Medicína a přírodověda

Článků v rubrice: 207

Umíme přírodě vrátit co jsme jí vzali?

Rekultivacemi společnost prokazuje svou schopnost využít přírodní zdroje a přitom dalším generacím zachovat pestrou a obyvatelnou krajinu. Do obnovy krajiny po těžbě uhlí se od počátku 90. let investovalo z veřejných i soukromých zdrojů více než 51 miliard korun. Jen na území severočeské hnědouhelné pánve – dnes spíše nově zvané Mostecká pánev – byla v letech 1950-1999 dokončena rekultivace na ploše 9 570 hektarů, z toho na 4 480 ha tzv. zemědělskými rekultivacemi, na 4 591 ha rekultivacemi lesnickými, na 200 ha rekultivacemi hydrologickými a na 782 ha tzv. ostatními rekultivacemi. Ne vždy však rekultivace probíhají z hlediska přírodních zákonů optimálně. Dobrým příkladem a šancí pro budoucnost je využití tzv. rekultivace přírodě blízké.

Fotogalerie (13)
Těžba nerudných surovin probíhá často v několika patrech, kterým se odborně říká „řezy“ (pískovna na Chebsku)

Počátky rekultivací

Způsob rekultivací se průběhem času značně měnil – otázka co s územím narušeným těžbou (nejen uhlí, ale i dalších nerostných surovin) se řeší již překvapivě dlouhou dobu. Málo se ví, že již císař František Josef I. vydal roku 1854 svůj patent Obecní horní zákon, který ukládal majitelům dolů, aby těžbou postižené pozemky po skončení těžby „napravili“ zpět ke svému původnímu účelu. Do roku 1892 jsou dokonce datovány masové protesty veřejnosti v čele s majiteli pozemků – sedláky – proti záboru pozemků těžebními společnostmi a proti devastaci krajiny. V reakci na tyto protesty byl dokonce vypracován první návrh zákona o rekultivaci. Tehdejší Říšskou radou však neprošel.

Pokud jde o severočeskou hnědouhelnou pánev, roku 1908 byla v Duchcově z podnětu Zemské zemědělské rady zřízena Rekultivační expozitura, která roku 1910 uspořádala první českou konferenci zabývající se problematikou rekultivací. Její účastníci kromě jiného konstatovali, že tehdy (tzn. již před sto lety) bylo na Duchcovsku, Mostecku a Chomutovsku těžbou postiženo 6 175 ha půdy. Rekultivováno ale bylo jen 448 ha, tj. méně než jedna třináctina.

Poněkud nestandardní etapou v historii rekultivací je první světová válka, kdy Rekultivační expozitura organizovala využívání válečných zajatců pro zalesňování tzv. pinek, tj. propadlin vzniklých následkem hlubinné těžby. Motivací expozitury byla jednoznačně nízká cena práce zajatců – „stála“ pouze 20 haléřů na osobu a den.

Meziválečné období bylo charakteristické opakovanou snahou o prosazení rekultivačního zákona. Ten se však podařilo prosadit až o desítky let později, v roce 1957.

Změny v čase

Poměrně dobře dokumentovány jsou rekultivace v poválečném období. V padesátých letech, ještě před přijetím rekultivačního zákona, docházelo zejména k jednoduchým zemědělským rekultivacím. Na rekultivovaná místa nebývala navážena ornice, ale území bylo zalesňováno při minimální úpravě stanovišť využitím nenáročných dřevin (bříz, olší, borovic, javorů a smrků). Většina tehdy vysázených jehličnanů však v důsledku drasticky se zvyšujících imisí a okyselování půdy časem odumřela.

V šedesátých letech se prosadilo využívání skrývkové ornice k zemědělské rekultivaci vytěžených důlních děl. Před započetím těžby totiž bývá z dotčeného území do určité hloubky odstraněna vrstva úrodné zeminy – skrývky. K jejímu efektivnějšímu využití vedlo především tehdejší vládou vyžadované rozšiřování plochy orné půdy. Náklady na rekultivace představovaly v šedesátých letech podle zápisu z jedné ze schůzí Národního shromáždění Československé republiky 1,5 % z hodnoty vytěžené suroviny. V lesnických rekultivacích se postupně začíná využívat širší sortiment dřevin zahrnující nejen nenáročné přípravné dřeviny, ale i dřeviny meliorační a cílové – tedy takové, jejichž pěstování poskytuje dostatečně vysoké zisky. Roku 1976 československé Federální shromáždění schválilo zákon nařizující direktivní uplatňování zemědělských rekultivací na úkor všech ostatních.

Od osmdesátých let se při rekultivacích začíná uplatňovat nový prvek zvaný sociálně vstřícná rekultivace. V jejím rámci těžební společnosti na rekultivovaných plochách vystavěli například autodrom, hipodrom, golfové hřiště, malé letiště apod. Problémem je, že podobné drahé investice ukrajovaly a ukrajují podstatnou část z prostředků určených pro obnovu velkých ploch krajiny, na kterou pak samozřejmě zbývá mnohem méně peněz.

V devadesátých letech se objevují první pokusy o tzv. ekologický přístup k rekultivacím. Před ornou půdou dostává přednost rekultivace lesnická. Objevuje se rekultivace hydrologická, tj. vytváření nejrůznějších vodních ploch, mokřadů a jiných vodních ekosystémů. Značně populární se stává tvorba velkých několikasethektarových jezer v jamách vytvořených těžbou hnědého uhlí. Některé vytěžené plochy slouží i k výstavbě nových obytných celků či průmyslových komplexů. Pokud jde o zákonné normy, roku 1988 byl schválen dodnes platný horní zákon. Druhý velmi významný legislativní krok byl učiněn roku 1991, kdy byl schválen zákon ukládající těžebním společnostem vytvářet rezervu na sanace a rekultivace.

Ještě však stále něco chybí – tzv. rekultivace přírodě blízká.

Jak na rekultivace

Před zahájením dobývání nerostu každá těžařská společnost vypracuje plán sanací a rekultivací, které budou následovat po ukončení dobývacích prací. Rekultivace bývají často zahájeny v části vytěžených prostor již během těžby. Plán sanací a rekultivací do detailů určuje, jak bude krajina vypadat, až těžební společnosti skončí svou práci a odejdou. Vše, co by mělo v krajině po ukončení rekultivací vzniknout, se ocení a tato cena se podělí plánovanou těžbou. Výslednou částku musí těžební společnosti za každou vytěženou tunu ze zákona uložit do rezervního fondu. Tvorbu rezerv na rekultivace kontroluje Báňský úřad jakožto vykonavatel státní správy. Až do roku 1994 tomu tak nebývalo, takže škody vzniklé za komunistického režimu jsou odstraňovány vesměs za peníze státu – tedy všech daňových poplatníků.
Otázkou zůstává samotný způsob rekultivace. Názorů na něj existuje mnoho. Dodnes nejsou výjimkou tendence rekultivovat veškerá vytěžená území cestou nákladných terénních úprav a formování krajiny do uměle vypadajících tvarů. Často se setkáváme s požadavky na stoprocentní zalesnění rekultivovaných ploch prostřednictvím řízené jednodruhové výsadby stromků předem definovaného věku, výšky, ve stejných rozestupech a uměle působících formacích. Vodoteče a vodní toky na rekultivovaných územích bývají situovány do rovných betonových koryt, která připomínají všechno jiné, jen ne skutečný potok. Co v plánech naopak velmi často chybí, je obnova zpřetrhaných hospodářských a přírodních vazeb. Krajinu nelze obnovovat do podoby počítačové simulace, ani ji nelze tvořit jen za účelem dalšího podnikání a rekreačních aktivit.

Kromě nízké estetické hodnoty je tento přístup nesmírně drahý. Je samozřejmé, že v místech rozsáhlejších těžebních jam je třeba obnovit infrastrukturu. Nicméně zejména pro menší těžebny platí, že mnoho finančních prostředků by se mohlo ušetřit, pokud bychom více důvěřovali regeneračním schopnostem přírody. Řada ploch je totiž schopna obnovit se sama. V opuštěných lesních pískovnách již po několika málo letech úspěšně roste nálet borovic, bříz a jiných dřevin, na podmáčených místech se tvoří cenné mokřady, které jinak v dnešní zemědělské krajině velmi chybějí. Do deseti let se vytvoří souvislý vegetační kryt na všech těžbou postižených místech s výjimkou největších povrchových dolů měřících desítky kilometrů čtverečních. Přesto jsou těžební společnosti nuceni postupovat podle rekultivačních plánů schválených ještě před zahájením těžebních prací. Ty jim striktně přikazují dodržet technokratická pravidla – v souladu s nimi většinou po pár letech vybagrují již vzrostlé náletové stromky, různorodou plochu přemodelují do monotónních tvarů, odvodní případné mokřady, na povrch nanesou organický materiál a vysázejí do pravidelných řádků stromečky. Přirozeně vzniklé ekosystémy jsou tak zničeny, navezený organický materiál podporuje růst ruderálních druhů rostlin, jakými jsou kopřivy nebo třtina křovištní. Po čase hostí technicky rekultivovaná důlní díla – v porovnání s těmi, které byly ponechány tzv. přírodě blízké rekultivaci – několikanásobně méně druhů rostlin a živočichů.

Přírodě blízké rekultivace

Je dobrou zprávou, že stále více odborníků bere vážně tzv. přírodě blízkou rekultivaci. Tento způsob obnovy krajiny využívá skutečnosti, že například pískovny nebo lomy představují po ukončení těžby unikátní lokality s výskytem celé řady v naší krajině vzácných druhů živých organismů. Pokud je aplikována přírodě blízká rekultivace, tyto druhy se bez nutnosti výraznějších zásahů na místě udrží po řadu let. Protože je dán prostor přirozené sukcesi (samovolnému nástupu rostlinných druhů), vytěžené ložisko po několika letech zarůstá travním porostem s roztroušenými křovinami, popřípadě na jeho dně klíčí semenáčky lesních stromů. Přitom záleží především na okolí ložiska – pokud se nacházelo například uprostřed borového lesa, obnoví se v něm samovolně během krátké doby opět borový les. V pískovnách otevřené krajiny jižní Moravy se naopak vytvoří vesměs pestrá travinná společenstva s roztroušenými křovinami z druhů přítomných v širším okolí pískovny. Podstatné je, že chudé substráty vytěžených prostor brání rozšíření invazních druhů rostlin, které jsou vesměs náročnější na živiny, a které se naopak často masově šíří po technicky rekultivovaných plochách.

Na rozdíl od České republiky je v některých státech Evropy povinný podíl přírodě blízkých rekultivací zakotven přímo v zákoně. Zastánci přírodě blízkých rekultivací přitom nejsou jen ekologové, ale dokonce i zástupci těžařských organizací. Přírodě blízké rekultivace jsou totiž mnohem levnější než nákladné vyrovnávání terénu, likvidace náletu, navážení zeminy a výsadba nových stromků z lesních školek. V současné době u nás k přírodě blízkým rekultivacím dochází vesměs jen v prostorách chráněných krajinných oblastí, výjimečně i jinde. Zemědělská či lesnická produkce má bohužel stále právně přednost před ekologií. Zdá se však, že na obzoru jsou změny našeho právního řádu, které by přírodě blízké rekultivace s technickými úředně přinejmenším zrovnoprávnily a umožnily by tak jejich větší rozšíření i mimo chráněná území. Samozřejmě, nemělo by dojít k druhému extrému, tj. k výlučnému používání přírodě blízkých rekultivací.

Rekultivace jako příležitost

Vytěžená území by pro nás neměla být hrozbou, ale příležitostí. Příležitostí k tvorbě nové krajiny obsahující prvky přírodní, vhodné pro přežívání ohrožených druhů flory a fauny (např. mokřady, mělká jezírka nebo stepní enklávy), prvky produkční (lesy, pastviny a pole), a v neposlední řadě v blízkosti obcí i prvky rekreační (jezera, sportovní areály) a sídelní v podobě nové infrastruktury, sídel či výrobních komplexů. Zahlazování následků hornické činnosti využitím přirozené regenerační schopnosti přírody se tak stane jedním z ekologických i ekonomických nástrojů tvorby hodnotné a rozmanité krajiny, ze které člověk ani ostatní organismy nebudou při první příležitosti utíkat pryč.

Rekultivace je nejčastěji chápána jako řízený proces obnovy krajiny postižené těžební činností, a to jak přímo (vnější a vnitřní výsypky, povrchové lomy), tak i nepřímo (krajina poddolovaná hlubinnými doly). Cílem rekultivací, které navazují na základní sanace území, je obnova přirozené rovnováhy krajiny. Soubor rekultivačních prací vesměs zahrnuje práce technického (zemní a stavební práce), i tzv. biologického charakteru (agro-cyklus, lesní výsadba, zatravnění a následná pěstební péče, přirozená sukcese). Rekultivace můžeme rozčlenit na:
  • zemědělské – výsledkem je orná půda, louky, pastviny, sady, vinice
  • lesnické – výsledkem jsou lesy účelové a hospodářské, doprovodná zeleň
  • vodohospodářské – výsledkem jsou vodní plochy, vodní toky a mokřady
  • přírodě blízké – rekultivace přirozenou sukcesí, jejichž výsledkem jsou cenné biotopy hostící řadu druhů ohrožených organizmů



Fotografie použity z prezentačního CD Severočeských dolů, a. s.

Petr Heneberg
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Už zase našli Atlantidu!

Před 2 400 lety popsal filozof Plato mocný stát disponující nevídanou technologií, neslýchaným množstvím vozů, slonů a býků a nepředstavitelným bohatstvím. Nazval ji Atlantida a nechal ji v přírodní katastrofě zmizet v moři.

Naše první slova

Původ řeči je jednou z největších záhad lidstva. „Na začátku bylo slovo...“ praví Bible. Ale jaké? Minimálně od biblických časů jsme se snažili rozluštit původ lidské řeči. Je to konec konců jedna z charakteristik, která nás odlišuje od jiných živočichů.

Černá smrt gumy a jak jí čelit

Guma je jedním z neopěvovaných velkých hrdinů průmyslové revoluce. Kromě jejích obvyklých aplikací, jako jsou pneumatiky, kondomy, elastické spodní prádlo, apod., představuje základní složku asi ve 40 000 výrobcích, včetně absorbérů nárazu, hadic, lékařských nástrojů, těsnění, atd.

Z historie i současnosti vynálezů a jejich ochrany

Vynálezy a objevy často přicházejí na svět klikatými cestičkami. Jednou to vypadá, jako by se na ně čekalo tak netrpělivě, že se zrodí hned v několika hlavách v různých koutech světa, jindy je náhodou nebo omylem objeveno něco, s čím si nikdo neví rady.

Jak vyčíslit ekonomické přínosy jádra? A co na to evropský jaderný průmysl?

Společnost Deloitte vypracovala pro Euratom studii o přínosech jaderné energetiky v roce 2019 a 2050. V současné době je v provozu ve 14 zemích EU 126 komerčních reaktorů o výkonu 118 GWe. Do roku 2050 by měl jejich výkon stoupnout na 150 GWe, budou se ale muset snížit investiční náklady.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail