ jim zajistil financování rekondičního pobytu. S touto rodinou musí jet dostatečný počet lidí, vždyť se ani nemohou odvézt jedním autem – tři děti, tři invalidní vozíky, jejich zdravá sestřička, pes, další dva lidi k asistenci… To je velmi nákladné. Zásluhou ČEZ mají zafinancovány dva roky.

Jak dlouho tato spolupráce trvá?

Od roku 2012, projekt je na období let 2013-2014.

Děkuji za rozhovor.

Jak jste se mohli dočíst, vycvičit dobrého asistenčního psa je věda. Práce s živým tvorem, který musí být připraven natolik dobře, aby byl schopen zásadním způsobem vyhovět potřebám klienta, vyžaduje plné nasazení, empatii, kreativitu a v neposlední řadě i výbornou fyzičku. A taky mecenáše, kteří pomáhají lidem s postižením, aby nejen získali čtyřnohé pomocníky, ale mohli s nimi dále pracovat. ČEZ si k podpoře vybral malý tým, jehož záběr je obdivuhodný. Vždyť Helppes dostal pro příští rok pověření uspořádat světovou konferenci organizací zastřešujících výcvik asistenčních psů. Česká republika se tak stane první z postkomunistických zemí, kde se taková akce uskuteční.