Elektřinu pod zem?

Orkán Emma, který se o víkendu 29. 2. - 2. 3. 2008 přehnal přes Českou republiku, pustošil lesy, shazoval střechy a ničil rozvodné sítě. Jen společnosti ČEZ způsobil podle prvních odhadů škody za 150 milionů, další škody vznikly České přenosové ČEPS i ostatním distributorům, např. E.On. Mnoha odběratelům způsobilo přerušení dodávky elektrického proudu z důvodu spadlého vedení velké nepříjemnost. Někteří se, celkem vzato logicky, začali ptát, proč se vedení nezakopává pod zem, ale vede volně krajinou napospas rozmarům počasí.

Šest paralelních kabelů a ochranné pásmo

Vedení zvláště vysokého napětí (zvn), tj. vedení o napětí vyšším než 300 kV, v kabelech uložených pod zemským povrchem je zatím i ve světě výjimečné a ojedinělé. Vesměs se toto řešení používá v těch případech, kdy stavba nadzemního vedení je vyloučena z prostorových důvodů, např. v husté městské zástavbě. Pokud by se měla použít i v krajině, je nutné počítat s tzv. paralelními kabely, tj. na trase by bylo třeba umístit 6 vzájemně prostorově oddělených jednofázových kabelů. To znamená udržovat celkovou šíři kabelové trasy zhruba 5 až 6 m s ochranným pásmem 3 metry od každého krajního kabelu. Energetickým zákonem je zakázáno zpětné vysazování trvalých porostů v trase a ochranném pásmu podzemního vedení.

Problémem je i otázka vymezení ochranného pásma kabelového vedení, včetně zajištění bezpečných přejezdů např. pro stroje a mechanismy používané v zemědělství a lesnictví. Ochranné pásmo by muselo být viditelně označeno, např. pomocí souvislého oplocení nebo výsadbou živých plotů s přístupovými vjezdy k místům kabelových spojek i k přejezdům (obdobně jako je tomu u dálnic). Každé takovéto řešení však způsobí komplikace jak provozovateli kabelového vedení, tak i ostatním uživatelům daného území a ztěžuje přirozenou migraci zvěře.

Obří výkopy, nové komunikace, betonové stavby

K místu uložení by se kabely přivážely na bubnech o průměru 6 metrů a včetně kabelu o hmotnosti 20 tun. Na jeden kilometr trasy by bylo třeba 12 takových bubnů. To by znamenalo výstavbu speciální komunikace, která by navíc kvůli údržbě, opravám a zajištění bezpečnosti kabelů musela být zachována i po dokončení stavby.

Jednotlivé délky kabelů se cca po 500 m trasy spojují kabelovými spojkami, které musejí být přístupné kontrole a měření. To by si vyžádalo vybudování bezpečnostních betonových objektů přibližně 6 x 6 x 2 m zapuštěných z větší části pod zem. Také k těmto objektům by bylo nutné vybudovat trvalé přístupové komunikace, sloužící nejen pro výstavbu, ale i pro provoz a opravy kabelového vedení a nakonec i pro jeho budoucí obnovu.

Vlastní výkop pro kabelovou trasu představuje vytěžit na každý kilometr prosté trasy přibližně 13 500 m3 zeminy (popř. i skály). Vzhledem na problémy s odvodem ztrátového tepla kabelu by bylo nutné cca 25 % objemu tohoto materiálu odvézt na skládky a nahradit ho speciálním materiálem na zásyp.

Nižší přenosová schopnost při desetinásobných nákladech

Ve srovnání s nadzemním vedením má kabelové vedení zásadní nevýhodu spočívající ve značně nižší přenosové schopnosti kabelu, která je způsobená vyšší tzv. kapacitní reaktancí. Proto by bylo nutné minimálně na obou koncích a uprostřed trasy (zhruba po 30 km) doplnit tzv. kompenzační zařízení, což je v praxi uzavřený areál pro rozvodné zařízení zvn vybavený kompenzátory (kompenzační tlumivky o jednotkovém výkonu minimálně 100 MVAr) a budovy pro systémy řízení, chránění a vlastní spotřebu stanice. Ani tato stavba by se neobešla bez nových komunikací pro přepravu těžkých a nadrozměrných nákladů/zařízení.

Další komplikace přináší např. křížení kabelové trasy se silnicemi a železnicemi, překonávání vodních toků apod. a vysoké náklady, které jsou ve srovnání s náklady na výstavbu nadzemního vedení zhruba 10krát vyšší a jsou tak plně srovnatelné s náklady na výstavbu dálniční komunikace.