Salinas Grandes aneb cesta za solí

Co vám říká Valentýn? Že ho neslavíte? A co takhle Valentýnská sleva? Lepší, ne? Miluju slevy! A taky jich s chutí využívám! Stejně tak jako před čtyřmi lety. Letenky do Argentiny byly za „pár šupů“…

Kdesi v argentinských Andách se bělá sůl

Při pohledu na mapu se člověku ani nechce věřit, že v tak odlehlé končině někdo může žít. Nížiny a úrodná půda mají na mapě barvu zelenou, rozlehlé hory hnědou vyvolávající pocit, že v oblasti musí být zaručeně pusto. Naštěstí je to jen dojem při pohledu na mapu. Až na místě člověk zjistí, že plná života je nejen krásně barevná příroda, ale i zdánlivě nehostinná místa. Zjistíte, že zde žijí lidé, kterým na první pohled nic nechybí.

Putování za solí začalo v Saltě, odkud vede do hor pěkná cesta. Přestože patří spíše k jednomu z vedlejších tahů Argentiny, míří sem hodně autobusů, které pokračují dál na severovýchod. Do Purmamarky, malé zapadlé vesnice v argentinských Andách, se dopravíte bez potíží. Zde si můžete pronajmout terénní auto i s doprovodem, které vás zaveze až do cíle naší výpravy – k solnému jezeru.
Jak může takové solné jezero asi vypadat? Nádrž s hodně slanou vodou to asi nebude…

Zaprášená Purmamarca má své barevné kouzlo

Do Purmamarky jsme jako cestovatelé nepřijeli sami. Místní jsou na turisty zvyklí. I když sem neproudí davy, v maličké vesnici lze kdykoli potkat alespoň několik lidí, kteří sem na první pohled nepatří.
Purmamarca je typická andská vesnice s hliněnými domy a prašnými ulicemi. Její obyvatelé připomínají spíše Peruánce či Indiány. Purmamarca není zajímavá jen jako výchozí stanice pro cestu k solnému jezeru, ale i okolními přírodními krásami svého okolí. Hned za vesnicí se zdvihá krásná sedmibarevná hora, které se příznačně říká „malířova paleta“ či „duhová hora“. Andy jsou v této oblasti nádherně zbarvené – jedna skála má fialovou barvu, hned vedle ní stojí jiná šedivá či další zbarvená dozelena. A co teprve při západu slunce, to se rozehraje okouzlující hra barev.

Cesta do mraků

Na výpravu nepojedeme sami, čekáme ještě na Američana a Brazilku, kteří se k nám chtějí přidat. Mezitím si stihneme prohlédnout vesnici a nakoupit pár maličkostí od místních z lamí vlny. Náš cíl je od vesnice vzdáleno 65 km a leží ve výšce 4000 m n.m., čeká nás tedy velké převýšení.

Konečně vyrážíme. Projíždíme nádherným andským kaňonem. Stále si nedokážu představit, jak takové solné jezero může vypadat. Bude to asi jedna velká bílá solná plocha.
Postupně stoupáme serpentinami. Nalevo je strmá skála, napravo hliněný domek ve svahu a všudypřítomné kaktusy. Z dálky nevypadají ani tak velké, ale když se přiblížíte tak zjistíte, že většina z nich má více než 3 metry. Jsou jich okolo nás snad stovky.

Silnice je nová a čas nám příjemně ubíhá. Zaléhají nám uši a vypadá to, že co nevidět vjedeme do mraku, který se rozkládá přímo před námi. A v dálce nad našimi hlavami vidíme další mraky. Nejsou ale jen nad námi, povalují se už i dole na cestě, po které jsme přijeli. Průvodce a řidič v jedné osobě jmenuje zvířata, která zde žijí. Při troše štěstí se může objevit puma, kondor, ale i lamy či osel.

Bereme stopaře-cestáře

Přestože jsme kdesi na konci světa, vozovka vypadá velice nově, asi se po ní ještě příliš mnoho aut neprojelo. To, že je trasa ještě ve výstavbě, nám došlo ve chvíli, kdy pěkný rovný povrch přešel velmi náhle v prašný a hrbolatý. Kus za předělem mezi starou a novou částí nás zastavili dělníci, kteří se potřebovali dopravit dál na jiné stanoviště. Na korbu se nám však vešli pouze tři. Ostatní musejí počkat, až kolem pojede další výprava.

Přestože je léto právě v plném proudu, pomalu se objevují zasněžená místa a zanedlouho míjíme i nejvyšší bod, milník s nápisem 4170 m n.m. Dokonce i vzduch je řidší a hůře se dýchá. Nejvyšší hory mají bílé čepice.

Solné jezero na dohled!

Po hodině jízdy zahlédneme konečně poprvé jezero. Ještě je daleko, spíš ho v dálavě jen tušíme. Ale je tam. Oslnivě září na horizontu. Už notný kus jedeme po staré cestě. Podle slov průvodce je to známka toho, že už nejsme daleko a co nevidět budeme v cíli. Andy jsou nádherně duhově barevné. V této nadmořské výšce už nejsou kaktusy, ty zůstaly kdesi dole hluboko pod námi. Teď nás obklopuje pouze holá pláň, sem tam kleč. Pozvolna klesáme a za chvíli uvidíme koně a osla. Podél silnice je malá vyvýšenina a na ní stojí stádo lam. Krajina okolo je poměrně rovná, ale lamy stojí na hrbolech a vystavují se na obdiv. Hledí na nás a ani se nehnou. Zdá se nám, že pózují, vědí, že je fotíme a chtějí být na fotce krásné.
V dálce opět zahlédneme obrovskou bílou plochu. Zdá se nám, že je už téměř na dosah, ale opět se skryla za horizont. Utíká před námi? Možná je to jen bájná fata morgána.

Jsme u cíle

Konečně! Jezero se nám vyjevilo v celé své nádheře. Obrovská solná plocha kam jen oko dohlédne, pozůstatek zaniklého jezera. U sjezdu z hlavní silnice stojí vyrovnané pytle se solí a u nich těžaři. Jsou zahalení od hlavy až k patě, přes obličej roušky, které chrání pokožku před slaným vzduchem. Na očích černé brýle proti silným slunečním paprskům, které se odrazem od bílé plochy ještě znásobují.
Kousek opodál stojí jednoduchý, na první pohled zvláštní domek. Při bližším nijak důkladném prozkoumání zjistíme, že je postaven výhradně ze solných kvádrů. Uvnitř je hrubý nábytek vytesaný také ze soli. Zdejší využití soli je vskutku mnohostranné.

Sjedeme ze silnice přímo do jezera. Povrch tvoří silná solná krusta, takže není třeba se obávat, že bychom se propadli. Vrstva bez potíží unese auto i s posádkou. Přesto jedeme až k solným bazénkům, ve kterých se těží sůl, opatrně a pomalu. Bazénky nejsou nijak velké, mají rozměr asi 150x250 cm a hloubku asi 20 cm. Z povrchu se seškrábe zaprášená vrstva, do prohlubně se nalije voda, slunce ji postupně vypařuje a sůl pomalu krystalizuje. Krystalky soli mají tvar malých pyramidek. Sůl je nádherná, průzračně čistá a vyvolává chuť si líznout a ochutnat.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že procházíme místy, kde kdysi bylo velké jezero. Dnes po něm zbyla pouze rozlehlá slaná stopa. Člověk často jen žasne a mlčky oceňuje, jaká dovede být příroda zázračná čarodějka. Pokud pojedete do Argentiny, určitě mi dáte za pravdu.