Obnovitelné zdroje

Článků v rubrice: 227

Elektřina ze sluneční elektrárny bude k dispozici ve dne i v noci

Na jihu španělské provincie Almeria, kde téměř neprší, probíhá již více než 20 let výzkum slunečních tepelných elektráren. Díky zdejšímu klimatu a štědrým vládním dotacím zde v posledních třech letech vyrostlo 10 slunečních tepelných elektráren a dalších 50 se plánuje. Jde o elektrárny, v jejichž centru je vysoká bílá věž a kolem ní jsou rozmístěny tisíce zrcadel (heliostaty); ty zachycují sluneční záření a soustřeďují je na vrchol věže. Zařízení produkuje přehřátou páru, která pohání turbínu k výrobě elektřiny.

Fotogalerie (1)
Ilustrační foto

Až do dnešní doby sloužily jako základ pro sluneční tepelné elektrárny parabolické žlaby, v nichž pečlivě tvarovaná parabolická zrcadla směrovala sluneční energii na skleněné trubky obsahující teplonosné médium. Jedním z nedostatků tohoto typu sluneční elektrárny bylo, že z hlediska ekonomiky byla nezbytná velká rovinná plocha. U slunečních věží je tomu jinak, protože heliostaty mohou být rozmístěny na různých výškových úrovních a individuálně kalibrovány tak, aby vysílaly paprsky na vrchol věže. Jinou výhodou věží je, že mohou být provozovány na vysokých teplotách. U žlabových systémů je teplonosným médiem olej, který může být ohříván na maximální teplotu 400 stupňů Celsia. U věžové elektrárny není nezbytná pomocná kapalina a pára může být přímo ohřívána na teplotu 550 stupňů Celsia. Čím vyšší je teplota páry, tím účinněji může být tepelná energie přeměňována na elektřinu.

Věžové elektrárny produkují páru přímo a nemohou vyrobené teplo skladovat. Výroba elektřiny se zastaví v okamžiku, kdy Slunce přestane svítit. Tento problém se podařilo vyřešit v rámci projektu Gemasolar Tower. Sluneční věž o výkonu 19 MW bude první svého druhu na světě, která využije k přenosu tepla z vrcholu věže do tepelného výměníku, kde se vyrábí pára k pohonu turbíny směs roztavených solí (směs dusičnanu sodíku a draslíku). Protože horká roztavená sůl může být skladována až do doby, kdy jí bude třeba, bude možné elektrárnu Gemasolar provozovat až 15 hodin poté, co Slunce zapadlo. Oproti nejlepší sluneční elektrárně s parabolickými žlaby, která mohla být v provozu maximálně 7,5 hodiny po západu Slunce. Elektrárna bude uvedena do provozu v roce 2011.

Václav Vaněk podle New Scientist, 2010, č. 2790, s. 21

Václav Vaněk
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

ITER se připravuje na wolframovou stěnu

Za materiál, který bude pokrývat vnitřní stěny vakuové komory tokamaku ITER, bylo standardně považováno beryllium, s výjimkou tepelně nejvíce namáhaného údolí komory ...

Co jste nevěděli o blescích

Učili jsme se, že blesky vznikají třením vzdušných mas, oblaků a ledových krystalků v nich. Nové simulace ukazují, že blesky na Zemi jsou vyvolány silnou řetězovou reakcí částic ...

Deset let od prvního důkazu gravitačních vln

LIGO, Virgo a KAGRA slaví výročí první detekce gravitačních vln a oznamují ověření teorie Stephena Hawkinga o oblasti černé díry. 14.

Produkce a spotřeba bílkovin v EU

Poradní rada evropských akademií věd (EASAC) zveřejnila komplexní zprávu o alternativách masa. V době, kdy EU zvažuje strategii pro bílkoviny na podporu udržitelných potravinových systémů, ...

Nedostatek vody a datová centra v Evropě

S podstatným nárůstem lesních požárů v Evropě v letošním roce, uprostřed rekordních such a extrémních veder, se ukazuje jako zásadní problém pro celý evropský ...

Nejnovější video

Stellarátory - budoucnost energetiky?

Zjímavý průřez historií jaderné fúze a propagace jednoho ze směrů výzkumu - stellarátorů. množstvím animací i reálných záběrů podává srovnání se současnými tokamaky.

close
detail