Rubriky

Transport sektorového modulu #7 vakuové nádoby do montážní jámy tokamaku ITER ve čtvrtek 10. dubna 2025 představoval ne „dva v jednom“, nýbrž „mnoho věcí v jednom“. Úspěšná operace, kterou generální ředitel ITER Pietro Barabaschi oslavoval jako „rekordní výkon“ a kterou vedoucí stavebního projektu Sergio Orlandi považoval za „úspěch nejvyšší úrovně“, byla sledovaná s obavami. Soustředila se v ní většina problémů, kterým musí ITER čelit během závěrečné fáze montáže tokamaku. Pietro Barbashi nepřehání, když zde mluví v superlativech o montáži největšího tokamaku v historii. Pietro Barbashi mě totiž přesvědčil svým proslovem, který zaznamenal Peter Matijek ze slovenského Forbesu (https://www.forbes.sk/nechceme-vyvarat-iluziu-ze-sme-uz-na-hranici-pokroku-hovori-pietro-barabaschi-z-iter-2/?srsltid=AfmBOopNIrxHBH5HruTp_-q0brgZTrOzW6oS2AyREu8vLk3mUUF7Ow-8)

Vakuovou komoru tokamaku ITER tvoří devět sektorů. Čtyři dodá Korea a pět Evropa. Korea již tři přivezla, ale všechny bohužel vadné. První je po třech letech opraven až tento podzim. Čtvrtý korejský sektor nyní putuje Indickým mořem do Francie. První sektor z Evropy má číslo 5. V Evropě se do složité série průmyslových kroků nutných k výrobě unikátních součástek zapojilo 150 lidí v Itálii a nejméně 15 společností a jejich týmů po celé Evropě. Sektor vakuové nádoby se skládá ze čtyř dílčích segmentů; pro sektor č. 5 byly dva ze čtyř segmentů vyrobeny společností Westinghouse, zatímco další dva vyrobila společnost Walter Tosto. Od počátečních řezacích činností až po konečný produkt vyžadovala výroba nejméně 20 000 hodin obrábění a 100 000 hodin svařování (k dokončení 150 km svarů).

O opravě sektorů vakuové komory tokamaku ITER by se dalo říci: "Někde něco navařit, někde odfrézovat. I když ještě nebylo definitivně rozhodnuto, jak budou práce přesně postupovat, zjevně bude možné proces optimalizovat, takže ztráta času nebude tak významná." Kéž by to bylo tak jednoduché.

Tvořivost a nápaditost některých nadšenců je bezbřehá. Přečtěte si příběh, jak technik a konstruktér sestrojil ve Španělsku doma v garáži jednoduchý stelarátor (ve skutečnosti velmi složité zařízení, jehož velkých experimentálních verzí je na světě jen pár).

Ve čtvrtek 19. září 2024 to byl skutečný fotofiniš. Po 900 km a po nastoupaných 10 000 metrech překročil či spíše přejel tým Ride 4 Fusion (Jízda pro fúzi), který 10. 9. odstartoval z Padovy, cílovou čáru - tedy vchod - do areálu staveniště tokamaku ITER. Příklad popularizace jaderné fúze skrze sport.

Existuje mnoho způsobů, jak přistupovat k využití energie z jaderné fúze: jedním je optimalizovat nebo zjednodušit stávající koncepty; dalším je exhumovat dávno opuštěná řešení a díky pokroku techniky a lepšímu pochopení fyziky jim vdechnout nový život a tím i aktuálnost. Dalším je navrhnout a postavit exotičtější zařízení, než si kdokoli dokáže představit, založená na principech a fyzikálních uspořádáních, o kterých nikdo nikdy nepřemýšlel. Strategie paliva se také mohou lišit. I když se většina zařízení drží dobře osvědčené dvojice dvou těžkých izotopů vodíku, deuteria a tritia, ostatní usilují o svatý grál „bezneutronové“ fúze protonu a boru nebo helia 3. Hlavní aktéři různých projektů, které se objevily v posledních letech, byli poslední týden v květnu na jevišti ITER, aby představili své naděje a očekávání: byl to vůbec první fúzní workshop tokamaku ITER, který kdy byl uspořádán společně se soukromým sektorem a svedl tak dohromady téměř 50 generálních ředitelů a vedoucích vědců od soukromých fúzních startupů s průmyslovými dodavateli fúzních technologií a zástupců z veřejných laboratoří, domácích agentur ITER a Organizace ITER. Celkem bylo reprezentováno asi 350 zúčastněných stran, které se snaží urychlit to, co je pravděpodobně nejambicióznějším a hlavně nejpotřebnějším podnikem v historii lidstva.