Nobelovu cenu za chemii letos dostal...

Pod Libeňským mostem vítr proháněl mastné papíry. Pan Karel sáhl za sebe do batohu, vytáhl a zručně otevřel plechovku náhražkového piva, spokojeně se opřel o vyhřátou kamennou zeď a s přivřenýma očima začal lokat zrzavou vodu, která chmel a slad potkala jen na etiketě.

Pan Josef se na něj závistivě podíval, pan Karel chápavě přikývl a tak další polínko změnilo příjemce. Pan Josef jazykem polaskal tekutinu na patře, se zkušeností varana našel nejteplejší místo mostního pilíře a usadil se na něj. „Pane Karle, to vypadá, jako kdybyste měl nějaké dobré zprávy?“

„Pane Josefe, máte dobrý odhad,“ navázal na rituální oslovení starší usedlík. Už patnáct let to byla jejich zábava, vykat si a oslovovat se pane. „Profesor Simík se tu včera večer stavil a přinesl mi karton. Že má důvod slavit, dostal Nobelovu cenu za chemii, za výrobu pravého másla.“

Pan Josef pokýval hlavou. Ty náhražky se už opravdu nedaly jíst. Dokonce se nedaly ani žrát. Naštěstí hospodyňky s nimi měly soucit a něco takového jim při jejich žebravých výpravách nevnucovaly. Slunce se pomalu sunulo oblohou, vítr ustával a oba pánové si užívali siesty.

Ve vile na Hanspaulce zatím Aleš Simík, nový nositel Nobelovy ceny, načínal dort. Sešly se mu totiž dvě oslavy, měl navíc i narozeniny. Sfouknout osm svíček na dortu pro něj nebyl problém, to spíš probrat se všemi těmi blahopřejnými telegramy. Byl pyšný, o dva měsíce předstihl předchozího nejmladšího nositele Nobelovy ceny. Ještě ho čeká cena Akademie věd, a – nejspíš – i členství v jejím prezidiu.

Pohodlně se usadil na kožené sedačce a lžičkou rozebíral krém ze svého dortíku. Ořechový, babička ví, co on rád, a v duchu ji pochválil – použila pravé máslo. Takže to je správný dort pro nositele Nobelovy ceny, zasmál se v duchu. Olízl lžičku a vzpomněl si na tu událost před dvěma lety. Babička ho tehdy poslala k vrátkům vily s almužnou, s pytlíkem, do kterého narychlo vložila nějaké jídlo, zbytky od oběda. Byl zvědavý a chvíli se s tím žebrákem zapovídal. Od té doby se datuje jejich zvláštní přátelství. Nikdy si ani nepomyslel, že by on, tehdy docent a krátce nato profesor, našel s nějakým takovým společnou řeč. Ale stalo se – ten nevzdělaný žebrák byl schopen se s ním bavit o potravinářské chemii jako rovný s rovným. Byl to pro něj šok. Rychle ale pochopil, jak toho využít ve své vědecké práci. Znovu olízl lžičku s ořechovým krémem.

Pod Libeňským mostem se pan Josef zamyslel. „Co třeba jogurt?“ Pan Karel se nepřítomně podíval do soumračného nebe a po chvíli zamručel: „Jo, to by šlo.“ V téměř neobydlené, čtvrt století opuštěné části Prahy, v jednom polorozpadlém paláci, kdysi spolu našli doslova poklad. Ne peníze – ale knihy, téměř rozpadlé učebnice, podle nadpisu pro střední školu potravinářské chemie. Názvy těch výrobků znali – mléko, máslo, jogurt, smetana, sýr, salám, párek, klobása, mouka a bůhvíco ještě. Jen ty postupy výroby byly hodně, ale opravdu hodně nezvyklé, začínaly někde daleko od továren, v přírodě místo v reakčním kotli. Když se o tom zmínil tomu chlapcovi, co je profesorem, netušil, že tím způsobí revoluci v průmyslu náhražek. Škoda jen, že si na tom másle nebo jogurtu v životě nejspíš nepochutná. Kdo by dával žebrákovi tak drahé – a tak dobré – jídlo?