Františkán Marin Mersenne a jeho "korespondenční internet"

Centrem rozsáhlé evropské korespondenční sítě pro výměnu vědeckých informací se v 17. století stal francouzský františkán Marin Mersenne. V matematice se proslavil svými čísly, i tím, že pořád psal dopisy ostatním matematikům. Oni mu odpovídali, on jim opakovaně odepisoval. Každý tak měl přehled o tom, co dělají jeho kolegové. Jejich korespondence se tak v akademickém prostředí stala něčím, co bychom mohli nazvat předchůdcem internetu. Sám Mersenne fungoval jako server.

Dopisy patřily odjakživa mezi nejoblíbenější prostředky komunikace, výměnu informací mezi učenci všech vědních oborů nevyjímaje. Psaní dopisů se stalo společenskou módou zejména během renesance. Kromě knih přispívalo i ke zvýšení celkové vědecké gramotnosti. V porovnání se současným rozvojem výpočetní techniky a mobilů, tj. posíláním SMS a e-mailů, představuje vyřizování obsáhlé korespondence řady historických osobností úžasný výkon.

Znovunalezený dopis

Profesor historie a akademický filozof na nizozemské univerzitě v Utrechtu Erik-Jan Bos oznámil v německém ekonomickém deníku Handelsblad odborné i laické veřejnosti zajímající se o dějiny světové vědy a techniky, že přes internetový vyhledávač Google učinil po dvaceti letech hledání v archivech a knihovnách nečekaný a překvapující objev: našel ztracený dopis, který v roce 1641 napsal slavný matematik, fyzik a tvůrce novověké racionalistické filozofie René Descartes (1596-1650) matematikovi a fyzikovi, jazykovědci, přírodnímu filozofovi, vynálezci, mechanikovi a svému příteli, francouzskému katolickému mnichovi, Marinovi Mersenne. Ten si kromě Descarta dopisoval s mnoha učenci a vzdělanci své doby (Pascalem, Pierrem de Fermat, Torricellim, Hobbesem, Gassendim, Leibnizem, Huygensem, Komenským aj.) a koordinoval tak vědecké aktivity a předávání nových poznatků v celé Evropě. Descartes v dopise odpovídá na výtky, které všestranný učenec měl vůči rukopisu jeho knihy Meditationes de prima Philosophia (Meditace o první filozofii) a vyzýval jej, aby některým jeho závěrům veřejně oponoval. Více známý je dopis Mersennemu z roku 1646 (tedy čtyři roky před smrtí Descarta ve věku nedožitých 54 let), kde mimo jiné píše: „Od nynějška už nemohu číst žádné knížky, leda dopisy přátel. Nemíchám se také do vědy, leda pro vlastní potěšení.“

Z dnešního hlediska jsou zajímavé nejen vlastní osudy dopisu po 375 letech od jeho vzniku, ale také osobnost adresáta, jehož jméno v současnosti téměř upadlo v zapomenutí. Po smrti Marina Mersenne v roce 1648 se dopis v jeho pozůstalosti stal majetkem Francouzské akademie věd, ale v polovině 19. století zmizel. Jak se podařilo zjistit, později jej koupil na aukci ve Velké Británii americký sběratel Charles Roberts, který ho odkázal kvakerské koleji v Havervordu v Pensylvánii. Tam skončil zapomenut v depozitáři školní knihovny. Jeho znovuobjevení umožnil až nyní internet.

Menší bratr Mersenne byl z rolnické rodiny

Velký francouzský zprostředkovatel vědění v první polovině 17. století, člen řádu Menších bratří (františkánů) Marin Mersenne (Marin Mersennus nebo Otec Mersenne) se narodil v chudé rolnické rodině v Oizé 1. září 1588 a zemřel ve věku 60 let v Paříži 8. září 1648. Zprvu studoval v jezuitských kolejích teologii a hebrejštinu, poté pak matematiku a hudbu v klášteře L´ Annonciade, kde se spřátelil s Descartem a dalšími později významnými učenci.

Korespondence v latině

Řadu let se věnoval filozofickému a teologickému psaní a výuce, Jeho největší službou pro vědu ale byla nadšená obrana Descarta proti jeho četným kritikům, příspěvek do teorie hudby, hudebních nástrojů a ladění („otec akustiky“) a především rozsáhlá korespondence v latině s matematiky a jinými vědci v Itálii, Anglii, Holandsku a jiných zemích, kterou přivedl přímo k dokonalosti. Díky jeho četným stykům a aktivitám vznikla později ve Francii z tohoto okruhu dopisovatelů pařížská akademie věd.

V době neexistence vědeckých časopisů byl Mersenne centrem evropské sítě pro výměnu informací. Když se v 17. století začalo upouštět od výlučného používání latiny ve vědě i umění, vzniklo v mezinárodních stycích jakési prázdno, které se snažili někteří významní vědci (Descartes, Leibnitz, Komenský, Wilkins) vyplnit vytvořením mezinárodního pomocného jazyka sloužícího ke komunikaci lidí z různých jazykových prostředí. Mezi nejproslulejší tituly, zabývající se touto problematikou, patří Mersennova publikace „Harmonie universelle Marina Mersenna“, vydaná v roce 1636.

Editoval starověké učence, zajímal se o matematiku

V matematice se věnoval editaci prací Eukleida, Archiméda a jiných starověkých učenců. V korespondenci s Descartem psal o algebře a kuželosečkách, známa jsou také Mersennova prvočísla. Při fyzikálních výzkumech kvantifikoval značnou část empirických pozorování „otce magnetismu“ Angličana Williama Gilberta, pokusně zkoumal, na čem závisí výška tónu kmitající struny.

Měřil rychlost zvuku kanonem a vlastním srdcem

Málo se ví, že Mersenne byl první, kdo se pokusil změřit rychlost zvuku. Napadlo jej, aby jeho přítel střílel z kanónu a sám ve větší vzdálenosti měřil čas mezi zábleskem u hlavně při výstřelu a okamžikem, kdy k němu dorazí zvuk výstřelu. Neměl však k dispozici přesné hodiny a tak počítal údery vlastního srdce. Jeho odhad byl okolo 430 m/s (ve skutečnosti je to kolem 340 m/s, záleží na teplotě vzduchu).

Písemně vedl také první vědecké kroky holandského učence Christiana Huygense, kterého při jeho studiích na univerzitě v Leidenu usměrnil od řešení problémů galileovské mechaniky až k zájmu o rychlost světla, optiku a matematiku. Sám si Huygense velmi cenil, což mimo jiné dokazuje jeho blahopřání k novému roku 1647, ve kterém mu píše: „Ať bůh chrání vaše dobré zdraví po celý rok, abyste se mohl stát Apolloniem a Archimédem našich dní.“

Pozn. závěrem: Použitá knižní a časopisecká literatura, internetové odkazy a další prameny jsou vzhledem k jejich počtu zájemcům k dispozici u autora.