Smutný deník přeživšího

Soutěž čtenářů 2013

Den první, píše se rok 2085 a já se právě probouzím z obrovského šoku, vlastně doufám, že nejen já se probouzím. Sám se divím, že po takové velké ráně jsem ještě vůbec spatřil světlo, no spíše zaprášené prostory neznámého sklepení. Stihli jsme se sem – společně se skupinkou kolegů, s kterými jsem pracoval v nedaleké pekárně – ukrýt.

Pomalu se mi vrací úsměv na rty, slyším známé hlasy mých kolegů. Nic není tak ztracené, jak se v první chvíli asi zdálo. Začínám rozpoznávat obličeje mých přátel a prohazuji s nimi pár klasických vět jako: „Jsi v pořádku?“ nebo „Není ti nic?“ Asi po deseti minutách obejdu všechny kamarády a zhluboka si oddechnu. Nechybí nikdo, nikdo není zraněn. Zároveň si také kladu otázku, jestli měl někdo takové štěstí jako naše malá skupina. Za chvíli Frank, takový vůdčí typ, zahlásí, že není čas na filozofování, jestli je ještě někdo na živu, nebo kolik lidi umřelo. Měli bychom dát dohromady vzpomínky, co se vlastně událo a plán, jak se z této díry dostat pryč.

Všichni, i když někteří možná neradi, přikývneme. Po neúprosném boji se silákovi Tedovi podařilo odházet veškerou suť, která nám znemožňovala vyjít z tohohle zatuchlého sklepa. Po několika málo minutách se konečně vyškrábu na povrch zemský. Raději si napočítám v duchu do tří, po té už pomalu otevírám oči a nestačím se divit zkáze. Všude trosky, pomale mi začínají nabíhat vzpomínky na tu děsivou událost. V těch pár záblescích, co mi ještě v hlavě zbyly, je jen velká zaříci koule řítící se na nás, a pak už jen zmatek a křik všeho kolem, co mělo nohy. Tak to je to poslední co mě v hlavě utkvělo. Frank mě najednou okřikne, ať zanechám toho rozjímaní a jdu dělat něco užitečného. Vody máme sotva na tři dny a jídla ještě míň…

Píšu opět po několika málo dnech. Rozdělili jsme se. Šance, že něco nalezneme v tak velkém městě a v početné skupině, byla mizivá. Už týden chodím v těchhle troskách, dehydratován, bez jídla. Nevím, jak dlouho ještě dokážu jít. Přijde mně, že se nehnu z místa. Situace se zcela změnila. Opojení z přežití téhle tragédie utichlo. Ztrácím sílu žít, jediné co mě ještě drží při životě, je tenhle deník nebo jak to nazvat. Dává mi pocit, že tu ještě nejsem tak sám, že někoho ještě vůbec zajímají mé myšlenky.

Den čtrnáctý. Už jen ležím, vzdávám se naděje na cokoliv a pomalu umírám, sbohem má krásná Zemi, zemřu stejně, jako ty si náhle zemřela, nebudu se bránit.