Praktické informace

Článků v rubrice: 81

Můj kozí chlívek, sousedova stáj aneb o nacionalismu a EU

Můj dům, můj hrad, říká se. A lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Zkrátka komu by se chtělo zbourat svůj kozí chlívek jenom proto, že mu soused nabídl k přebývání stáj?

Jenže právě to se po nás žádá. Abychom opustili své zvyky, svou měnu, svá oblíbená jídla, své češství, a stali se Evropany. Protože být Evropan je in. Protože na tom vyděláme. Nebo ne? Evropská unie prý garantuje právo národů na sebevyjádření. Tak proč se potom tolik národů i jednotlivců bouří? Znamená být Evropanem přestat být Čechem?
Nejsem politik. A tenhle článek nemá být o politice. Nemohu a ani nechci posuzovat pravdivost slibů Evropské unie ani oprávněnost obav nacionalistů. Chci mluvit o člověku. O tom, co vede ke strachu z panevropanství, z jaké živné půdy vyrůstá nacionalismus a co pro nás znamenají naše kořeny. Protože ať už budeme v příštích desetiletích Čechy nebo Evropany, stále budeme, nebo bychom alespoň měli být, především lidmi.

My a oni
Slovo, jímž samy sebe označovaly pravěké kmeny, znamenalo člověk. A termín pro ty ostatní, jakkoliv vzhledově podobné, byl ne-člověk, nebo dokonce nepřítel. Byli to zkrátka oni. Zatímco v téhle jeskyni, vesnici či říši jsme žili my. V psychologii se pro my vžilo označení vlastní či referenční skupina, zatímco oni jsou skupina cizí či antagonistická. Znamená to, že k my se vztahujeme, my je součástí naší identity, my formuje naše názory a postoje, zatímco oni jsou jiní, jsou to nepřátelé, jsou pro nás mnohdy hrozbou, ale zároveň právě vůči nim vymezujeme své my. A čím slabší jsou pozitivní aspekty my, čím slabší jsou naše kořeny, zvyky a tradice, tím silněji musíme nenávidět je, abychom si uchovali soudržnost. Nemáme-li skoro nic, co by nás mohlo spojovat, spojí nás společný nepřítel. Nemáme-li nic konstruktivního, o co se opřít, stává se tím jediným, na čem záleží, nenávist k nim.

Vlastenec nebo nacionalista?
Toto základní schéma člověka jako bytosti sociální je zakódováno hluboko v naší psýché a nesetřela ho ani staletí „civilizace“. Právě proto je růst nacionalistických a rasistických hnutí tak znepokojujícím znamením. Protože svědčí o tom, že společnosti, a hlavně těm mladším v ní, schází pozitivní hodnoty, vůči nimž by se mohla vymezit. A tak její členové definují sami sebe vůči antagonistické skupině, jako ty, kteří nenávidí Němce, Romy, Židy, černochy... To je také zásadní rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Zatímco vlastenectví má rysy pozitivní, je definováno hrdostí na svůj národ, nacionalismus se prosazuje spíše jako nepřátelství vůči národům ostatním.
A jak to vše zapadá do současné problematiky Evropské unie? Inu, prostě. Národ je totiž definován svým jazykem, hmotnou i duchovní kulturou a svým společným původem. To jsou pozitivní složky, na nichž lze budovat vlastenectví. Jsou-li však ohroženy, stírají-li se rozdíly mezi národy, ztrácí-li se hranice onoho my, a to ať jednorázovým zásahem či postupným vývojem, vzniká silný tlak na jejich znovuobnovení, a to tím nejsnazším možným způsobem – nenávistí vůči oni.

Každý chceme někam patřit
Ne každý z nás je samozřejmě definován svým národem. Naopak, především mnoho těch mladších považuje národ za zbytečný přežitek. A mají-li tito jedinci jiné referenční či vlastní skupiny, mají-li jiné kořeny, z nichž vyrůstá jejich sebeurčení, snadno přistupují na myšlenku panevropanství, či dokonce jakéhosi všeobecného humanismu. Problém nastává u těch, kteří své kořeny ztratili. Toto nadkulturní úskalí moderního světa, pohrdajícího tradicemi a zvyky „starců“ vedlo i v minulosti k nejrůznějším „hnutím obrody“. Muslimské ženy bojují za právo nosit šátky, mladí členové církví hlásají přísnou mravnost, vznikají sekty žádající striktní poslušnost a na ruských rockových koncertech se zpívají staré partizánské písně. Potřeba někam patřit, náležet k nějaké skupině, je u člověka, a to především u člověka mladého, velmi silná. A jak již bylo řečeno, skupiny se nejsnáze definují nenávistí ke skupinám jiným.
Problémem panevropanství tedy není ani tak to, že by bralo lidem jejich kořeny, spíše umožňuje těm už dávno vykořeněným najít si svou antagonistickou skupinu a definovat se vůči ní. Evropská unie nám ani tak nebere naše my, ale je oním oni, které pomáhá těm, kteří vlastní skupinu nemají, si nějakou vytvořit.
Současná situace tak ani neakcentuje otázku národnostní, jako spíše jen vyhrocuje stále dramatičtější problém moderní společnosti, na nějž už po léta poukazují psychologové, sociologové i filosofové: pocit vykořeněnosti, ztrátu tradic a zázemí, ztrátu pocitu sounáležitosti s děním světa. A bolestnou skutečností zůstává, že řešení tohoto problému se zatím nikomu nalézt nepovedlo...

Ivana Kuglerová
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Jak se snažíme usnout

Spánek je základním předpokladem duševní a fyzické pohody. Statistiky Evropské společnosti pro výzkum spánku ale ukazují, že přibližně 10 % evropské populace postihují poruchy spánku.

Proč by se měli ochránci přírody opravdu zajímat o jadernou energii

Jaderný průmysl musí účinně jednat, aby ukončil mnoho desetiletí pochybností o formě energie, která je nejpřátelštější k životnímu prostředí a která je jedinou ...

Spojené království plánuje prototypovou fúzní elektrárnu

Britská vysoce kompaktní fúzní elektrárna s tokamakem STEP – Spherical Tokamak for Energy Production – by měla být postavena do roku 2040.

Zdroje uranu vystačí na 135 – 250 let

Takový je jeden ze závěrů zprávy uveřejněné 23. prosince 2020 v tzv. Červené knize (Red Book), kterou společně vypracovaly Nuclear Energy Agency (NEA) při OECD a Mezinárodní agentura pro atomovou energii ...

Začíná desetiletí hybridních elektráren?

Právě začínající třetí desetiletí 21. století přinese masivní rozvoj hybridních elektráren, které jsou kombinací slunečních a větrných zdrojů a bateriových úložišť.

Nejnovější video

Jak funguje PCR test na coronavirus

Krásně a jednoduše vysvětleno se srozumitelnými animacemi. V angličtině.

close
detail