Reportáže, cestování

Článků v rubrice: 85

Plachetnicí přes Atlantský oceán 4

Jsem na Azorech podruhé, ale na městskou nemocnici v Hortě se musím ptát policisty. Je na kopci za městem, a protože se v pátek 30. května 1997 vyčasilo, kochám se pohledem přes průliv na dominantu ostrova Pico, na téměř dokonalý kužel bývalé sopky s hrotem ve výši přes 2 300 metrů.

Fotogalerie (4)
Ostrov Sao Miguel je ještě za zádí a svítí slunce, avšak předpověď věští vichřici s rychlosti větru 50 uzlů a barometr padá jako kámen. Když do sebevražedné mise, tak se vší parádou – ovázal jsem si kolem hlavy šerpu japonský

 

„Broken“

V nemocnici musím napřed zaplatit 6 800 escudos (asi 40 USD), než se mohu posadit do čekárny ambulance.

 

„Broken“, vynáší lékař ortel při pohledu na rentgenový snímek. Velmi jednoduchá zlomenina, dodává a naviguje mě do sádrovny. Tam mi fixují předloktí jedním sádrovým obvazem a s radou, ať si ji sám za tři týdny sundám, jsem propuštěn.

Po návratu do mariny mě Miloš Křenek opět zaskakuje. Již odpoledne odplouvá do 160 mil vzdáleného přístavu Ponta Delgada na východněji ležícím ostrově Sao Miguel. Chápu, že spěchá, musí Blewchips předat ve Splitu do stanoveného data a Jadran je ještě závratně daleko.

Jenže já nejsem dostatečně odpočatý, abych ihned vyrazil. A posádka chce také z Horty něco mít, chce alespoň trochu nasát atmosféru tohoto zvláštního ostrovního světa.

Azory

Azory tvoří devět sopečných ostrovů, ležících v severním Atlantiku 2 100 mil od New Yorku a 760 mil od portugalského pobřeží. Klima je mírné, bez větších výkyvů, průměrná zimní teplota činí 13° C, letní pak 23° C. Ostrovy byly pravděpodobně objeveny v roce 1427 portugalským plavcem Diegem de Silvesem a jsou tedy nejstarší evropskou kolonií. Dnes mají statut autonomní oblasti Portugalska.

 

Ostrov Faial patří do střední skupiny ostrovů a Horta, kromě Ponta Delgady, je jediným bezpečným přístavem v souostroví. Založil jej flámský obchodník Van Huerter kolem roku 1468 a obyvatelé záhy prosluli jako lovci velryb. Vstříc těmto obrům vyplouvali na otevřených člunech a uloveného kytovce pak museli přitáhnout k pobřeží.

Letecká křižovatka

V první třetině dvacátého století se Horta stala důležitou leteckou křižovatkou. Úžina mezi ostrovy Faial a Pico sloužila jako vhodné místo pro mezipřistání létacích člunů americké společnosti Pan American, neboť tehdejší letadla nedokázala překonat Atlantik nonstop letem. Byla zde také přepojovací ústředna podmořských kabelů. Všechny tyto zdroje příjmů v důsledku vývoje letecké a kosmické techniky během padesátých let zanikly a obyvatele Horty před bídou zachránil – námořní jachting. Horta je dnes hlavním městem jachtingu v severním Atlantiku, počet jachet, které se zde zastaví, aby posádky obnovily síly, stále stoupá a blíží se k cifře 1 500 odbavených plavidel ročně.

 

Předřená vyvazovací lana

Základní poplatek za kotvení v marině není vysoký, pro třináctimetrovou loď činí asi 7 dolarů denně, avšak za použití sprch, automatických praček a všeho ostatního se musí platit zvlášť. Jenže my, ač máme zaplaceno, zůstáváme u benzínky. Všude je přeplněno, situace balancuje na okraji chaosu. Od západu stále připlouvají další a další jachty s vyjevenými a vyčerpanými posádkami. A nikomu se nechce ven, na nevlídný a rozbouřený Atlantik. Vlny pronikají i za hráze a Optimist „jezdí" i na lanech každou sekundu metr dopředu, metr dozadu. Pokud je mezi námi a betonovým molem s okrajem ostrým jako nůž francouzská jachta, ani nám to nevadí. Jenže během soboty si Francouz vyprošuje místo u pontonu v marině a my máme během půl hodiny předřená vyvazovací lana. Déšť nedéšť (zase je zataženo a prší), musíme vyběhnout z podpalubí a po okolí hledat něco, čím bychom zbylá lana ochránili. Naštěstí nalézáme v opravované části přístavu odřezky PVC trubek, které vyhovují.

 

Jakoby nestačila má zlomená ruka, zraňuje se i Petr Šťastný. Když přijímá vyvazovací lana z přistávající jachty, na níž posádku tvoří pouze mladý Angličan, uklouzne mu noha. Odře a obrazí si holeně. Takže 1. důstojník v roli lodního ranhojiče má zase práci.

Před tabulí s vyvěšenou předpovědí počasí stále stojí hlouček skipperů, kteří se starostlivými tvářemi studují synoptickou mapu. Také já se připojuji a přemýšlím jak dál.

V neděli je 1. června a oblačná přikrývka se trhá. Předpověď slibuje 24hodinové okno lepšího počasí. Vyrovnávám účet za marinu a odhlašuji se u pasové a celní služby.

Směr úžina mezi ostrovem Pico a Sao Jorge

V jednu hodinu po poledni opouštíme Hortu směrem na sever, do úžiny mezi ostrovem Pico a Sao Jorge. Vane pětka od západu a Optimist se obezřetně šine vpřed se dvěma refy na hlavní plachtě a s redukovanou plochou genuy. Před třemi lety jsme tady měli s Monou III bezvětří a celých těch 160 mil do Ponta Delgady motorovali. Teď to určitě nehrozí.

 

Přes noc vítr slábne a přetáčí se na SW. Jarda má službu a po půlnoci mě vyvolává na palubu. Nervózně se mě ptá, co má dělat s tou obrovskou lodí, která stále pluje po našem levoboku. Je nějaká pomalá a musí být blízko, stěžuje si, neměli bychom uhnout z kurzu? Vyděšeně se rozhlížím, ale nic nevidím, jen chomáče světel vesnic, roztroušených podél pobřeží vzdálené Terceiry.

Jsem blázen já nebo Jarda?!, uvažuji nervózně. Kde tu loď vidíš?, dotírám na kormidelníka. No přece tady!, rozčiluje se jinak klidný Jarda, a ukazuje na pobřeží Terceiry. A znovu se v duchu ptám, kdo z nás se zbláznil. Trvá mi asi minutu, než pochopím, co má Jarda na mysli – a trvá mi dalších pět minut, než ho přesvědčím, že to, co vidí, jsou opravdu světla na 20 mil vzdálené pevnině a ne osvětlená lodní okénka 500 metrů od nás.

Nad ránem musíme nastartovat motor. Dopoledne se však jihozápad vrací a potměšile sílí. V jedenáct hodin je Sao Miguel před přídí, ve 14:30 máme na traverzu západní mys Pta de Ferraria. V 16:00 obeplouváme ve velkých vlnách vlnolam přístavu Ponta Delgada. Už zase duní šestka, ale tentokrát jí utečeme.

Vraky v přístavu Ponta Delgada

V přístavu nás jako memento mori vítají tři vraky obchodních plavidel, vyvržených na vnitřní hráz. Jedním z nich je malý tanker. Později se dovídáme, že trojice se stala obětí velikonoční větrné bouře.

 

Vyvazujeme se u benzínky místní mariny. 160 mil z Horty jsme upluli za 27 hodin. Vítá nás posádka Blewchipsu a po celním a pasovém odbavením nám pomáhá se zaplutím do příslušného stání.

Miloš mě informuje, že odplouvají zítra a chce, abychom jeli také. Ukazuje mi synoptickou mapu. Vítr je opravdu příhodný, přes celý severní Atlantik se táhne od Grónska spirála severozápadního až západního proudění. Jenže zatímco Miloš vidí jen směr šipek, já počítám peříčka na jejich koncích. Nikde jich není méně než dvě a půl, ale mnoho má také peříčka čtyři. Znamená to vítr od 25 do 40 uzlů, tedy od 6 do 8 °B. Na můj vkus jednorukého invalidy je to trochu moc, avšak hlavně si nedovedu představit, že by se posádka vzdala prohlídky ostrova, jehož krásy jsem jim doma vychválil. To by se vzbouřili. I když je Miloš majitel Optimistu, odmítán odplout hned následující den. Nejdříve ve středu, oponuji.

Suchozemský výlet

Na úterý 3. června si najímáme auto, malý Citroen AX. Počasí je odporné, nízká oblačnost, studené dešťové přeháňky, silný nárazový vítr. Z Ponta Delgady jedeme na západ po pobřežní silnici. Atlantik je kalně šedý, bíle pruhovaný stuhami pěny. Naším prvním cílem je vesnička Sete Cidades mezi jezery Lagua Azul a Lagua Verde. Jedná se vlastně o dvojkráter sopky, nyní přikrytý zrcadly jezer.

 

Pro mne je to nejpokojnější místo na světě. Nikde jinde nemám takový pocit bezpečí a pohody jako u jezera Lagua Azul, chráněného ze všech stran šťavnatým zeleným valem. Zde se nespěchá, zde čas nic neznamená, zde ještě má život svoji původní hodnotu. Soumračné počasí ještě zesiluje zádumčivou samostřednost krajiny, ale také její sílu vzdorovat oceánu, sice neviditelnému, avšak přesto hrozivě přítomnému. Přitom je zde všechno prosté – jako ten čistý bílý kostelík v manuelovské gotice, k němuž vede důstojné stromořadí platanů.

U kráteru nevyhaslé sopky

U Ponta de Bretanha znovu vyjíždíme na pobřežní silnici a podél severního pobřeží a přes Ribeira Grande směřujeme na východ. Navzdory špatnému počasí se před námi otevírá jeden krásnější výhled než druhý. Teprve ve východní polovině ostrova zabočujeme do vnitrozemí a sjíždíme do městečka Furnas. Také ono leží v kráteru sopky, která ještě není zcela vyhaslá. Svědčí o tom početné fumaroly přímo v městečku, z nichž tryská vařící voda a stoupají sirnaté výpary. Na svačinu se stavujeme u jezera Furnas, na jehož břehu se nachází další pole fumarol. Jarda s Petrem Šťastným se probíjejí džunglovitým lesem k opuštěné haciendě, již napolo pohlcené vegetací, a jsou uchváceni jejím romantickým vzhledem.

 

Je pozdní odpoledne a znovu začíná pršet, když obracíme k návratu. Zpáteční cesta vede po jižní pobřežní komunikaci přes bývalé hlavní město ostrova Vila Franca do Campo. Když zajíždíme do mariny, stmívá se. Blewchips je už pryč.

Ve středu ráno Zuzana vrací auto. Za půjčení i s kilometrovným platíme 75 dolarů.

Blíží se vichřice

Je čas vrátit se k námořnickým záležitostem. Předpověď, vyvěšená v recepci mariny, je špatná. Přes Atlantik se od západu žene vichřice o rychlosti 40 uzlů. Vyvrcholit má v pátek. Jsme zavřeni v přístavu jako v pasti. Nepřízeň počasí žene všechny jachtaře do jedné smečky, ulevujeme si navzájem líčením svých zážitků. Angličan z jachty Chantue, starý známý z Bermudy, byl už 200 mil z přístavu Horta na cestě do kanálu La Manche, když ho radiové varování přinutilo vrátit se na Azory. V poledne se objevuje další známý, přes jedno stání se vyvazuje rudá Chicquita. Večer připlouvá německá jachta kolem 14 metrů délky. Na cestě z Horty roztrhali jak genuu, tak hlavní plachtu. V osmičce upluli těch 160 mil za šestnáct hodin!, v pětimetrových vlnách jeli ve skluzu až 15uzlovou rychlostí.

 

Ve čtvrtek žádná změna. Oba Petři a Jarda si krátí dlouhou chvíli průzkumem vraků a z tankeru přinášejí suvenýry – dva díly příručky English Channel Pilot, mosazný tlakoměr ze strojovny a v hliníkové folii balené nouzové dávky potravin. Jsou to cihličky tvrdé bílé hmoty, něco jako Kalorka, která se kdysi u nás prodávala.

Všichni voláme domů. Potřebujeme pozvednout morálku, slyšet hlasy blízkých. Jdu se podívat s Petrem Jančálkem do města, ale místo po nábřeží jdu vnitřními uličkami. Nesnáším pohled na moře. Barometr klesl na rekordní úroveň 1008 mb.

Výbor deseti skipperů

V pátek vzniká něco jako výbor kapitánů. Je nás deset skipperů, kteří se skládají na dlouhodobou meteopředpověď. Vedení se ujímá onen důležitý Francouz z Bermudy, kapitán francouzské jachty Tara. Jmenuje se Bruno – je nějakým vládním úředníkem a hořekuje, že prošvihne zasedání francouzského kabinetu – a jede pro předpověď na letiště. Je na deset dní a stojí 3 000 escudos, tedy 300 escudos na každého. Podle ní má v sobotu dojít ke zlepšení, ale v noci ze soboty na neděli má udeřit bouře o rychlosti větru 50 uzlů. Barometr stoupá na 1012 mb. Nejsou to absolutní hodnoty, ale v naší situaci je důležitý jeho chod.

 

Celé dopoledne studuji synoptické mapy předpovědi a usuzuji, že bouři se dá ujet. Zatímco Jarda se Zuzanou nakupují, objednávám celní a pasové odbavení.

Špatná předpověď

V 14:00 se odvazujeme. Chybí odhodit poslední lano z přídě, když přibíhá Bruno. Varuje mě, ať nevyplouváme, před chvíli telefonoval do Francie na Hydrometeorologický institut, který je proslulý svými atlantickými předpověďmi. Sdělili mu, ať na žádný pád neopustí Ponta Delgadu dříve než v pondělí. Předvídají větrné poryvy, které budou padat kolmo na mořskou hladinu! Po chvilce váhání nařizuji, abychom se znovu vyvázali.

 

V sobotu se objevuje slunce. Barometr stoupá na 1018 mb a protože je víkend, děti z místního jachtklubu horlivě trénují v přístavu na maličkých jmenovcích naší lodě. Využíváme času k údržbě, utěsňujeme novou lojovou šňůrou stevenovou hřídel, neboť už dost prosakovala.

Večer se znovu zatahuje a kolem půlnoci to v takeláži pěkně sviští. Jenže za hodinu je konec a já si vyčítám, že jsem dal na Bruna.

V neděli 8. června panuje slunečné počasí s kumulovitou oblačností, jež se rychle rozpouští. Už nemohu odplutí odkládat, do Itálie, kde máme být nejpozději do konce června, je ještě daleko. Překotvujeme k benzínce, dobíráme 80 litrů nafty, celně a pasově se odbavujeme. Jako všude na Azorech, úředníci jsou ochotní a sympatičtí. Při čekání na Zuzanu a Jardu, než se vrátí s posledním nákupem, si všímám chlapíka, který na nás toužebně shlíží z hráze.

Chtěl byste jet s námi?, ptám se ho žertem anglicky. To je můj velký sen, vyhrkne okamžitě. Má jen malý motorový člun, svěřuje se jednoduchou angličtinou, jako je ta moje, a nepřeje si opravdu nic jiného než plachtit do Evropy. Někdy není o co stát, srážím jeho nadšení, ale zřejmě marně. Mám špatné svědomí, že jsem se právě stal jeho vzorem. Přeji mu tedy, ať se mu jeho sen brzy vyplní.

Nadšeně nám mává, když přesně v poledne odrážíme od betonu benzínky. Fouká od jihozápadu do 20 uzlů. Mezi hlavami hrází s námi vyjíždí ven otevřená závodní plachetnice třídy 470. Zřejmě na trénink ve vlnách, poněvadž ji doprovází trenér na velkém gumovém člunu. Její posádka se vyzná, ti hoši dokonce vytahují spinakr a pěknými skluzy skáčou z vlny na vlnu.

Deštivé vyplutí, barometr padá

Ještě jsou vidět hráze Ponta Delgady, když přichází přeháňka. Neumím si už představit, že bychom vyplouvali jinak než za deště. Poprvé za celou plavbu mám kolem čela ovázanou pásku japonských pilotů Kamikaze, kterou mi do Ameriky jako dárek poslala Darja Kawasumiová, majitelka Freelordu, s nímž jsme loni vyhráli East Mediterranean Yacht Rally 96. Opravdu nevím, proč jsem si tu pásku vzal. Význam faktu, že barometr opět spadl na 1009 mb, mi totiž zcela unikl.

 

Pozn.:
Uzel je jednotkou rychlosti a používá se především v mořeplavbě. Jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas jedné hodiny. Rychlost o velikosti jednoho uzlu je rovna 1,852 kilometrům za hodinu, nebo také 0,514 metrům za sekundu.

(Pokračování příště)

 

YouTube: Plachetnicí přes Atlantský oceán


 

František Novotný
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Fyziklání 2020

Dne 14. 2. 2020, tedy ještě před uzavřením škol kvůli koronavirové epidemii, se uskutečnila mezinárodní fyzikální soutěž pro týmy středoškoláků Fyziklání 2020, kterou pořádá skupina vysokoškolských studentů FYKOS (Fyzikální korespondenční seminář).

Krev od vyléčených pacientů se může stát lékem na Covid-19

Tento týden v New Yorku začíná test experimentální terapie současné pandemické nemoci Covid-19, způsobené novým koronavirem. Tento typ terapie je znám již více než 100 let, byl použit v roce 1918 při pandemii tzv. španělské chřipky. Tehdy nebyly k dispozici žádná antivirotika ani očkování.

www.rouskyvsem.cz.

Je období řádícího koronaviru způsobujícího nemoc Covid-19. Podpořme dobrou věc, nic nás to nestojí. V této vypjaté situaci lze na internetu najít spoustu informací. Některé jsou ověřené, jiné typické “fakenews”. A to je problém. Proto se tým stojící za webem rouskyvsem.

Sluncem poháněné vzducholodě

Byly doby, kdy byly vzducholodě považovány za budoucnost létání. Pak upadly v zapomnění, aby se nyní vrátily jako „zelenější“ způsob dopravy. Britská firma Varialift Airships plánuje stavět vzducholodě poháněné sluncem, které by se měly používat v mezinárodní přepravě nákladů.

Amatérská ochranná rouška

V boji proti koronaviru je potřeba velkého množství ochranných roušek a zdravotnických masek. Odborníci vyzývají: „Noste všichni masku, abyste se vyhnuli infekci!“. Rostoucí poptávka způsobila vážný nedostatek masek. Ochranné roušky v lékárnách byly brzy vykoupené, což mezi lidmi vyvolávalo paniku.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail