‎Historie přírodních věd v českých zemích

V nové monografické publikaci „Věda v českých zemích / Dějiny fyziky, geografie, geologie, chemie a matematiky“ (Česká technika - nakladatelství ČVUT, Praha 2019, 1. vyd., 555 str.) je pětičlenným týmem našich předních vědeckých pracovníků ve svých oborech a mnohaletých vysokoškolských učitelů (prof. RNDr. Ivo Kraus, DrSc, FEng., dr. h. c.; prof. PhDr. Eva Samotavová, DrSc.; doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc.; doc. RNDr. Soňa Štrbáňová, CSc.; prof. RNDr. Martina Bečvářová, Ph. D.; doc. RNDr. Jindřich Bečvář, CSc.) mapován vývoj pěti přírodovědných oborů od 14. do 20. století a částečně aktualizován až do počátků 21. století.

V 6. století př. n. l. starověký řecký filozof a matematik Thales z Milétu odmítl přijmout vysvětlení přírodních jevů, která nesouhlasila s jeho vlastním pozorováním. Díky tomu byla zaseta semínka nového způsobu myšlení, jemuž dnes říkáme věda. Ta ke svému růstu potřebovala staletí, než z ústředního jádra porozumění světu vyrostla celá řada přírodovědných, technických a humanitních oborů, spjatých po celou svoji historii s činností člověka. Každý z těchto oborů má svoje vlastní dějiny, které se však výrazně propojují, a to nejen při jejich vzniku ve starověku a středověku, ale i v době nedávné. Historie a doklady vzniku, rozvoje a proměn jednotlivých vědeckých disciplín patří nepochybně ke kulturnímu dědictví každé země, kde se věda a výzkum i jejich aplikace pěstují a podporují v praxi.

Kulturní dědictví

Dějiny vědeckých objevů v zemích Koruny české, Československa i České republiky vždy byly a stále jsou trvalou součástí západoevropského kulturního dědictví, nejenom pro společné kořeny v antické civilizaci, ale i pro četné mezinárodní kontakty a spolupráci v době pozdější (středověk i novověk) i současné. Objevy, vynálezy, technická řešení a průkopnické činy znamenaly vždy mnoho práce, léta dřiny, nocí strávených v laboratoři, dílně či v pracovně; někdy také přispěla náhoda či štěstí. Byli to však vždy výjimeční jedinci, kteří ovlivnili vývoj a poskytovali mu nové impulsy a myšlenky. Mnozí čeští vědci a vynálezci museli dojít uznání nejdříve v cizině, aby je vlastní národ dokázal pochopit a byl na ně hrdý. Celá tato éra osamělých badatelů a vědců-amatérů je však již v nevratné minulosti. Od 20. století je věda kolektivní a finančně velice náročná. Proto se vědecké zkoumání stále více stává záležitostí velkých průmyslových společností, univerzit a státu.

Badatelé a nadšenci

Ačkoliv dějiny vědy a techniky patří mezi nosné obory historie, nemá ani na českých vysokých školách, ani ústavech Akademie věd ČR či v jiných institucích téměř žádnou badatelskou a metodologickou základnu. Dějinami vědy a techniky se zaobírá v podstatě jen úzká skupina historiků nebo vědeckotechnických odborníků, kteří kmenově přísluší pracovištím s jiným zaměřením - technologickým, lékařským, pedagogickým, archivářským, strojním a elektrotechnickým, chemickým či ekonomickým. Literární tvorba, studium historie či popularizace vědy není jejich hlavní profesí, ale jen celoživotní zálibou a potěšením. Přesto díky jejich práci máme možnost poznat poučné a dodnes živé příběhy o vzniku, vývoji, historických souvislostech, zápasech o svoji pozici a vlivu jednotlivých vědních oborů na českou společnost. Jejich kořeny lze nalézt již v období humanismu a baroka, cestu ke skutečnému rozvoji však přinesla až osvícenská doba a zejména pak devatenácté století.

Bohemia docta

Když před deseti lety (2010) vydalo Nakladatelství Academia s podtitulem „K historickým kořenům vědy v českých zemích“ publikaci BOHEMIA DOCTA (eds. Antonín Kostlán), čtenáři poprvé získali možnost seznámit se v jednom objemném díle (530 stran) se vznikem a celkovým vývojem „pouze“ českých mimouniverzitních věd a významných vědeckých institucí, jakou byla např. Královská česká společnost nauk, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Masarykova akademie práce a po transformaci dominantní Československá akademie věd (ČSAV) také Akademie věd ČR.

Významné osobnosti české vědy

Všechny vědní disciplíny zmíněné v nově vydané publikaci „Věda v českých zemích / Dějiny fyziky, geografie, geologie, chemie a matematiky“ se v minulosti navzájem více či méně ovlivňovaly, pracovaly shodnými výzkumnými metodami a často používaly stejné nebo podobné přístroje a zařízení. Každá z nich prošla v českých zemích v průběhu staletí pozvolným i bouřlivým obdobím, při kterém dospěla nejen k vlastním teoretickým postulátům, metodologii, definicím a faktografii, ale zaznamenala již od svého počátku svoje původní objevy a významné osobnosti, jejichž dílo dosáhlo evropského nebo dokonce světového věhlasu.

Z mnoha z nich uveďme například matematiky Tadeáše Hájka z Hájku, Bernarda Bolzana, Georga Alexandra Picka či Václava Hlavatého; do společenství geniálních fyziků minulosti se zapsali Jan Marek Marci, Christian Andreas Doppler, Josef Stepling, František Záviška, August Žáček, Georg Placzek, Jan Tauc, František Běhounek; v žádném adresáři slavných chemiků nechybí jména Vojtěch Šafařík, Bohuslav Raýman, Bohuslav Brauner, Emil Votoček, Viktor Ettel, Rudolf Lukeš, Eduard Hála, Otto Wichterle, František Šorm, Jaroslav Janák, Rudolf Zahradník, Václav Holý a samozřejmě nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský. Také další dvě vědní oblasti této monografie navazují na trvalý odkaz učenců minulých století - významných geologů, jakými byli německý přírodovědec Georgius Agricola, rakouský osvícenec Ignác Antonín Born, francouzský badatel Joachim Barrande, ložiskový geolog František Pošepný, „otec“ české geologie Jan Krejčí (v roce 1859 poprvé užil české a německé slovo „geologie“), mineralog František Slavík i dlouholetý univerzitní profesor a autor velké čtyřsvazkové učebnice „Všeobecná geologie“ Radim Kettner. Naši geografové a kartografové pokračují v díle rektora pražské univerzity Martina Bacháčka z Nauměřic, Jáchyma Šternberka, Karla Kořistky, Jana Palackého, Václava Šambery, Bohuslava Horáka, Karla Kuchaře a dalších.

Češi i ti druzí

Fyzika a další přírodní vědy se rozvíjely na území, které obývali odedávna kromě Čechů i příslušníci dalších evropských národů. Také jejich dílo se stalo součástí české vědy a techniky. Mohou snad Bernarda Bolzana počítat za svého Italové, protože byl synem italského přistěhovalce? Proč necítit hrdost nad tím, že Christian Doppler, rodák ze Salcburku a nejslavnější profesor pražské polytechniky, přednesl svoje slavné úvahy o barevném světle dvojhvězd právě v našem Karolinu? Stejně tak se můžeme chlubit z úspěchů, kterých v Čechách dosáhli Johannes Kepler, Jan Scrinci, Ernst Mach a další vědci jiného než českého původu. Publikace nevynechává ani české vědce, kteří z různých důvodů (politických, vzdělávacích odborných, finančních) působili v zahraničí po celý život nebo po dlouhou řadu let.

Protože podobný souhrnný přehled nebyl u nás v posledních desetiletích vydán (vyjma několika dílčích studií), budou se těšit aktuálně doplněné dějiny přírodovědných oborů v českých zemích pozornosti všech zájemců z řad odborné i laické veřejnosti. Podle přání autorů by měli mezi nimi být především vysokoškolští a středoškolští studenti.