Luigi Galvani

Lékař, jehož objev zásadně ovlivnil život příštích generací, se narodil už před 270 lety, 9. září 1737 v Bologni, a zemřel tamtéž 4. prosince 1798.

Mladý Galvani chtěl původně vstoupit do kláštera, ale nakonec se rozhodl pro studium lékařství a přírodních věd. Měl pro to dobrou příležitost, vždyť v jeho rodné Bologni sídlila jedna z nejstarších a nejvěhlasnějších evropských univerzit. Po skončení studií se věnoval lékařské praxi a vynikl zejména jako chirurg a gynekolog. Roku 1762 se stal profesorem anatomie na své mateřské univerzitě a někdy mezi lety 1780–86 tady prováděl pokusy, při nichž mj. objevil „galvanismus“. V roce 1797 zasáhla do jeho života a kariéry politika – odmítl přísahat věrnost Napoleonově loutkové Cisalpské republice a byl nucen univerzitu opustit. Zbytek života pak strávil v ústraní u svého bratra.

Pokus s žabími stehýnky

Je docela paradoxní, že k objevu elektrického proudu – síly, která tak změnila svět – došlo jen náhodou, u jeho počátku stál laik a navíc si své pozorování vysvětlil zcela mylně. Proč se vlastně Luigi Galvani, profesor anatomie na staroslavné bolognské univerzitě, pustil do pitvání žab a proč studoval působení elektrického výboje na svaly žabích stehýnek, se v publikacích o dějinách přírodních věd nedočteme. Nicméně si při svých experimentech povšiml, že žabí stehýnka položená na plechu sebou při dotyku skalpelu škubají i bez užití elektrického výboje z jiného zdroje. Existuje i verze, že si tohoto jevu nevšiml pan profesor, ale jeho manželka, na věci to však nic nemění. Galvani pak pokračoval s pokusy dál a o výsledcích vydal spis, ve kterém vysvětloval pohyby svalů „živočišnou elektřinou“, která působí v každém živočišném těle.

Voltův sloup

Galvaniho „živočišné“ vysvětlení se však vůbec nelíbilo jeho krajanu Alessandru Voltovi, profesoru na univerzitě v Pavii. Tvrdil, že o žabí stehýnka vůbec nejde a že základem pozorovaného jevu jsou dva různé kovy (v tomto případě plech podložky a skalpel) ve vlhkém prostředí (jen v tomto hrála stehýnka svou roli). Vzbudil tak samozřejmě velké rozhořčení Galvaniho a jeho stoupenců a ostrou vědeckou diskusi. Ta skončila, až Volta předložil nevyvratitelný důkaz – zdroj elektrického proudu. Tvořil jej obyčejný sloupek ze střídavě pokládaných stříbrných mincí a zinkových kotoučků, proložených navlhčenými plstěnými kolečky. Tenhle první uměle vytvořený elektrický článek se od těch dob nazývá Voltův sloup. Volta na vědeckém poli nesporně zvítězil a navíc byl – na rozdíl od Galvaniho – oblíbencem císaře Napoleona, který jej zahrnoval poctami. Určitě však nebyl ješitný a dokázal uznat zásluhy jiných – jev, který první správně pochopil, nazval na počest jeho objevitele galvanismem a proud ze svého článku proudem galvanickým.

Možná nevíte, že …

když při našem vyprávění o šerém dávnověku bádání o elektřině používáme právě tento výraz, nečiníme nic nového. Pojmenování elektřina (z řeckého pojmenování jantaru – elektron) použil totiž už v roce 1600 londýnský lékař W. Gilbert. Už ten rozlišoval mezi elektřinou a magnetismem a stal se „otcem“ pokusů s třecí elektřinou. Jak se zdá, bez lékařů bychom dnes asi ani nesvítili.