I mistr přírodovědec se může zmýlit

Před 250 lety zemřel osvícenský učenec evropského formátu Jan Křtitel Antonín Boháč (1724-1768), český lékař a přírodovědec, badatel evropského významu i majitel velkostatku, jehož jméno neprávem vstoupilo v průběhu času do stínu zapomnění.

Koncem sedmnáctého století a v průběhu století osmnáctého se v evropském duchovním životě stále důrazněji prosazoval nový myšlenkový proud - osvícenství -, který kladl důraz na lidský rozum. Nastal čas prudkého rozvoje přírodních věd a svobodného vědeckého bádání, které podmiňovalo veškerý další technický a společenský pokrok. Jan Křtitel Antonín Boháč byl jednou z předních osobností historického období osvícenství.

Životopis

Narodil se v roce 1724 v malé západočeské vesnici Žinkovy na jižním Plzeňsku v rodině správce zdejšího panství hraběte Františka Václava z Wrtby. Zde také navštěvoval obecnou školu a poté pokračoval na jezuitské koleji v pražském Klementinu. Vystudoval filozofii a lékařství na pražské univerzitě, kde byl již v 28 letech jmenován mimořádným profesorem přírodopisu. Při pokusech s užitím elektřiny v lékařství zjistil, že při elektrizování živočichů se urychluje odpaření tělních tekutin, dochází k úbytku hmotnosti pevných látek s obsahem vody a zrychluje se výtok kapaliny z trubice, z čehož vyvodil, že "pohyblivé elektrické fluidum strhává při svém pohybu kapičky tekutiny". Byly to právě zoologické experimentální práce, které mu získaly evropský věhlas. Díky jim se stal členem Bavorské akademie věd a byl zvolen i členem londýnské Královské společnosti, tehdy jedné z nejvýznamnějších akademií věd. Na základě osobního přání rakouského císaře Františka I. prozkoumal krajinu Dolních Rakous v okolí Gmündu a podrobně ji popsal po stránce přírodovědné. Práce se zřejmě zhostil s úspěchem, protože za odměnu získal místo řádného profesora přírodopisu a "materiae medicae" na pražské univerzitě, čímž byl hmotně zajištěn. Vedle pedagogických povinností byla jeho vědecká práce po dobu téměř dvaceti let zaměřena na přírodovědný výzkum Čech, jehož výsledky měly být shrnuty v díle "Květena, zvířena a přírodopis nerostné říše." Rozsáhlý rukopis nebyl vzhledem k jeho předčasné smrti dokončen, měnil majitele a nakonec se nadobro ztratil.

Akát místo jetele?

Jako vlastenecký učenec se Boháč snažil co nejvíce prospět svému národu. Jeho přičiněním vznikl v české společnosti dříve zcela neznámý rozmach přírodovědného bádání. Při všech výzkumných pracích se však vždy zajímal o možnosti jejich využití pro praktické účely - např. pro zvýšení výnosnosti polí, zvýšení užitkovosti dobytka, využití některých nových rostlin pro výživu stále se zvyšujícího počtu obyvatel, použití rostlinných barviv v textilní výrobě aj. Ve spise s dlouhým názvem "Pokorný a užitečný vlastenecký návrh, jak každoročně dosáhnout pro České království neobyčejných výhod značného rozsahu" si mimo jiné Boháč povšiml špatného zdravotního stavu dobytka, jehož příčinu správně spatřoval v nedostatku kvalitního krmiva. Nejlepším řešením tohoto stavu by bylo podle jeho názoru pěstování některých obecně rozšířených a stabilně u nás na loukách a pastvinách ve všech nadmořských výškách rostoucích druhů rodu jetele (Trifolium) z čeledi bobovitých (Fabaceae); avšak připouštěl, že tato plodina (lidově nazývaná dětelina, čtyřlístek, jatel či listnačka) vyžaduje dobrou humózní půdu, dostatek půdní vláhy, slunečné stanoviště i dostatek peněz na poměrně drahé osivo. Přišel proto s neobvyklým nápadem: namísto jetelovin (nejčastěji jetele lučního, nesprávně nazývaného jetelem červeným) navrhoval pěstovat pro krmení dobytka nenáročný trnovník akát (Robinia pseudoacacia), jemuž se daří i na suchých a chudých půdách, není náročný na práci a navíc podle výsledků jeho pěstování na statku v Praze-Bubenči, jehož byl majitelem, poskytuje ve srovnání s jetelem 24× více zelené hmoty pro krmení. Navíc je to medonosný strom a podle znalců je akátový med jeden z nejchutnějších a nejzdravějších medů vůbec. V Čechách je trnovník akát zmiňován poprvé v roce 1710, takže jeho agresivní a toxické účinky na rostlinné a živočišné organismy ještě zřejmě nebyly v habsburské monarchii v polovině 18. století známy, natož ověřeny v praxi.

Za využití úhorů

V poslední své práci "Pojednání o užití pastvin v zemědělství" (1763) Boháč zdůraznil, jaký význam má pro tuto zemi povznesení zemědělské výroby. Podle jeho odhadu jsou jenom v Čechách na tři miliony strychů (pozn.: 1 strych byl cca 0,285 ha, nebo jinak 1 ha má asi 3,16 strychů) polí, na kterých každoročně asi třetina leží úhorem, "neboť venkovan dílem nemůže a dílem neví, jak nadbytku své půdy využít." Roční ztráty z úhorů odhadnul na dva miliony zlatých. Tyto ztráty považoval za zcela zbytečné a jejich snížení by mohlo být dosaženo pěstováním hodnotných pícnin namísto úhoru. Připomeňme, že trojhonný systém převažoval v Českých zemích až do poloviny 19. století, ačkoliv pokrokové zásady střídání plodin byly známy správcům panství již v polovině 18. století. Mezi menšími zemědělci však stále vládnul názor "jak to staří dělávali, dělejme my též".

Český osvícenec

Boháčovy četné přírodovědné vycházky do terénu se mu staly osudnými. Údajně při svém pracovním "špacíru" do okolí Sušice (některé prameny uvádějí Litoměřice) zcela promoknul a následně onemocněl zápalem plic. Nechal se sice převést do Prahy, aby měl řádnou lékařskou péči, ale bylo již pozdě. Zemřel v roce 1768 ve věku pouhých 44 let. Osud přímo "máchovský"... Rodák z neznámé české vesnice se dostal daleko -  nejenom při svých cestách za poznáním přírody, ale především výsledky své vědecké práce. Proto je právem pokládán za jednu z nejvýznamnějších osobností českého osvícenství.