Obnovitelné zdroje

Článků v rubrice: 232

Elektřina ze sluneční elektrárny bude k dispozici ve dne i v noci

Na jihu španělské provincie Almeria, kde téměř neprší, probíhá již více než 20 let výzkum slunečních tepelných elektráren. Díky zdejšímu klimatu a štědrým vládním dotacím zde v posledních třech letech vyrostlo 10 slunečních tepelných elektráren a dalších 50 se plánuje. Jde o elektrárny, v jejichž centru je vysoká bílá věž a kolem ní jsou rozmístěny tisíce zrcadel (heliostaty); ty zachycují sluneční záření a soustřeďují je na vrchol věže. Zařízení produkuje přehřátou páru, která pohání turbínu k výrobě elektřiny.

Fotogalerie (1)
Ilustrační foto

Až do dnešní doby sloužily jako základ pro sluneční tepelné elektrárny parabolické žlaby, v nichž pečlivě tvarovaná parabolická zrcadla směrovala sluneční energii na skleněné trubky obsahující teplonosné médium. Jedním z nedostatků tohoto typu sluneční elektrárny bylo, že z hlediska ekonomiky byla nezbytná velká rovinná plocha. U slunečních věží je tomu jinak, protože heliostaty mohou být rozmístěny na různých výškových úrovních a individuálně kalibrovány tak, aby vysílaly paprsky na vrchol věže. Jinou výhodou věží je, že mohou být provozovány na vysokých teplotách. U žlabových systémů je teplonosným médiem olej, který může být ohříván na maximální teplotu 400 stupňů Celsia. U věžové elektrárny není nezbytná pomocná kapalina a pára může být přímo ohřívána na teplotu 550 stupňů Celsia. Čím vyšší je teplota páry, tím účinněji může být tepelná energie přeměňována na elektřinu.

Věžové elektrárny produkují páru přímo a nemohou vyrobené teplo skladovat. Výroba elektřiny se zastaví v okamžiku, kdy Slunce přestane svítit. Tento problém se podařilo vyřešit v rámci projektu Gemasolar Tower. Sluneční věž o výkonu 19 MW bude první svého druhu na světě, která využije k přenosu tepla z vrcholu věže do tepelného výměníku, kde se vyrábí pára k pohonu turbíny směs roztavených solí (směs dusičnanu sodíku a draslíku). Protože horká roztavená sůl může být skladována až do doby, kdy jí bude třeba, bude možné elektrárnu Gemasolar provozovat až 15 hodin poté, co Slunce zapadlo. Oproti nejlepší sluneční elektrárně s parabolickými žlaby, která mohla být v provozu maximálně 7,5 hodiny po západu Slunce. Elektrárna bude uvedena do provozu v roce 2011.

Václav Vaněk podle New Scientist, 2010, č. 2790, s. 21

Václav Vaněk
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Někdo to rád studené: kryorodopsiny

Vzácné modré proteiny z mikrobů adaptovaných na chlad mohou sloužit jako prototypy pro návrh molekulárních přepínačů pro buňky. Rodopsiny jsou skupinou proteinů, které stejně jako chlorofyl ...

Geotermální elektrárny v jižním Bavorsku

Geotermální elektrárna společnosti Silenos Energy v jihobavorském Garchingu an der Alz, které leží u německých Alp poblíž hranice s Rakouskem, začne do roku 2028 dodávat ...

Detektivové atomového světa

Moderní technika hlídá jaderné materiály na celém světě. Existuje světová organizace, jejíž experti objíždějí jaderné elektrárny po celém světě a ověřují, ...

Když vlak ničí zásuvky v domě

Možná si někteří z čtenářů pamatují mediální humbuk v roce 2009 kolem nevysvětlitelných poškození elektroinstalace v jednom rodinném domě v obci Strašice na Rokycansku.

Proč nás nerozdrtí tíha zemské atmosféry?

Zemi pokrývají kubické kilometry vzduchu. Hranice mezi zemskou atmosférou a vesmírem, Kármánova linie, je asi 100 kilometrů nad povrchem planety.

Nejnovější video

Stellarátory - budoucnost energetiky?

Zjímavý průřez historií jaderné fúze a propagace jednoho ze směrů výzkumu - stellarátorů. množstvím animací i reálných záběrů podává srovnání se současnými tokamaky.

close
detail