Na Boubín, ale s kyslíkem

Není to žádný únos či přepadení: parta přiopitých holobrádků nemá na obličeji škrabošky, ale podivný zvlněný kus plexiskla spojený hadicí s bombou na zádech. Chystají se na akci, jež nemá v historii českého sportu obdoby: prvovýstup na Boubín s kyslíkovými přístroji.

V přetopeném motoráčku, který se tempem umírajícího kraba plazí nahoru ke Kubově Huti, může být tak dvacet, možná pětadvacet lidí. Kromě jedné skupinky rozjařených studentíků samí místní, jedoucí jako každé ráno z Lenory na Kubovu Huť obsluhovat německé turisty. Venku svítá, sněží a mrzne až praští, ve vlaku je tma (dráhy šetří, kde můžou) a odporné vedro. Cestující dospávají - před šichtou je každá minuta dobrá - až do chvíle, kdy jeden ze studentů, kterému ostatní říkají Docent, zařve: "Masky nasadit!" Není to žádný únos či přepadení: parta přiopitých holobrádků nemá na obličeji škrabošky, ale podivný zvlněný kus plexiskla spojený hadicí s bombou na zádech. Chystají se na akci, jež nemá v historii českého sportu obdoby: prvovýstup na Boubín s kyslíkovými přístroji.
To, co bylo původně recesistickým, u piva vzniklým nápadem, stalo se během posledního roku naprosto vážně míněnou a pečlivě připravovanou akcí.

Vzhůru, ale odkud?

Optimálním místem k založení základního tábora pro výstup na Boubín je letovisko Lenora. Na soutoku Teplé Vltavy s Řasnicí tu v létě funguje cosi, čemu mapy říkají veřejné tábořiště. Lenora má také tu výhodu, že neleží přímo na hlavním tahu na nedaleký hraniční přechod Strážný-Philippsreut, takže se tu ještě lze domluvit česky. Jinak je ale celá oblast jednou velkou kolonií, zmíněnou silnici lemují stáda trpaslíků a stopařek, jídelní lístky jsou psány kvaziněmčinou... Symptomatická je sousední vesnice Vlčí Jámy, v níž je šest budov: dvě chalupy, dva kravíny a dva veřejné domy.
Kubova Huť, další možné východisko pro výstup na krále šumavských hor, je cca o dvě stě padesát metrů výš, a k vrcholu je to také podstatně blíže. Nevýhodou obce je to, že leží na zmíněném hlavním tahu. Vůbec nejlepší variantou je spánek
v Lenoře a ranní přesun vlakem na Huť. Tento způsob léta zvolila devětadvacátého prosince loňského roku také slavná expedice. Otázku spánku vyřešila za třeskutých mrazů tím nejjednodušším způsobem. Jeden z nás má v Lenoře chatu.

Výstup začíná

Ač se Kubova Huť během posledních let změnila k nepoznání, některé věci zůstávají stejné.
Na rozcestníku u nádraží je stále (prý už dvacet let) cedule KUBOBA HUŤ a na nádražní budce je vydrápáno nesmrtelné Bůh je gay. Místní nádraží je se svým bez čtyř metrů jedním kilometrem nadmořské výšky nejvyšším v republice, není tedy divu, že Docent dal povel nasadit masky už ve vlaku. (Docent sice nemá žádný akademický titul, zato má ale zajímavou přezdívku.) Do přístrojů se "leze" dost složitě a dlouho - jsou to staré těžké krámy, které se údajně používaly ve Vysoké Asii na přelomu padesátých a šedesátých let, každý si tedy rozmyslí
jakýkoli zbytečný pohyb.
Výstup z Huti na Boubín vede zpočátku téměř po rovině. Po modré značce se tu v zimě pohybují desítky běžkařů a nastává klasické dilema zimních chodců: jít mimo stopu a zapadat po kolena, nebo nekřesťansky šlapat ve stopě? Po několika krocích rozum vítězí nad srdcem. "To je prasárna," zařve bývalý žákovský mistr
republiky v biatlonu Houmles, avšak se skřípěním zubů se přidává ke většině.
Sněhu je tu téměř půl metru, tím bychom neprorazili.

Peklo

V polovině cesty na vrchol, u Srní hlavy (cca 1250 m. n. m.) je jasné, že "umělý" kyslík vystačí sotva na cestu nahoru. Zastavujeme snad po každých deseti krocích, opíráme se o stromy a pereme se o pařezy. Jediné dvě ženské účastnice výpravy, jejichž neuvěřitelná příjmení Šalamounová a Šamanová již léta matou naše rodiče, a jež nás doprovázejí bez přístrojů coby morální vzpruha, prohlašují náhle, že šlapeme pomalu, a pod trapnou záminkou, že nám cestu ulehčí prošlapáváním stopy, vyrážejí napřed. Ženo, tvé jméno je faleš!
Kousek pod Johnovým kamenem (1310 m. n. m.) dochází Houmlesovi kyslík.
Padesát výškových metrů pod vrcholem. Vzteky praští s přístrojem do sněhu
a odmítá pokračovat. Pak si hodí bomby opět na záda a stoupá s námi dál. Tahá se s deseti kily, která mu jsou úplně nanic. Geroj!

Alpy i Temelín

U rozcestí modré, žluté a červené značky je už vše jasné: Sen mnoha generací českých horolezců se splní. Ještě poslední táhlý hřeben, závěrečný výšvih a v jedenáct hodin padesát sedm minut už není kam stoupat. Šumavští bohové pustili člověka s kyslíkovým přístrojem poprvé na svůj trůn! Navíc mu poskytli nepopsatelně nádherný výhled. Na západě mezi stromy prosvítá alpský Watzmann, při pohledu do lůna země české jsme nemohli přehlédnout její chloubu z největších, jadernou elektrárnu Temelín (Houmles poté spáchal intelektuální harakiri, když se vsadil o pět piv, že jsou to Dukovany.)
I přes toto a jiná drobná intermezza zůstal v nás z celé akce skvělý dojem.
Sestup jsme přežili, ukázali jsme lidstvu kudy dál, štěstí nám přálo, počasí také (nejsou to v horách synonyma?), nikdo se nezranil, i regenerace proběhla zdárně.
Zásluhu na tom má zejména hospoda ve vsi Zátoň, do níž vede z Boubína modrá značka. (Do té vsi.) Sestup je kvůli orientaci značně obtížný - značek málo, světla velmi brzy a rychle také. Doporučuje se baterka a silná touha po občerstvení.
Asi po kilometru sestupu narazíte na slavný Boubínský prales, který má tu zajímavou vlastnost, že za tmy vypadá jako úplně normální les.
Ze Zátoně se pak lze dostat dvěma způsoby: buď po čtyřech do Lenory (asi 2 km), anebo po čtyřech na vlak (také asi 2 km) a vlakem do Lenory (asi 4 km).