Zhluboka se nadechněme a ponořme se do historie virtuální reality!

Virtuální realita je už staletí a možná tisíciletí součástí našeho života. To jen počítače jí daly další rozměr a vdechly jí nový život. Byla by ale škoda zapomenout, odkud se vzala.

Technicky je virtuální realita označení pro komplexní simulaci okolního prostředí, vytvořenou počítačem. Přímé dráždění mozkových synapsí – to je opravdu věc budoucnosti. Ale pokud se spokojíme se samot-nou iluzí skutečnosti, pak takových virtuálních realit už funguje bezpočet, i když nejsou úplně dokonalé (ale opravdu byste chtěli, aby působily i na čich?). Mezi ně patří například taková obyčejná věc, jako je planetárium. Nebo velké letecké simulátory, které jsou používány pro trénink pilotů vojenských nebo dopravních letadel.
Virtuální realita se dostala do řady filmů, z nichž nejznámější, ale nikoliv jediný, je Matrix (1999). Nejznámější postavou virtuální reality je Holodoktor ze seriálu Star Trek: Voyager. Sám seriál Star Trek často s virtuální realitou pracoval, holopaluba byla oblíbeným místem odpočinku kapitána Picarda (Star Trek: The Next Generation).
Hodně k jejímu zpopularizování přispěl kyberpunk, který nastartoval svoje tažení románem Neuromancer Williama Gibsona v roce 1984. Ale už v roce 1982 byl do kin uveden film Tron, jehož děj se z větší části odehrává v počítači. Na virtuální realitu navazuje pojem kyberprostor – umělý svět existující v počítači.
Sci-fi se ovšem virtuální realitou – nebo něčím, co ji hodně připomínalo – zabývalo už desítky let předtím. V románu Tři stigmata Palmera Eldritche P. K. Dick (1965) popisuje, jak s pomocí drogy mohou lidé vstoupit do virtuální reality. V roce 1964 vydal Stanislav Lem sbírku Bajky robotů (česky Zachraňme vesmír), kde v povídce Doktor Diagoras popisuje přenos osobnosti člověka do počítače a vytvoření umělého světa, v němž tento člověk žije.
Virtuální realita ke sci-fi a fantasy patří od jejich počátku – možná právě proto, že ony samy vytvářejí a svým čtenářům dávají k dispozici umělé světy, v nichž se odehrávají jejich příběhy. Variabilita takových literárních realit je obdivuhodná – od mikrosvěta v lidském těle až po dobrodružství v galaktických měřítkách či v takových světech, jako je Tolkienova Středozemě.
Virtuální realitu – pokud se odpoutáme od její vazby na počítače – ale nacházíme i v ještě hlubší minulosti. V klasické literatuře se nejslavnější postavou, která okolo sebe vytvořila virtuální realitu, stal Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1615). Jinou, méně nápadnou, ale o to rozšířenější variantou virtuální reality byly báje, pověsti a pohádky. Dodnes děti věří na to, že dárky pod stromeček jim přinesl Ježíšek či Santa Claus.
Virtuální realita je tedy už staletí a možná tisíciletí součástí našeho života. To jen počítače jí daly další rozměr a vdechly jí nový život. Byla by ale škoda zapomenout, odkud se vzala.