Sci-fi

Článků v rubrice: 56

Nikdo

Pokračujeme v uveřejňování sci-fi povídek. Dramatizaci tohoto příběhu si můžete poslechnout i na rádiu Leonardo.

„Rádi poskytujeme rozhovory s nejrůznějšími herci, ale u tohohle to nebylo možné. Jeho kód je obchodní tajemství a připojovat ho na síť by pro nás znamenalo velké riziko.“ Obchodní ředitel XDream Company poposedl. „Neměli jsme jinou možnost než pozvat vás sem.“ Sešoupl se z křesla, došel ke dveřím a chvíli se rozhlížel po chodbě.
„Joshi,“ křikl, „mohl bys odvést Reginu Dwallovou do šestnáctky k syntnemovi?“ Ustoupil stranou a ukázal reportérce na drobného muže dopínajícího si knoflíky u košile. Mužík vycenil dokonalý umělý chrup.
„Jsem Joshua Farrel. Moc rád vás poznávám.“ Ze své výšky viděla Regina ustupující linii vlasů a vyboulené břicho. Joshua Farrel. Tohle že je Joshua Farrel?
„Já odsuď málokdy vytáhnu paty. Vlastně trávím většinu života u počítače. Nechci si stěžovat, to rozhodně ne, ale návštěva někoho, jako jste vy, potěší,“ vykládal, zatímco kráčeli chodbou.
Joshua Farrel, sladký divoch, hrdina desítek filmů, miláček všech žen a gayů. Jeho filmová podoba se honosila uhlovými dredy spadajícími na široká záda a blankytným pohledem.
Milovala Joshe Farrela. Viděla každý jeho film alespoň třikrát. Samozřejmě věděla, že je to jen maska a skutečný herec nemusí vypadat jako jeho filmová podoba. Jen čekala, že bude... větší.
„Vlastně jste moje oblíbená reportérka. Miluju váš cyklus Neznámé Neřesti,“ řekl Farrel a otevřel jedny dveře. „Syntnemo už na vás čeká. Kdybyste potom chtěla interview se mnou, jsem vám k dispozici.“
Na obrazovce na stěně kanceláře se otevřely virtuální dveře a dovnitř vešla mléčně bílá figura člověka. Holá hlava neměla obličej.
„Překvapilo mě, že chcete dělat rozhovor zrovna se mnou,“ řeklo to hlasem mladého muže. „Nejsem moc zajímavý, jsem jenom vycpávka pro nejrůznější herce, je to jako dělat rozhovor s molitanem. Ale jak chcete.“ Posadil se na neviditelnou sedačku. „Říkejte mi třeba Nik.“
„Jsem Regina Dwallová a přede mnou sedí virtuální bytost nazývaná syntnemo. Niku, před okamžikem jste se označil za vycpávku. Mohl byste divákům přiblížit svoji funkci?“
„To je jednoduché. Jsem programový konstrukt obsahující všechny typy lidských pohybů, řeči a charakteristických gest. Mohu hrát muže, ženy i děti, příslušníky nejrůznějších národnostních a rasových skupin. Na mou matrici pak herci nebo kostyméři navěsí individuální lidské podoby. Sloužím jako kompars v davových scénách i jako podklad pro vrcholné umění našich předních herců.“ Znělo to trochu naučeně.
„Hrajete muže i ženy, Niku, měl byste tedy být bezpohlavní. Proč o sobě mluvíte jako o muži?“
„Všichni lidé o sobě mluví v mužském nebo v ženském rodě. Střední rod je nepřirozený a já mám co nejvíc napodobovat člověka. Takže jsem Nik.“
„Vybral jste si mužskou personalizaci sám?“ chytila se nadhozeného tématu Regina. Diváci konflikt pohlaví milovali a neutrální syntnemo, vhozený do škatulky muž, jim hned bude bližší. „A jestli ano, proč zrovna muže?“
„To je ale hloupá otázka,“ rozhodil rukama Nik. „Měl jsem prostě na výběr ze dvou možností. Když hodíte mincí, nemůžete se dost dobře ptát, proč padla právě hlava a ne orel. Ale jestli vás to zajímá,“ dodal ledabyle, „muž je moje základní nastavení.“
„Hrajete tedy radši muže než ženy?“
„Ne. Hraju vycpávku, jak už jsem řekl. Muži i ženy chodí a mluví stejně, teprve herec dodá základním pohybům individualitu. Já například přejdu ulici. Jeden herec z toho udělá krasavici na jehlových podpatcích a jiný babu s nákupem.“ Naklonil se k Regině. „Navíc jsem program, nemohu si vybírat, koho budu hrát raději.“
„Projevujete se však jako osobnost s vlastním smýšlením. Jak se to slučuje?“
„Ale jednoduše. Být syntnemem je práce, kterou nemohu dost dobře odmítnout. Jsem kdokoliv, kým mě chtějí mít.“
„Chtěl byste být něčím jiným?“
„Nechtěl. Nevím, jaké to je být něčím jiným. Neumím být něčím jiným. Ani nemohu být. Jsem syntnemo, to je stejně neměnné postavení jako být člověk. Můžete chtít být kamenem nebo velrybou, ale to je tak všechno. Nevíte nic o tom, co to znamená být kamenem. Nemůžete se ptát, co asi tak kámen cítí, protože tohle slovo se týká pouze lidí. Ne kamenů, ne velryb a když se to tak vezme, tak ani syntnemů.“
Měla zrovna na rtech otázku, jaké to je být syntnemem, ale nevyslovila ji. Tušila, že by se jí místo odpovědi zeptal, jaké to je být člověkem. Diváky nezajímá filozofie, chtějí příběh.
„Máte svého oblíbeného herce?“
„Johanitu Bergerovou,“ odpověděl bez zaváhání.
„Čekala jsem někoho...“
„Známějšího?“ vpadl jí do řeči. „Třeba Joshe Farrela?“ Mávl rukou. „Kdepak. Farrel vůbec není dobrý herec. Má velmi vkusně navržené tělo, ale to vy máte také a nezdá se mi, že byste byla dobrá herečka.“ Nadechla se k odpovědi.
„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Nik. „Jen říkám, že Farrela nemám rád. Bergerová je prostě mnohem lepší. Nikdo neumí hrát jako ona a přeci je téměř neznámá. Specializuje se totiž na staré divadelní hry a divadlo nezastírá, že je iluze. Současní diváci to nemají rádi.“
„Film je také iluze.“
„A dokonce iluze na druhou,“ souhlasil Nik. „Iluze, že se nejedná o iluzi.“
Regina raději změnila téma: „Vaší povinností je hrát v davových scénách, kdy najednou existujete ve stovkách kopií. Jak v tom okamžiku své dvojníky vnímáte?“
„Jako součást sama sebe. Neztrácíme spolu kontakt, víme jeden o druhém, máme společnou paměť. Všichni jsme já, rozhodně nelze říct, že jeden je originál a ostatní kopie.“
„V tomto okamžiku probíhá natáčení několika filmů, kolik syntnemů se ho účastní?“
„Dvě stě padesát devět. Dvě stě padesát osm,“ opravil se. „Kvůli té přestřelce jich brzy bude míň.“
„Syntnemové tedy mizí, když nejsou potřeba nebo když jako figury umírají. Cítíte při zranění bolest?“ Ano, tohle bylo to správné téma. Bolest, smrt a utrpení.
„Jestli myslíte smyslové podněty, vyplývající ze simulovaného poškození fyzické části mojí matrice, které aktivují určité rysy chování a omezení hybnosti, pak ano, cítím bolest.“
„Tak jsem to nemyslela,“ zamračila se Regina, „chtěla jsem vědět...“
„Jestli cítím bolest jako lidé,“ doplnil Nik. „V tomhle byste mi mohla pomoct,“ řekl. „Snažil jsme se to už mnohokrát vypáčit z herců a dalších lidí, ale nikdo si na mě neudělal čas. Přitom mě ta otázka také trápí. Jak cítí bolest lidé?“
Reportérka se zatahala za náušnici. Odpovídá na otázky otázkami. Jako filozof nebo pitomý počítačový program, obě varianty jsou stejně pravděpodobné. Jak cítí bolest lidé? Když mu neodpovím, neodpoví on mě.
„Bolest je velmi nepříjemný pocit. Neodbytný. Říká vám, že se něco stalo špatně. Vnucuje se, otravuje. Rozhodně není příjemné cítit bolest.“ A rozhodně to není popsatelné, uvědomila si Regina.
„Nepříjemné,“ vybral si Nik to nejpodstatnější. „To, co cítím, je velmi nepříjemné. Takže asi vnímám bolest stejně jako lidé.“
„Vás to neděsí? Nebojíte se někdy svého výstupu, když víte, že to bude bolet?“
„Děsí...“ opakoval pomalu Nik. „Někdy, když je nás tisícihlavá armáda a všichni máme tyhle pocity, začíná to být až strašidelné, můžu říct, že nás to všechny děsí, ale jinak bych tohle slovo nepoužíval. Ne, je to nepříjemné, jak jste řekla.“ Pokýval bílou hlavou bez tváře.
„Vím, na co jste se chtěla zeptat. Jestli se mi stává, že nechci hrát. To je špatná otázka. Já jsem loutka. Jsem maňásek, oni si mě navlečou a hýbou se mnou, jak chtějí.“
„No právě,“ zdůraznila Regina. „Nepřipadá vám to nedůstojné, že s vámi, myslící a cítící bytostí, zacházejí právě takhle neuctivě?“ Já bych se tak cítila. Být věčným otrokem, hračkou v rukách necitlivých programátorů a plešatých herců...
„Nedůstojné je lidské slovo! Nevnucujte mi pořád lidský pohled na věc. Nejsem člověk, nesnažte se mě chápat z lidského úhlu pohledu, nechtějte mě zlidšťovat. To je jako kdyby s vámi dělala interview velryba a svými otázkami vám vnucovala velrybí chápání světa. Neděsím se svých rolí, nevadí mi, že mě vodí sem a tam a navlékají na mě svoje obličeje. Jsem takový, je to pro mě přirozené a pro změnu nechápu, jak vám nevadí, že jste pořád jedna, že se v každém okamžiku musíte rozhodovat sama za sebe a nemůžete sdílet zkušenosti, které za vás udělal někdo jiný.“
Další otázka, kterou chtěla položit, se jí vypařila z hlavy. Copak je možno něčemu takovému nabízet lidská práva? Možná to lidé stvořili a naprogramovali, ale dokážeme něco takového pochopit?
Bílá figurína zatím neúprosně pokračovala ve své řeči.
„Vám lidem také nevadí, že si na sebe natahujete masky. Všichni se tváří, že jsou někdo jiný, než ve skutečnosti jsou. Někteří se tváří tak usilovně, že když sundají masku, nejsou nic.“ Dotkl se obličeje. „Jsou dokonce míň než já.“
Opřel se o plochu obrazovky, jako by je od sebe dělilo jen tenké sklo.
„Proč jste sem vlastně přišla?“ zeptal se.
„Udělat rozhovor s nejobsazovanějším a přitom neznámým hercem.“ Slova jako sežmoulaný papír.
„Nemusíte mi to říkat, já to vím.“ Regina ho upřeně sledovala. Teď jeho bílá, nelidská ruka projde sklem, vnoří se jí do mozku a vytáhne ven ty nejtajnější myšlenky.
„Znáte dětské loutkové divadýlko, čtyři papírové kulisy a sádrové loutky na provázcích? Možná jste ho měla jako malá a nahlížela za kulisy, kam odešla princezna s princem. Chtěla jste je přistihnout, jak princ hladí princeznu po provázkových vlasech a šeptá jí něžná slůvka.
Jenže oni tam nikdy nebyli. Spadli do krabice a z jejich pokojů zbyl šedivý papír. Nikdy vám nestačila iluze hradu, chtěla jste ho vidět doopravdy a vždycky vás zklamalo, když jste ho nenašla.
Co jste chtěla vidět tady? Farrelovy tetované svaly a mě, zoufajícího si nad svým údělem loutky? Iluzi, že iluze není iluze?
Musím vám něco říct, Regino. Celý svět je obrovské loutkové divadlo. Všichni lidé mají vodicí provázky. Vedou jiné a jsou vedeni, tahají za špagátky, hrají loutky pod maskami loutek a už si neuvědomují, že to dělají. Vaše civilizace je Möbiova páska. Svět zakousnutý sám do sebe jako Ourobouros. Možná někoho vodíte a možná někdo vodí vás, ale přitom lanka, která držíte v rukou, končí na vaší hlavě.“
Vstala, vedena povinnostmi reportérky a návštěvnice XDream Company.
„Děkuji vám za rozhovor,“ prohodila směrem k bílé loutce, jediné, která neměla masku ani vodicí provázky. „Bude z toho velmi zajímavá reportáž.“
Měla už ruku na tlačítku dveří, když ji zarazil jeho hlas.
„Nemusíte lhát. Vím moc dobře, že tohle diváky nezajímá. Nikomu to neukážete.“
„Lidé chtějí vědět, co je za kulisami,“ řekla.
„Ale bojí se, že je tam opravdu jen zaprášená lepenka,“ odpověděl Nik. „Sbohem, Regino Dwallová.“
„Sbohem.“

Edita Bromová
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Jediná vítězka Velké pardubické (1. díl)

Co má společného náš magazín Třípól a prakticky neznámá komtesa Lata Brandisová ze zámečku na Řitce? Píšeme o přírodě a v jejím příběhu hrají hlavní roli koně.

Soutěž IT-SLOT - 15. ročník

Úroveň znalostí žáků v matematice obecně klesá. Dnešní děti nejsou hloupější, spíš jsou některé „línější myslet“, upozorňují učitelé.

„Žižkův meč“ poprvé od konce třicetileté války znovu na území Čech

Meč historicky připisovaný Janu Žižkovi z Trocnova opustil po čtyřech stoletích Švédsko, aby se na pouhé dva dny zaleskl v pražské Betlémské kapli při příležitosti oslav letošního 600.

Energetika si žádá nových odborníků

Během následujících 10 let plánuje největší česká energetická společnost ČEZ nabrat přibližně 4 000 nových odborníků nejen s technickým vzděláním.

Letní univerzita – vstupenka pro práci v jaderné energetice

Návštěva zajímavých míst elektrárny, odborné přednášky nebo skok evakuačním rukávem. To jsou jen příklady z programu Letní univerzita, který ČEZ připravil ...

close
detail