Jaderná fyzika a energetika

Článků v rubrice: 551

27. října 2014

ITER je cesta

Chcete-li se něco nového dozvědět o termojaderné fúzi, musíte postavit větší zařízení. Větší než stávající. Vzhledem k tomu, že už dnes nejsou tokamaky žádná tintítka, čeká vás sysifovská práce, zejména při shánění finančních prostředků.

Fotogalerie (3)

Generální zkouška transportu komponent pro ITER – šest kilometrů dlouhý Canal de Caronte spojuje středomořský přístav Fos Sur Mer a vitrozemské moře Étang de Berre (Foto: ITER Organization)

Koncem sedmdesátých let byla na papíře poslední generace tokamaků, od kterých se očekávalo, že ověří vědeckou proveditelnost termojaderné fúze. Jinými slovy jejich ziskový koeficient Q bude přinejmenším roven, ale spíše větší než jedna. Q je podíl fúzního výkonu k příkonu potřebnému na ohřev plazmatu, v němž probíhá termojaderná reakce. Která zařízení se chystala prolomit hranici Q = 1? Především evropský tokamak JET, americký TFTR a japonský JT60 U. Nicméně už v té době vědci dumali Co dál? Dál bylo nutné učinit „velký krok“: zdálo se, že takový tokamak bude nad síly jednoho státu a vizionáři hledali způsob, jak do stavby inženýrského tokamaku zapojit více zdrojů, více států.

Jevgenij Velichov

Mezi vizionáře bezpochyby patřil Jevgenij Velichov, ředitel Kurčatovovova ústavu pro atomovou energii. Jeho hvězda začala vycházet v roce 1973, kdy mu bylo 38 let. Následující rok se stal členem Akademie, v roce 1977 dokonce jejím místopředsedou. Svůj mateřský ústav na pokyn Arcimoviče zastupoval v IAEA.

Snem pana Velichova bylo mezinárodní uskupení států, které by postavilo „inženýrský“ tokamak pro ověření technologií a materiálů budoucí fúzní elektrárny. Politické podnebí mu bylo nakloněno – po II. Konferenci Atomy pro mír v roce 1958 v Ženevě se vědci obou stran „železné opony“ setkávali na konferencích a navštěvovali laboratoře svých kolegů. Skutečná intenzivní a systematická spolupráce však stále chyběla.

Byl založen sbor poradců International Fusion Research Council, kde Velichov naléhal na Masa Bishopa, šéfa AEC a vrchního z IAEA Sigvarda Eklunda, aby se začalo pracovat na mezinárodním inženýrském tokamaku. Když se jednoho dne Eklund zeptal: „Co pro vás mohu udělat?“ měl Velichov odpověď připravenou: „Zastřešit návrh mezinárodního reaktoru na testování technologie nezbytné pro komerční fúzní reaktor.“

INTOR

Tak byl počat International Tokamak Reaktor, krátce INTOR. Čtyři zástupci čtyř partnerů EU – Sovětského Svazu, Spojených států a Japonska – se setkávali ve Vídni několikrát do roka na 4 až 6 týdnů. Informace posléze předávali doma svým kolegům. Počet zainteresovaných vědců rostl geometrickou řadou.

V úvodu jsme se zmínili o přípravě, nyní už stavbě velkých tokamaků JET, TFTR a JT60 U. Nebyla to opravdu doba vhodná pro plánování, natož pro stavbu ještě většího stroje.

K velké lítosti pana Velichova v polovině osmdesátých let INTOR skončil. Ovšem mluvit o neúspěchu by byla chyba. Naplnila se tu databanka znalostí o tom, jak fúzní reaktor musí/bude fungovat. Hlavní výsledek spočíval v poznání, že navzdory odlišným zvyklostem a metodám různých fúzních programů mohou tyto programy fungovat společně a dovést věci do smysluplného konce. Kromě zaneprázdnění stavbou tří velkých tokamaků chyběla politická vůle. Nebyla (energetická) krize, nebyl zájem energetickou otázku řešit. To se ale mělo brzy změnit.

Perestrojka

V roce 1985 se generálním tajemníkem KSSS stal mladý, teprve padesáti čtyřletý Michail Gorbačov. S ním se na scéně objevily pojmy „perestrojka“, „glasnosť“, rakety s atomovými náložemi SS-20 opustily svá sila ve Střední Evropě. Jak závan svěžího větru pohnul s termojadernou fúzí? Gorbačov byl dobrým známým Velichova. Znali se ze studií na MGU, kde Gorby rozplétal kličky paragrafů na právnické fakultě a jeho přítel se vzdělával ve fyzice. Velichov se stal vědeckým poradcem a brzy přemluvil Gorbačova k činu. Ten nejprve sondoval půdu u francouzského prezidenta Francoa Mitteranda a naostro pak u prezidenta Ronalda Reagana v roce 1985 na summitu v Ženevě. V jinak mdlém ženevském komuniké jeden z 12 bodů se týkal výzkumu fúze: Příslib dvou mocností spolupracovat i s dalšími státy na ověření potenciálu fúzní energie „fungovat pro blaho celé lidské společnosti“.

Velichov nezahálel a okamžitě začal zpracovávat Bílý dům, neboť ze strany Spojených států hrozily obstrukce ohledně některých technologií, na které měly USA zatím monopol.

Quadripartite Initiative Committee

Quadripartite Initiative Committee – USA, EU, SSSR a Japonsko se začaly „smiřovat“ s úlohou fúzních pionýrů. Kupříkladu EU plánovala Next European Torus následníka JET – vzdát se lákavé perspektivy ve prospěch vzdušných zámků? Postup nebyl vůbec plynulý, spíše naopak. Vždyť to byl premiérový projekt jak co do vědecko-technického cíle, tak co do způsobu jeho dosažení v nevyzkoušeném konsorciu čtyř států. Nicméně jeden hmatatelný výsledek tu byl. Paolo Fasella, zástupce Evropy, navrhl název budoucího zařízení: International Thermonuclear Experimental Reactor. Dnes se spíše zdůrazňuje jeho význam v latině. Paolo Fasella byl Ital. ITER znamená cesta.

Conceptual Design Acitivities

Výsledkem etapy Conceptual Design Acitivities (CDA) nebyly žádné podrobnosti, pouze cíl, ke kterému by zařízení mělo směřovat. Každý partner poslal do Garchingu u Mnichova každý rok na několik měsíců okolo deseti vědátorů a ti pak o své práci referovali doma. Způsob, který se osvědčil při projektu INTOR.

Spolupráce vědců z různých států neprobíhala vždy hladce. Jeden Američan ji popsal takto: „Evropani vykřikovali a vášnivě řečnili a Američané vysvětlovali Japoncům, že to tak nemyslí doopravdy. Japonci obhajovali svá stanoviska klidně a rozvážně a Američané vysvětlovali Evropanům, že to tak skutečně myslí.“ Zatímco Japonci snili o „steady state operation“, tedy o nepřerušované činnosti ITER, EU by ráda co největší energetický zisk. Politická podpora tu byla mnohem větší než v případě INTOR. A to bylo mnohdy rozhodující.

Konečně byl návrh pod heslem „Raději více než méně!“ hotov. Pro srovnání uvedu obdobné parametry INTOR – velký průměr vakuové komory a elektrický proud v plazmatu: INTOR: průměr 12,4 m, 8 MA, ITER: průměr 16,3 m, 22 MA.

Po dvou letech práce byl Koncepční návrh s větším či menším nadšením schválen. Otázkou bylo, co dál. Po letech snažení a práce nebylo zdaleka jisté, že se bude pokračovat.

Engineering Desing Actvities

Podle původního plánu měla po koncepční etapě následovat inženýrská etapa: EDA – Engineering Desing Actvities. Ovšem politické důvody se v politické turbulenci konce minulého století vypařily: železná opona a Sovětský Svaz neexistovaly! Ani ekonomické důvody projekt nepodporovaly – energie byla laciná.

Snaha pokračovat tu byla, ale nebylo jasné, pod jakou vlajkou a nebylo vůbec jasné, což bylo nesmírně důležité, kde stavět. Návrhářský tým se tedy rozštěpil na tři: Garching, Německo (vakuová komora a vše uvnitř), Naka, Japonsko (vně vakuové komory – magnety, zdroje, budovy), San Diego, USA (integrace, bezpečnost, fyzika), Rusko (zápasilo samo se sebou). 1992 EDA začala fungovat a dostala k dispozici šest let.

Henri Paul Rebut

V této fázi projekt potřeboval šéfa. Zejména, když pracoviště byla rozseta po celém světě. Diplomat, inženýr se znalostmi fyziky fúze!? To všechno i zkušenosti s řízením a se stavbou velkého zařízení měl Henri Paul Rebut. Jeho zásluhy na úspěšném tokamaku Joint European Torus byly nezpochybnitelné. Divertor, H-mod, překročení plánovaných parametrů, nepřekročení plánovaných nákladů, dodržení časového harmonogramu…

Byla tu ale jedna potíž. ITER jako další krok už měl řešit výhradně inženýrské problémy. Jeho předchůdcům se však nepodařilo beze zbytku odpovědět na otázku o vědecké proveditelnosti. Usus říká, že ta bude ověřena, pokud se dosáhne Q > 1. To se nepodařilo – TFTR mělo Q = 0,3; JET = 0,7 a JT60U sice operovalo s Q = 1,2, ale s přívlastkem ekvivalentní. To znamená, že Japonci pracovali pouze s deuteriem a teprve „pokud by fungovali se směsí deuteria a tritia“, pak by za stejných podmínek měli dosáhnout Q = 1,2.

Krátce a stručně se místo čistě inženýrského ITER rýsoval hybrid, trochu vědecký experiment a o trochu více inženýrské testování. Zatímco inženýři potřebují klidné, stabilní plazma, vědci pro dosažení maximálního zisku potřebuji flexibilitu, to je pravý opak. Splnit požadavky obou skupin není opravdu jednoduché.

Henri Rebut se proměnil ve sputník a počal kroužit kolem světa. V San Diegu začal přetvářet ITER k obrazu toho, co dobře znal. Začal navrhovat druhý tokamak JET, ještě větší než první: D-tvar komory, divertor na dně komory, již tak velkému stroji podle koncepčního návrhu zvětšil velký průměr vakuové komory na průměr 22 m, počet cívek toroidáního pole zvětšil na 20 a cívek poloidálního pole na 9. Hmotnost zařízení dosáhla téměř hmotnosti sochy Svobody ≈ 25 000 tun. Naopak se mu nelíbily supravodiče. Naštěstí se mu měď do cívek prosadit nepodařilo.

Oneman show mělo brzy skončit. Úspěšný konstruktér tokamaku JET si příliš nerozuměl se svými týmy a po dvou letech nervózního putování kolem zeměkoule, rezignoval.

Robert Aymar

„Kdybych to věděl, tak bych tam nechodil,“ si určitě později říkal Robert Aymar, nástupce Henriho Rebuta ve funkci vedoucího EDA. Partneři po zkušenosti s Rebutem nechtěli Evropana, dokonce ani Francouze. Takže zvolili Evropana narozeného ve Franci, který však v Cadarache postavil největší supravodivý tokamak na světě – Tore Supra. Jakoby tušil, co ho čeká, první nabídku šéfování EDA ITER odmítl. Když byla nabídka první, musela být i druhá a tu Aymar s těžkým srdcem přijal. Dostalo se mu pochybné cti provést projekt ITER dosud nejtěžším obdobím v jeho historii.

Aymar brzy zjistil, že Rebut měl velké oči. Odskok od dosavadních zařízení byl do očí bijící. Zadal Garchingu vypracovat návrh na menší tokamak, i když s možností Q > 1. Heslo znělo: „Raději evoluci, nežli revoluci“. Aymarovo rozhodnutí podpořily obavy z odstoupení Spojených států od projektu.

Spojené státy – nespolehlivý partner

Ve Spojených státech obě komory Kongresu ovládli republikáni a AEC zatroubila na poplach. Už v roce 1995 350 mil amerických dolarů sotva pokrylo výdaje na ITER. Na domácí program nic nezbylo. Projekt TPX byl zrušen a jeden ze dvou jediných tokamaků (evropský JET, americký TFTR) na světě schopných fungovat s tritiem byl demontován. Tokamak Fusion Test Reactor již nebyl.

Výsledky počítačové simulace Williama Dorlanda a Michaela Kotschenreutera z University of Texas in Austin, se objevily jako na zavolanou. Až na to, že je nevolali příznivci ITER, ale jeho odpůrci. Simualce Do@Ko totiž předpovídala, že velké turbulence v ITER zabrání jeho fungování.

ITER, zařízení budované mimo území Spojených států, postrádalo v Kongresu jakéhokoli zastánce, kteří byli běžní, pokud se „něco“ stavělo v jejich volebním okrsku. Když Jim Sensenbrenner, republikán, fúzní skeptik, vedoucí House Committee on Science and Technology, si dal jedna a jedna dohromady, vyšlo mu, že:

10 miliard amerických dolarů je hodně (nejen amerických) peněz,
není vybrané místo, tj. ITER není důvěryhodný projekt,
Do@Ko počítačová simulace zasela pochybnosti o fungování ITER.

Závěr byl nad (termojaderné) Slunce jasný: Za nedůvěryhodný projekt nebudeme utrácet peníze našich daňových poplatníků!

V roce 1977spatřil světlo světa Final Design Report o 1500 stránkách, který vycházel z návrhu Henriho Rebuta: průměr vakuové komory – 22 metrů, což bylo dva a půl krát více, než měla vakuová komora JET, neuvěřitelně drahé supravodivé magnety; na terče divertoru útočilo 1,5 gigawattu tepla – 100krát více, než u tokamaku JET 1997; dodatečný ohřev 150 megawattů (NBI a mikrovlny) oproti 14 MW u JET. Nicméně poprvé se počítalo u tokamaku se zapálením plazmatu. Při Ignition se vypnou vnější zdroje a plazma hoří samo. Ač očekávané, stalo se nepříjemnou skutečností. 21. července 1998 USA od projektu ITER odstoupily! Američtí vědci se museli vrátit z Garchingu a z Naka do USA. US výzkumníkům bylo zakázáno se účastnit jakýchkoli aktivit a schůzí spojených s ITER.

Bezprecedentní vědeckou spolupráci Východ – Západ a později spolupráce globální, která existovala ve fúzním výzkumu po čtyři desítky let od konference v Ženevě 1958, a která přežila i studenou válku, ukončilo rozhodnutí amerického kongresu. Doposud největší krize projektu ITER právě začala.

Krize (?)

Jediný ze čtyř původních partnerů měl rozumný fúzní program – Evropská unie. USA zbaběle utekly, Japonsko se zmítalo v hospodářské recesi a Rusko – nástupce Sovětského svazu – usilovně hledalo svoji tvář. Pochopitelně, že se mezi zbylými třemi mušketýry objevily myšlenky na totální resignaci, ale nakonec špetka optimismu převážila a tak zvaná Pracovní skupina (Working Group) posuzovala dvě možnosti:

Pokračovat v projektu ITER jako v možnosti studovat vědecké a inženýrské aspekty hořícího (burning) plazmatu. Za hořící plazma se považuje případ, kdy více než 50 % energie pro ohřev pochází z termojaderné reakce. Je to trochu nekorektní definice, neboť tu máme pojem hořící plazma, aniž došlo k jeho zapálení (ignition), to je k úplnému vypnutí vnějších zdrojů.
Více menších strojů, přičemž každý bude studovat něco jiného.

Rozhodnutí bylo rychlé a při tom rozumné: Protože všechny z mnoha otázek okolo hořícího plazmatu spolu souvisí, musí se studovat na jednom na velkém stroji s dlouhým pulzem a alfa částice musí být dominantním zdrojem tepla.

Japonci se rozhodli zůstat a podpořit závěry Pracovní skupiny! Úkol pro týmy v Garchingu a v Naka zněl: Navrhnout nový, menší stroj za polovinu nákladů verze 1998 při zachování co největšího počtů technologických cílů téže verze! A tady se ukázalo, jaký je AYMAR výborný vizionář: většinu již hotové práce Garchingu, kterou před třemi roky inicioval, bylo možné použít.

ITER Lite

ITER, verze 2001: vakuová komora průměr 16,4 (Rebut 22) metrů, elektrický proud v plazmatu 15 (21) megaampér, fúzní výkon 500 (1500) megawatt; zapálení – ignition se neočekává – naopak bude třeba ohřev alespoň 50 MW, ziskový faktor Q asi 10; náklady 5 mld amerických dolarů.

ITER začínal zvedat hlavu. A když se přihlásil první zájemce o místo stavby, pyšně se rozhlédl se kolem. Nakonec bylo zájemců šest.

Prozření

Vraťme se k nespolehlivému partnerovi, do Spojených států. Poněkud rozčarovaně, či spíše závistivě pozorovala fúzní americká komunita dění za Atlantikem, kde projekt ITER už pokračoval, jako by USA nikdy neodešly.

Američané na dvoutýdenní konferenci ve Snowmass, Colorado přijali témata pro závěrečné hlasování:

ITER.
FIRE (Fusion Ignition Reactor Facility, PPPL, ředitel Dale Meade).
Ignitor (vyvrcholení známé řady kompaktních tokamaků s rekordně silnými magnetickými poli Alcator, MIT, autor Bruno Coppi).

Hlasování bylo jednoznačné – 43:1 pro ITER, dokonce i Meade volil ITER (proti 1 – to byl Bruno Coppi hlasující pro svůj Ignitor).

Noví partneři

Po 11. září 2001 se mohli strhnout i politici, když zjistili, že ropná pole na Středním východě ovládá Americe nepřátelský arabský svět. Jedním z řešení, aspoň pro šokovanou veřejnost, byla nabídka nezávislých (na muslimském vyznání), surovinově zabezpečených, bezpečných a čistých zdrojů. To jsou ovšem atributy, s kterými se odjakživa pyšní termojaderná fúze. Mimochodem, pamatujete na rok 1973, kdy za podporu Izraele během Jomkipurské války potrestala OPEC Spojené státy sníženou dodávkou nafty a USA skokem navýšily podporu výzkumu řízené fúze? Politika poněkud ode zdi ke zdi.

V lednu 2003 se k ITER přidala Čína a ještě začátkem února byly zpět i USA. V červnu dovršila změny Jižní Korea. Konečný počet partnerů na sedm pak doplnila v roce 2006 Indie.

V okamžiku návratu ITER na vrchol opouští vedení Robert Aymar, aby pomohl dalšímu mezinárodnímu zařízení – tentokrát urychlovači vstřícných svazků v CERN. Large Hadron Collider překračoval náklady i čas dokončení. Skoro se zdá, jako když Francie, která zaspala začátek výzkumu řízené fúze, si chce všechno vynahradit. A daří se jí to: Henri Rebut, Robert Aymar, TFR, Tore Supra… a posléze i ITER.

První byl Clarington

Atomová elektrárna Darlington má reaktor CANDU, který vyrábí tritium. Žádost o přidělení místa pro stavbu ITER zaslalo jménem Kanady Consorcium Ontario Hydro, sídlící na severním pobřeží jezera Ontario jižně od Toronta. Paradoxně první zájemce o místo – Kanada – nebyl partnerem projektu ITER.

A ostatní partneři? Stručně:

Německo – moc chtělo, ale finančně se vyčerpalo integrací s NDR.

Francie – připravené místo Cadarache, „rodné” místo AYMARA; má zdroje energie, zásobárnu chladicí vody postavenou pro Tore Supra a velkou podporu regionu; fúzní odborníci si v CEA Cadarache podávají ruce, ale nabízené místo je 100 km od mořského přístavu.

Španělsko – Vandellos nedaleko Barcelony, mořský přístav, jaderná elektrárna, ale žádný vědecký ústav není nablízku.

Japonsko – nabídlo hned tři místa Tomakomai (severní ostrov Hokkaido), Rokkasho (severní špička hlavního ostrova Honšů), Naka (domov tokamaku JT-60U).

Rusko – „bylo rádo, že je rádo“, ekonomický chaos.

Morálním vítězem se zdála být Evropa. Jediná vždy držela vlajku vztyčenou. USA nespolehlivé, Japonsko v hospodářské krizi, Kanada nulové fúzní zkušenosti a navíc později Ontario Hydro nezískalo očekávanou státní podporu.

Washington, prosinec 2003

Postřehy z jednání, které mělo rozhodnout. Setkání, kde se měla podepsat dohoda o místě stavby, čímž si chtěly Spojené státy alespoň trochu napravit kyselý dojem svého ano-ne jednání. Prezident George Busch si již plnil pero inkoustem:

Rusko a Čína podporovaly Cadarache.
USA a Korea podporovaly Rokkasho.
Prezident Bush už devět měsíců válčí v Iráku přes nesouhlas Francie a teď má podepisovat smlouvu o stavbě ITER ve Francii?
Před hlasováním koloval dokument popisující výhody Cadarache a problémy v Rokkasho – drahá práce a elektřina, riziko zemětřesení a špatná infrastruktura.
Japonci se mohli pominout.
Kanada svoji kandidaturu stáhla (Ontario Hydro a spol. nedostaly podporu federální vlády), bez místa (Clarington) byla účast Kanady bezpředmětná.
Spor se zvrhl ve výměnu urážek (slanging match).
Evropa nařkla US, že nepřenesou přes srdce, aby ITER dostala Francie.
USA obvinily Francii z vydírání – pokud nedostane ITER, prý opustí projekt.
Nakonec se nic nedohodlo: rada si vyžádala další upřesnění podmínek stavby.
Týmy se rozjely naplněny nedůvěrou a obviňováním.

Ve finále zůstala dvě místa: Rokkasho Muro a Cadarache. Soupeři na život a na smrt. Obě strany naznačovaly, že budou stavět klidně sami, pouze s podporou svých volitelů, to je Japonsko s USA a Jižní Koreou, Evropská unie s Ruskem a Čínou. Obě strany nabízely stále větší finanční dotace, jen aby místo dostaly. Obě strany s gustem zdůrazňovaly slabá místa soupeře.

Cadarache – vnitrozemí, 106 km od přístavu, zdánlivě nemožná přeprava komponent (podle Japonska). Obtížná ano, nemožná ne! Francie operovala zkušenostmi s přepravou (křídla, trup) části Airbus A380 na vzdálenost 240 km. Rokkasho – vysoká pravděpodobnost zemětřesení. Mimochodem, nyní už můžeme otřít pot z čela při vzpomínce na Fukušimu – 300 km jižně od Rokkasho.

Vídeň, březen 2004

Na schůzku v Denveru navázala se znalostí většího množstvím technických podrobností kandidátů Vídeň:

Francie – jaderná licence může být udělena podle existující legislativy.
Japonsko – pro udělení jaderné licence dosud nemá legislativu.
Náklady na dopravu (odhad): Rokkasho = 1/8 Cadarache.
Přímořské podnebí vedle Středozemního moře lepší než zima v Rokkasho.
Celkově: Cadarache 7x lepší v 9 kritériích.

Všechno marné. Zastánci stavby v japonském Rokkasho tuto skutečnost neuznaly. USA namítaly, že 27 států Evropy nebude vystupovat jednotně při řízení a placení, zatímco Japonsko je jeden – odpovědný a svrchovaný stát. USA asi vzpomínaly na své odpovědné jednání v roce 1998 vrcholící zcela nezodpovědným útěkem od projektu.

Nakonec Evropa a Japonsko unaveny rok trvajícími spory začaly jednat a dohodly řešení, které nazvaly „Širší přístup“ – Broader Approach. V rámci Broader Approach neměl být vítěz ani poražený, pouze „host“ a „non-host“ (rozuměj „host” jako hostitel namísto „vítěz“ v soutěži o místo stavby a “non-host” jako ten, kdo nebude hostit namísto „poražený“ v soutěži o místo stavby). Achilleas Mitsos z Řecka, zastupující při jednání s Japonskem Evropu, létal z Evropy do Tokia a zpět dvakrát do měsíce. Úkolem bylo vyjednat Broader Approach takovým způsobem, že non-host se bude cítit zcela komfortně. Broader Approach měl být pro non-host natolik lákavý, že dotyčný ITER oželí. A ještě bude rád.

Nakonec po dlouhých a vyčerpávajících jednáních Mitsos dohodl rozdělení nákladů: 50 % host, ≈10 % ostatní partneři. Non-host postaví jedno nebo obě zařízení – urychlovač částic pro testování odolnosti materiálů pro elektrárnu vůči záření (IFMIF – International Fusion Material Irradiation Facility) a superpočítač pro simulace) a o náklady se rozdělí s hostem.

Vše bylo dohodnuto až na malý problém. Hostem chtěly být Japonsko i Evropa. Titul Non-host nechtěl pro změnu nikdo.

Večeře

Rob Goldston byl toho času šéfem Princeton Plasma Physics Laboratory, známé a slavné PPPL. Uklidil dům pro přijetí vzácného hosta – zastupujícího ministra pro vědu z Japonska, který přijal pozvání na večeři. Goldston pojal ušlechtilý úmysl – chtěl pohnout jednáním o místu pro ITER z mrtvého bodu. Taková drahocenná návštěva je příležitost, která se opakovat nebude. Goldston znal přísný protokol Japonských politiků: Některá témata jsou zkrátka zakázaná. Ovšem platí i nepsaná pravidla pro pokročilý večer zpestřený jistým množství vypitého alkoholu: možno mluvit otevřeně a zabrousit i k jinak obtížným tématům.

Goldston měl seznam svých nápadů. Pod bodem č. 4 měl připravenu nabídku. Host zaplatí za některé komponenty pro ITER (kupříkladu 10 % z celku), které by nechal vyrobit společností ze země partnera označovaným jako non-host. Zástupce ministra hned další den nabídku faxoval do Japonska a bylo rozhodnuto!

V květnu 2005 prestižní deník Yomuri Shimbun citoval vládní zdroj: Japonsko se vzdává místa pro ITER, pokud získá lukrativní roli při stavbě.

Moskva

V červencové Ženevě, o týden později se uskutečnilo poslední setkání Evropy a Japonska na téma místo pro ITER, kde si partneři upřesnili detaily. Na ekonomické schůzce G8 prezident Spojených států George Busch při cyklistické vyjížďce porazil britského policistu.

Před začátkem summitu Velichov pozval partnery ITER do Moskvy. Každý očekával zvolení CADARACHE jako místa pro stavbu ITER! Stalo se tak 28. června v Moskvě! Po 18 měsících vášnivých jednání – všichni s úlevou uvítali dohodu:

Japonský průmysl se těšil na lukrativní zakázky hrazené Evropskou unií.
Evropa dostala prestižní zařízení ITER.
Evropští (někteří) výzkumníci se obávali, že ITER vyhladoví zbytek fúzního výzkumu.

A podrobnosti tzv. širšího přístupu?

10 % zakázek host(a) vyrobí non-host a zaplatí host.
20 % personálu vedení bude z Japonska.
Generální ředitel bude Japonec.
V Japonsku se postaví zařízení za náklady do výše 800 miliónů € a polovinu hradí EU (IFMIF, JT60SA, superpočítač, ústav…).

ITER Organization
V roce 2006 se přidala Indie jako poslední partner projektu ITER. O rok později – Francie zaznamenala další malé vítězství nad USA – Ministři sedmi partnerů podepsali dohodu v Ellyseé Palace v Paříži pod laskavým dohledem francouzského prezidenta Jaquesa Chiraca. Jak se George Busch těšil na snímek v kruhu ministrů sedmi partnerů výjimečného zařízení – mezinárodního tokamaku ITER! Achilleas Mitsos ukončil svoji funkci v Evropské komisi a vrátil se do Řecka. Splnil svou úlohu.

ITER už nebyl sen! ITER byl nefalšovaná spolupráce národů představujících více než polovinu lidské populace. Velká skvrna plná energie na vyprahlé Zemi.

Všichni začali stavět!