Spontánní versus radiační poškození DNA
Jedním ze zásadních problémů radiační ochrany je pojem „zanedbatelné dávky“. Tento problém „praktické nuly“ a jeho řešení je ústřední pro ...
Mayský kalendář se na počátku jedenadvacátého století stal mystériem a datum 21. 12. 2012 bylo symbolem konce světa, dnem jeho zániku. Dnes, šedesát let poté, si tohle vše pamatují jen starci – a z nich vlastně jen pamětníci, které od ostatních starců poznáte pouze podle jediného: starci totiž zeširoka vykládají co a jak tehdy bylo a podle jemných náznaků v chování posluchačů upravují své líčení tak, aby den končili s plným žaludkem, kdežto pamětníci mlčí, takže vlastně vypadají, jako kdyby si nic nepamatovali.
Pamatují si ovšem velmi dobře. Ale stejně dobře vědí, že nemá smysl vysvětlovat ostatním, jak se věci mají.
Ráno 22. prosince roku 2012 jsme se totiž probudili ve světě, jaký byl, když mayský kalendář začínal. Svět totiž tímto dnem neskončil – pouze se vrátil i s lidstvem na začátek.
Byl to pro nás těžký šok. Šaty nám zůstaly, ale to bylo vše, co nám bylo dovoleno si s sebou vzít. Probudili jsme se ve skupinkách neznámých lidí, v prostředí, které jsme si pamatovali z cestopisných televizních pořadů. Silnice, budovy, elektrická vedení, mosty, cokoliv lidská ruka vyrobila za posledních pět tisíc let – to vše neexistovalo. Nebylo to ještě vyrobeno. Příroda se nám předvedla ve stavu, v jakém jsme ji vůbec neznali.
Ten pozoruhodný magický kruh, který opsal mayský kalendář, nás, a tím míním vůbec celou Zemi, vrátil na začátek vývoje. Pochopení toho, co se stalo, zásadně změnilo způsob našeho uvažování o smyslu života a hodnotách, které jsou pro lidstvo důležité. Vše, co jsme vyrobili a vlastnili, náhle zmizelo, skončilo, přestalo existovat. Navíc žijeme s vědomím, že před námi opět stojí okamžik, kdy se tohle všechno zopakuje. Nejsou to už miliardy let, které zbývají Slunci, než vyhoří, nejsou to stamiliony let, které zbývají Zemi, než dojde k dalším geologickým radovánkám. Jsou to jen tisíce let, nic víc. Nebude to zítra, ale je to dostatečně brzo na to, abychom si to uvědomovali a aby to ovlivňovalo naše rozhodování.
Tato vyměřená a všem dobře známá krátkost je vyvážena vědomím, že nejde o konec lidstva, ale pouze jedné jeho éry. Je to jakýsi malý velký třesk, jen namísto hvězd a Vesmíru jsou to lidé a lidstvo, kdo projde uzlovým bodem a má příležitost začít znovu. Hledáme, ale neznáme odpověď na otázku, jak bychom měli začít a kam bychom měli pokračovat. Máme postavit raketoplán a osídlit Měsíc a Mars – dřív, než skonči další mayská perioda a s vírou, že její počítání je omezeno pouze na Zemi –, nebo máme rozvíjet netechnologické znalosti, pro změnu s vírou, že to umožní lidem překonat omezení daná periodicitou kalendáře, který nám Mayové odkázali?
Jedním ze zásadních problémů radiační ochrany je pojem „zanedbatelné dávky“. Tento problém „praktické nuly“ a jeho řešení je ústřední pro ...
Oba nejstarší bloky jaderné elektrárny Tarapur v Indii jsou opět připojeny k síti. Běžná zpráva. Jenže první dva reaktory v Tarapuru jsou nejstarší dosud provozované komerční reaktory na světě.
Nové důkazy ukazují, že desková tektonika, neboli recyklace zemské kůry, mohla začít mnohem dříve, než se myslelo, a že dokonce může být hlavním důvodem, proč se na naší planetě vyskytuje život.
Už od roku 1961 je vodní dílo a elektrárna Kamýk nedílnou součástí Vltavské kaskády. Provoz Kamýku je nezbytný pro efektivní funkci vodní elektrárny Orlík.
V syrském guvernorátu a městě Dajr Az-Zaur na východě země u řeky Eufrat dochází k zásadním politickým, vojenským a mezinárodním změnám.
Zjímavý průřez historií jaderné fúze a propagace jednoho ze směrů výzkumu - stellarátorů. množstvím animací i reálných záběrů podává srovnání se současnými tokamaky.