Domestikovaná liška

„Prosím, ochoč si mě!“ řekla liška.
„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Nejprve si sedni kousek ode mne, na zem, do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si budeš moci sednout o kousek blíž…“ Tak si malý princ ochočil lišku.

Proměna vlka

Před přibližně 10 000 lety došlo k zajímavé události. Z vlka, plachého samotářského lovce, se stal pes, nejlepší přítel člověka. Pravěcí lidé si některé vlky ochočili, domestikovali je, a dali tak vzniknout psům. Po psech následoval skot, koně, ovce, prasata a další zvířata, která jsme zařadili do majetku naší civilizace. Předpokládá se, že proces domestikace probíhal stovky a stovky let a lidé si při něm vybírali k chovu zvířata s nejvhodnějšími vlastnostmi. Není ovšem jasné, jaké vlastnosti to vlastně naši předci upřednostňovali.

Krotkost, náš cíl

O proces domestikace se intenzivně zajímal ruský vědec Dmitrij Běljajev (1917‑1985), ředitel Institutu cytologie a genetiky v Novosibirsku. Zamýšlel se nad otázkou, jaké vlastnosti mohly být v pravěku u zvířat upřednostňovány, a rozhodl se, že to vlastně byla vlastnost jediná – krotkost. Podle jeho teorie šlechtili lidé v neolitu všechna domestikovaná zvířata tak, aby byla mírná, neagresivní a snášela kontakt s člověkem.

Aby svou teorii ověřil, rozhodl se proces domestikace napodobit. Vybral si k tomu stříbrnou lišku (vulpes vulpes), která sice již byla po desetiletí chována na farmách na kožešinu, ale nikdy nebyla domestikována, a navíc je blízce příbuzná se psem. Experiment zahájil roku 1959 na farmě vzdálené 10 kilometrů od novosibiřského Akademického městečka. Běljajev začal se 130 liškami; 30 samci a 100 samicemi. Jako rodiče druhé generace vybral jen vůči člověku neagresivní zvířata. Selekční tlak byl poměrně tvrdý, z celé skupiny se vždy mohla rozmnožit jen přibližně čtvrtina jedinců. Chovatelé rodokmeny lišek pečlivě sledovali, čas od času přidali do chovu „divokou“ lišku z farmy, a tak výrazně minimalizovali případnou příbuzenskou plemenitbu, která by mohla pokus zkazit.

Mazlivé lišky

Již po osmi generacích se v chovu začaly objevovat lišky, které byly velmi mírné a přítomnost člověka snášely klidně. Aby Běljajev vyloučil možnost, že krotkost lišek je způsobena dlouhodobým stykem s člověkem, nebyly lišky nijak vychovávány ani cvičeny, žily v oddělených klecích (s občasnou možností volného společného výběhu) a měly povolenou jen omezenou dobu kontaktu s lidmi.

Po smrti Dmitrije Běljajeva pokračovala ve vedení experimentu Ljudmila Trutová. Nyní, po padesáti letech šlechtění, chová novosibiřská pokusná farma dokonale domestikované lišky. Zvířata nejen klidně snášejí přítomnost člověka, ale dokonce ji vyžadují a ve všech směrech jsou to přítulná domácí zvířátka. Při spatření člověka radostně vrtí ocasem, štěkají, olizují své chovatele a soupeří o jejich pozornost. Proces domestikace tedy proběhl během jednoho lidského života a bylo k němu třeba okolo padesáti liščích generací. Zpočátku nikdo nevěřil, že by domestikace opravdu mohla proběhnout tak rychle, ale sibiřský pokus je dostatečným důkazem.

Liška s bílou hvězdou

Stříbrné lišky byly šlechtěny jen na krotkost, jakékoliv jiné znaky nebyly při výběru rodičů nové generace brány v úvahu. Přesto se na domestikovaných liškách začaly projevovat další vlastnosti. Objevují se mezi nimi lišky, které mají vzhůru zakroucený ocas, bílé znaky na srsti, plandavé uši, změny v tvaru lebky či posuny v rozmnožovacím cyklu. Všechny tyto znaky jsou navíc společné takřka všem domestikovaným zvířatům – například typickou bílou skvrnu na čele, hvězdu, najdeme u psů, koní, prasat, skotu i koček.

U domestikovaných lišek se objevily i jiné zajímavé vlastnosti. Například mají nižší hladinu adrenalinu a kortikosteroidů, hormonů, které se podílejí na stresové reakci při ohrožení. U mladých liščat se prodloužila doba, ve které se mláďata bezstarostně seznamují s okolím, a oddálil se okamžik, kdy se začínají neznámých podnětů bát. U psů je toto „socializační okno“ také delší než u vlků, takže štěňata mají k dispozici delší dobu, po kterou se mohou začlenit do lidské společnosti.

Domestikované lišky navíc dokáží ještě jednu věc – porozumět lidských gestům. Pokud člověk ukáže psovi na místo, kde je schované jídlo, pes gesto pochopí a jde se na udané místo podívat. Stejný úkol třeba šimpanz nezvládne, přestože je inteligentnější než pes. Brian Hare z německého Max Planckova Institutu testoval domestikované lišky a zjistil, že lidským gestům rozumí bez problémů, a to nejen dospělé lišky, ale i malá liščata, která před tím takřka nepřišla do kontaktu s člověkem. S tím samým úkolem si vlk ani divoká liška neporadí.

Hodný, zlý a ošklivý potkan

Lišky nebyly jedinými zvířaty, která na sibiřské farmě prodělala proces domestikace. Dmitrij Běljajev to zkoušel i s vydrami a norky. Protože lépe se studovala a chovala drobnější zvířata, zařadil do svého experimentu i potkany. Pokusná zvířata nachytal v okolí farmy, rozdělil je na dvě skupiny a pak začal se šlechtěním. U jedné vybíral co nejpřítulnější jedince, u druhé naopak ty nejagresivnější. Po nějakých 60 generacích potkanů získal dvě zcela rozdílné skupiny zvířat. Jedna je hodná, přítulná, ráda se mazlí a vyžaduje kontakt s člověkem, zatímco ta druhá je zuřivá, vzteklá a nenechá na sebe ani sáhnout.

Gen roztomilosti

Experiment a jeho výsledky samozřejmě zaujal i genetiky, kteří zavětřili jedinečnou možnost zjistit, jaké geny vlastně krotkost podmiňují a co způsobuje tak zásadní rozdíly mezi „hodnou“ a „zlou“ populací zvířat, i to, proč se při šlechtění na mírnost objevily u domestikovaných zvířat další znaky. Roku 2003 přijel na farmu Svante Pääbo z německého Max Planckova Institutu pro evoluční antropologii a společně s kolegou Frankem Albertem si odvezli několik krotkých i agresivních potkanů na výzkum.

Je pravděpodobné, že onen zásadní rozdíl ve zvířecím chování bude mít na svědomí malá skupinka genů, nebo se dokonce bude jednat o gen jediný. Podle Tecumseha Fitche, experta na zvířecí chování ze skotské University of St. Andrews, by se mohlo jednat o geny, které mají na svědomí spouštění vývojových procesů v embryu. Jeho podezření padá na neurální lištu, která je zdrojem buněk, jež se podílejí na vývoji tváře, lebky, pigmentových buněk, částí periferního nervového systému a endokrinního systému. Kdyby geny řídící tuto část embrya pracovaly jen trochu odlišně a některé pochody v embryonálním vývoji spouštěly jen o pár hodin dřív či později, mohlo by to mít dalekosáhlé následky pro vznikajícího živočicha. Pokud je domestikace opravdu záležitostí jen jediného genu, mohlo by to vysvětlovat, proč mají vlastně domestikovaná zvířata tolik společných znaků, přestože je z jiných živočišných druhů vytvářely v jiných časech jiné skupinky lidí. Nedá se tedy vyloučit, že kamarádského labradora dělí od plachého vlka opravdu jen velmi málo.

Weby:

http://cbsu.tc.cornell.edu/ccgr/behaviour/Index.htm
výzkum lišek a jejich genomu

http://www.bionet.nsc.ru/booklet/Engl/EnglLabaratories/LabEvolutionaryGeneticsAnimalsEngl.html
novosibiřský Institut pro cytologii a genetiku

http://www.eva.mpg.de/genetics
Max Planckův Institut pro evoluční antropologii

http://www.nytimes.com/2006/07/25/health/25rats.html?pagewanted=all&_r=0
článek v NYTimes o výzkumu domestikace nejen lišek