Arktida – nové Eldorádo

Na severu pokračuje honba za ropou, plynem a cennými minerály. Inuité z kanadské Arktidy, kteří se dosud zabývali jen lovem, se nyní zajímají o jinou kořist – jejich společnost Nunavut Resources Corp. požádala koncem září 2012 Wall Street o půjčku ve výši 18 milionů dolarů. Chtějí ji využít k prospekci v oblasti Kitikmeot na severu Kanady. V této oblasti o rozloze 500 000 km² hodlají objevit zlato, diamanty a lithium. Inuitští prospektoři reprezentují jen část velké honby za přírodními zdroji; ta zcela jistě přemění Arktidu brzy poté, co se zmenší její ledová čepička.

Symbolickým se v tomto smyslu stal rok 2012. V polovině září se polární ledová pokrývka totiž zmenšila na 3,41 milionu km², což je nejnižší sezonní minimum od roku 1979, kdy se začaly pořizovat satelitní snímky. Tato plocha se v zimním období sice zase zvětší, z dlouhodobého hlediska je však jisté, že jak plocha, tak i objem ledu se bude snižovat. To přinese důsledky pro celý zbytek planety v podobě změny charakteru počasí a problémů s distribucí vody.

Hlad po nových zdrojích

To ale není všechno. Ubývání vrstvy ledu, způsobené kromě jiného pravděpodobně i spalováním fosilních paliv, tuto oblast zpřístupní světovému průmyslu, který lační po ropě, zemním plynu, minerálech apod. Řada světových analytiků se domnívá, že Arktida bude hrát při uspokojování světové poptávky po energii v 21. století klíčovou úlohu. Geologický úřad USA (USGS) tvrdí, že kontinentální šelfy na planetě představují největší oblast, která dosud nebyla z hlediska výskytu ropy a zemního plynu prozkoumána. Úřad odhaduje, že Arktida obsahuje 30 % dosud neobjevených zásob zemního plynu, z nichž je 80 % v příbřežních oblastech. Největší zásoby ropy a zemního plynu by měly být na severním pobřeží Aljašky a pod Karským a Barentsovým mořem. Ruský poloostrov Jamal dodává již dnes asi 20 % světové produkce zemního plynu. Průzkumné a těžební aktivity znamenají pro tuto oblast díky výstavbě silnic, přístavů a sídlišť šanci dalšího rozvoje. Společnost Shell již do arktických projektů investovala 5 miliard dolarů a londýnská pojišťovací společnost Lloyd odhaduje, že v příštím desetiletí sem přitečou investice dokonce ve výši 100 miliard dolarů.

Kdo těžbě nepřeje

Těžba uhlovodíků není v Arktidě nic nového. Uhlí se zde dobývá již více než sto let a těžba se stále rozšiřuje. Příčinou je globální nedostatek surovin a růst jejich cen vyvolaný technickým pokrokem. Pro těžbu je výhodné každoroční obnažování velkých ploch Arktického oceánu v letních měsících. Rozsah investic a možné ekologické škody, které s tím souvisejí, vyvolávají mezinárodní pozornost. A to nejen v osmi státech podél linie Arktického oceánu. Bezohlednou honbu za zlatem v nedotčené přírodě například odsoudil i výbor britského parlamentu. Výbor vyzval vládu, aby požadovala zákaz vrtů pro těžbu ropy a zemního plyn do doby, než vznikne systém řešící průmyslové nehody, které souvisejí s úniky ropy. Výbor rovněž požaduje, aby se určitá část Arktidy ponechala jako mezinárodně uznávaná chráněná ekologická oblast.

Arktický oceán zůstává převážně bezprávní zónou, i když existuje několik dohod, které se týkají lovu ryb nebo úniků ropy mimo teritoriální vody. Lze přitom očekávat, že těžba minerálů a uhlovodíků bude mít negativní dopad na přírodu. Příkladem je oblast okolo závodu na výrobu niklu a paládia v Norilsku v arktickém Rusku, který je již 50 let největším zdrojem dioxidu síry a znečištění ovzduší na světě. Odhaduje se, že kyselý déšť, jehož původcem je tento závod, zničil 800 km² modřínového lesa i lišejníky pokrytou tundru, která dříve sloužila jako pastvina pro stáda sobů. Největší obavy však vyplývají z úniků ropy.

Plnou parou vpřed

Arktida se otevírá námořní dopravě. Severo-východní průliv, spojující severní Atlantik s Tichým oceánem přes arktické vody severně od Ruska, byl v roce 2011 splavněn po dobu pěti měsíců a proplulo jím již více než 30 lodí. Tato nová cesta do Asie zkracuje dobu plavby z Evropy do Číny asi o 20 dní a vyhýbá se piráty ohrožované cestě přes Indický oceán. Rusko předpokládá, že se do roku 2020 rozšíří nová trasa do Asie čtyřicetkrát. Podle amerických analytiků by tudy mohlo do roku 2050 procházet asi 5 % světové námořní plavby. K dosažení tohoto cíle uskutečňuje Rusko nový hydrografický průzkum a buduje 10 výzkumných a záchranných středisek.

Bohatství minerálů

Těžební průmysl je v Arktidě již značně rozšířen. Příkladem je ruský důl v Norilsku, největší výrobce niklu a paládia na světě a aljašský důl Rudý pes, největší světový zdroj zinku. Povolení k otevření povrchového dolu na těžbu železné rudy na území o rozloze 170 km² tundry na řece Mary v kanadském Baffinově zálivu dostal i indický metalurgický gigant ArcelorMittal. Velkou pozornost přitahuje i Grónsko – na jihozápadním pobřeží v okolí Kvanefjeld leží pravděpodobně druhé největší světové ložisko prvků vzácných zemin a velké zásoby uranových a zinkových rud. Zájem o těžbu rud projevila v září 2012 i australská společnost Greenland Minerals & Energy Ltd. z Perthu. Největší hlubinný důl na světě, kde se těží železná ruda v arktické oblasti, leží v městě Kiruna. Těžbu zde má umožnit postupné přemístění všech budov.

Černé zlato

Podle současných odhadů je pod ledem na 90 miliard barelů ropy, což představuje 13 % zbývajících zásob tohoto černého zlata. Ve všech státech v okolí arktické oblasti se již pevninská ropa těží desítky let. Dnes se ale zájem přesunuje i do příbřežních oblastí, kde jsou však podmínky pro těžbu obtížnější a možné úniky ropy mnohem závažnější. Zájem o tuto ropu projevila společnost Shell, která v srpnu 2012 uskutečnila dva průzkumné hlubinné vrty na severním pobřeží Aljašky. Na druhé straně Arktického oceánu vybudoval ruský ropný gigant Rosněft v Pečorském moři první stálou ledu odolávající těžební plošinu a v budoucnu má zde má vyrůst 10 dalších.

Investice do těžby ropy a zemního plynu v Arktidě jsou rizikové. Úsilí společností brzdí regulace, led, tma a kruté počasí. Proto státní ruská společnost Gazprom svůj těžební megaprojekt za 15 miliard dolarů v Štokmanském plynovém poli v příbřežní oblasti asi 550 km v Barentsově moři v srpnu 2012 odložila.

Podle: Fred Pearce: Laying claimto the wild, wild north. New Scientist, 2012, č. 2885, s. 8-10.

Zkrácený překlad: