Richard Carrington, anglický sluneční astronom, se 1. září roku 1859 jako obvykle věnoval pozorování slunečního obrazu, který si teleskopem promítal na stěnu. Právě se zabýval skicováním velké sluneční skvrny, když v tom spatřil, jak se nad skvrnou objevily dva nesmírně jasné záblesky, rychle se zvětšovaly a svým jasem dokonce přezářily samotné Slunce.

O velkých dávkách ionizujícího záření slýcháme nejčastěji v souvislosti s jadernou válkou nebo hypotetickou havárií nějakého jaderného zařízení. Jde o samé úděsné představy a málokdo si umí představit, že by nám velké dávky záření mohly být i k něčemu užitečné. Fyzikální, chemické i biologické účinky ionizujícího záření přitom ve prospěch člověka využít lze. Procesy výroby materiálů nebo jejich modifikace, založené na změnách vlastností v důsledku ozáření ionizujícím zářením, označujeme jako radiační technologie.

V roce 1892 byl Edvard Munch svědkem krvavě červeného západu Slunce nad norským Oslo. Přírodní úkaz ho inspiroval k vytvoření svého nejslavnějšího obrazu „Výkřik“. Neobvyklý západ Slunce byl pravděpodobně způsoben výbuchem sopky Krakatoa, která do horních vrstev atmosféry vypustila velké množství popela a plynů. V důsledku toho se teplota Země ochladila o více než 1 stupeň Celsia a ochlazovací účinek sopečných výbuchů se stal součástí úvah o záměrné kontrole klimatu.

Je zima, ale v našich domovech pěkně teploučko. Jak ale teplo neztratit a přitom se „neudusit“? Odpovědět je nasnadě – musíme se naučit správně větrat. Jak na to?

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Platí to i o zimním krmení ptáků. Plné krmítko je pro opeřence danajským darem. Za plná břicha zaplatí fiaskem při námluvách.