Rubriky

Sondy zkoumající Sluneční systém potřebují energii. V temnotách měsíčních jeskyní, na prašném povrchu Marsu, v mrazivých hlubinách kosmu, na ledové krustě Saturnových měsíců, všude tam, kam sluneční světlo pořádně nedosáhne, se nemohou spolehnout na solární panely. Energii jim může dodat radioaktivní rozpad prvků. Česká firma Stellar Nuclear se bude zabývat vývojem radioizotopových energetických systémů, které budou dodávat energii celé řadě kosmických misí. Navíc při tom nebude využívat problematické plutonium, ale radioizotopy z vysloužilých lékařských a průmyslových zářičů.

Průzkum vesmíru potřebuje jadernou energii. Jedině jaderné štěpení totiž dokáže poskytnout spolehlivý, dlouhodobý a přitom kompaktní zdroj energie, který potřebují kosmické lodě i základny na jiných vesmírných tělesech. Česká společnost Stellar Nuclear obdržela grant od Technologické Agentury ČR, aby mohla zahájit výzkum a vývoj mikroreaktoru pro kosmické aplikace.

Zachraňovat planetu je jistě chvályhodné. Žijeme na ní a jinam se přestěhovat neumíme, tak je určitě dobré ji chránit. Pokud planeta zachránit potřebuje.

Většina z nás má auto, nebo alespoň ví, jak vypadá. Má povětšinou čtyři kola, dveře, sedačky, volant, nějaké ty páčky a pedály a na boku díru, kterou se dovnitř leje benzín nebo nafta. Když dovnitř nic nenalejete, auto nejede. Když jede, hodí se na dojíždění do práce, vožení dětí na kroužky, babiček k lékaři a rodiny na dovolenou. Větší auto, zvané nákladní, pak vypadá skoro stejně, jen mívá víc kol, méně sedaček a hodí se k převážení čehokoliv kamkoliv. A to lidé dělají skoro neustále, protože chtějí mít banány a trička a mobily a čerstvá manga a čerstvé ryby a léky a plastové lahve a plyšové medvídky se srdíčkem. Ovšem existují auta, do kterých se neleje ani benzín ani nafta, ale mají na boku elektrickou zástrčku. Jak fungují?

Elektřina je neurčité cosi skrývající se v zásuvce, odkud napájí naše mobily, počítače, žárovky, vysavače a mikrovlnné trouby. Máme pocit, že v té elektrické zásuvce byla odjakživa a také tam bude vždy, kdykoliv ji zrovna budeme potřebovat. Jenže tak to úplně není.

Konec civilizace může mít různé podoby. Ve světě, který popsal Paolo Bacigalupi v románu Dívka na klíček, zřejmě během okamžiku zmizela veškerá ropa a nepřipravený svět se propadl do chaosu. Zkázu pak dokonaly hamounské kapitalistické kalorifirmy, které za pomoci geneticky zkonstruovaných chorob zlikvidovaly snad všechny poživatelné rostliny kromě svých vlastních, vhodně modifikovaných. Z katastrof se vzpamatovávající lidé pak nemají nic než hlad a sílu lidských nebo zvířecích končetin jako skoro jediný zdroj energie, zatímco se jejich bídě zpoza oceánu chechtají korporace se svým obilným monopolem. Jak by to ale vypadalo doopravdy?