Kuriózní pojídání arsenu

Určité empirické zkušenosti s jedovatými látkami pocházejí již z doby prehistorické, ale první písemné zmínky o nich najdeme ve starém Egyptě. Vražedné a sebevražedné prostředky se těšily velké pozornosti také v antickém Řecku a Římě, avšak svého vrcholu dosáhlo travičství až v době renezance. V Benátkách dokonce existovala v 16. století instituce, která provozovala travičské řemeslo na státní zakázku. Tvořilo ji deset alchymistů, tzv. Rada deseti, která dokonce vedla pečlivé záznamy o tom, kdo má být obětí, jaký jed bude použit a jaká suma má být objednavatelem zaplacena.

V arzenálu používaných jedů najdeme nejčastěji vedle chloridu rtuťnatého (sublimát) především oxid arsenitý (arsen, otrušík, utrejch), proslulý dodnes svou akutní toxicitou. Arsen byl objeven  kolem roku 1250 a za jeho objevitele je považován středověký alchymista Albertus Magnus. Tento jednoznačně nejužívanější jed v lidské historii má nevinný vzhled - bílý krystalický nebo amorfní prášek bez chuti a zápachu, rozpustný ve vodě a v alkoholu (víně). Jeho obliba v průběhu časů byla způsobena nejen jednoduchým postupem přípravy a všeobecnou dostupností, ale především tím, že lékaři dlouho neuměli otravu arsenikem identifikovat, protože její hlavní příznaky (zažívací problémy jako nevolnost, průjmy a zvracení) vykazují podobné symptomy jako některá jiná onemocnění (cholera, úplavice, žaludeční vředy). Až v roce 1836 při soudním jednání představil britský chemik James Marsh svoji slavnou metodu jednoznačně prokazující přítomnost arsenu.

Všechno je jed, záleží jen na dávce

V 16. století, „zlaté éře travičů“, proslulý lékař, alchymista, přírodovědec a cestovatel švýcarského původu Paracelsus (1492-1541) pravděpodobně jako první konstatoval, že „všechny látky jsou jedy, je to jen dávkou, kdy nějaká látka přestává být jedem“. Díky tomuto poznatku nebyl také arsen vždy jenom zabijákem, ale své uplatnění nacházel zejména v 19. století v „oficiální“ medicíně, kdy byl předepisován jako léčivo na nejrůznější choroby (od kožních onemocnění přes malárii a syfilis po chudokrevnost) nebo dokonce doporučován jako doplněk stravy. Přesto lékaře a lékárníky v 60. letech 19. století zaskočil článek nazvaný Pojídači arseniku, který vyšel před 150 lety v americkém vědeckém časopise Scientific American. Mimo jiné se zde doslovně píše: „Muži vědy, kteří procházeli Štýrskem, v Rakousku, již dlouho hlásili, že ve Štýrsku jsou lidé, kteří konzumují arsen. Ostatní lidé však toto tvrzení popírali a tvrdili, že bílý minerál, který jedli, není nic jiného než křída. Královský lékařský rada, dr. Von Vest, na základě důležitosti tohoto předmětu vydal oběžník pro lékaře ve Štýrsku a požádal je, aby sdělili své zkušenosti s ohledem na tuto věc. Bylo získáno sedmnáct zpráv. Okres Hartberg počítá ne méně než čtyřicet jednotlivců, kteří se oddávají tomuto zvyku. Z různých druhů arsenu se většinou odebírá bílý arsen nebo méně komerční žlutý a ještě méně často přirozený červený arsen. Jedlíci arsenu začínají dávkou o velikosti prosa a toto množství postupně zvyšují. Tyto dávky se užívají buď denně, nebo každý druhý den, nebo pouze jednou nebo dvakrát týdně. V okrese Hartberg převládá zvyk tohoto nerozumného používání v době nového měsíce.“ Redakce renomovaného periodika (vycházejícího nepřetržitě od roku 1845 dodnes) se zřejmě dozvěděla o konzumentech jedu ze Štýrska a Dolního Rakouska ze zprávy švýcarského přírodovědce Johanna Jakoba von Tschudiho, otištěné ve vídeňském medicínském žurnálu. Popisoval v ní případy vesničanů, kteří si údajně vypěstovali toleranci vůči arsenu, a ze zdravotních (snadnější dýchání v horském terénu) a kosmetických (pleťové krémy) důvodů jej pravidelně užívali. Článek způsobil mezi lékaři velký rozruch, ale většina z nich ho považovala za nevěrohodný; neexistoval důkaz, který by existenci pojídačů sloučenin arsenu potvrzoval. S přibývajícími poznatky, že se tak skutečně děje, používání sloučenin arsenu v medicíně na konci 19. století vzrostlo.

Doplněk stravy

Oblíbený byl například Fowlerův roztok s obsahem arsenitanu draselného, používaný jako povzbuzující lék. Teprve s nástupem 20. století se situace změnila, přestože vědci nikdy nedokázali objasnit mechanismus, na jehož základě docházelo u rakouských vesničanů k vzniku této podivné tolerance.

Před několika lety objevili švédští vědci z univerzity v Uppsale vrozenou odolnost vůči arsenu u obyvatel podhůří argentinské části And. Z podloží sopečného původu se trvale uvolňuje velké množství sloučenin tohoto prvku do podzemích vod, které odedávna užívají místní lidé.

Nové poznatky

Metabolismus a mechanismy působení prudce jedovatého arsenu jsou trvale intenzívně studovány v mnoha laboratořích, protože se stále používá v moderní medicíně (např. cytostatikum Trisenox užívané v hematoonkologii, zejména k léčení akutní leukémie). Předmětem zájmu toxikologů v posledních letech jsou zejména škodlivé účinky relativně nízkých dávek sloučenin arsenu, zastavujících opravné mechanismy genetického kódu (tím ničí to nejcennější, co máme - naší DNA). Bylo prokázáno, že stálá expozice arsenu způsobuje řadu závažných onemocnění, včetně diabetu, onkologických a kardiovaskulárních onemocnění.