Udělat ze života sen a ze snu realitu.

„To bylo životní kredo mého dědečka, kterým se řídil od svých 17 let.,“ vzpomíná paní Hélène Langevin-Joliot, vnučka madame Curie. Čilá a bystrá ve svých pětasedmdesáti letech stále přednáší na konferencích a zájemcům při exkurzích v pařížském Curie museu také o své rodině. Vzpomíná na svou maminku Irenu i na babičku Marii, ukazuje rodinné fotografie a pak nechává návštěvníky tiše procházet laboratoří se zachovaným autentickým zařízením, ve které se tvořily dějiny fyziky počátku minulého století.

„Není pravda, že Marie byla lepší než její muž Pierre,“ říká upřímně. „Byla ve skutečnosti jeho asistentkou. Aby ji v práci povzbudil, publikoval jejich společné práce s jejím jménem na prvním místě. Dnes je téměř zapomenut a Marie zůstala slavná. Není pravda ani to, že míchala v kádi tyčí smolinec – ve skutečnosti seděla u elektrometru a zapisovala údaje o záření.“ Dál vypravuje o tom, jak prarodiče celý život náruživě lyžovali, dopřávali své dceři bohatý vědecký základ, ale rodinu vždy kladli na první místo. V roce 1906 si Marie poznamenala do svého zápisníku: „Mám nejlepšího manžela, jakého jsem si jen mohla přát!“ Bylo to tři měsíce před jeho tragickou smrtí.
Matka Marie a její dcera Irène byly velmi rozdílných povah, obě silné individuality. Také Irène vychovávala své děti v silně rodinně založeném prostředí. „Není důležité být bohatý,“ říkala, a také: „Když něco chceš zařídit dobře, udělej si to sama.“ Její manžel Joliot nepocházel z vědecké rodiny, ale spíše z prostředí divadla a literatury. Celý život se také rozhodoval mezi chemií a fotbalem. „Měl mnoho dalších zájmů a pořád mluvil a mluvil...,“ vzpomíná paní Hélène. „Když maminka něco chtěla říct, musela se přihlásit jako ve škole.“ Irène byla nejprve asistentkou své matky, velmi na ni zapůsobilo a motivovalo ji, když Marie dostala v r. 1911 Nobelovu cenu. S Frédéricem Joliotem pak pokračovali v experimentech a od studia přírodní radioaktivity přešli k umělé. Experimentovali s reakcemi, při nichž se uvolńuje neutron a pozitron, na jejich práce navázal Rutherford. Ve svých 40 letech zdědila po matce vedení Ústavu pro výzkum radia v Paříži a toužila z něj udělat nejlepší a nejmodernější ústav pro aplikace záření, zejména v medicíně. (Radium bylo ve své době tak populární, že se přidávalo takřka do všeho, i do kosmetických přípravků.) Stala se tajemnicí francouzské vlády pro výzkum. V jejím zápisníku, kam si zaznamenávala pokusy, se našly údaje z roku 1938, z nichž vyplývá, že jako první pozorovala štěpení jádra – neuměla si to však vysvětlit, poslala proto výsledky Strassmannovi, aby je ověřil. Ten jí roku 1939 dal za pravdu a dnes je sám všemi považován za objevitele jaderného štěpení.
Silné rodinné zázemí přivedlo i vnoučata Marie Curie ke vědě. Rodiče nikdy Hélène ani jejímu bratrovi neříkali, čím mají být, přesto se z obou stali vědci. Nikdy dokonce ani nekontrolovali jejich školní prospěch. Slavná babička ani slavná matka nikdy nemluvily o tom, že ženy jsou ve vědě stejně schopné jako muži, ale celými svými životy to dokazovaly.
Dr. Langevin-Joliot přednáší ve světě nejen o radiační chemii, která je jejím oborem, ale i o místě a úloze žen ve vědě.