Záhadný paví ocas

Učebnicový příklad znaku coby předpokladu pohlavního výběru dostal trhliny. Samice pávů totiž vždycky nevybírají samce s největším a nejpestřejším ocasem.

Darwinova noční můra

„Z pohledu na paví ocas je mi zle,“ přiznával Charles Darwin. „Jak se mohlo něco tak monstrózního a nepraktického vyvinout přírodním výběrem, který dává přednost jedincům nejlépe přizpůsobeným daným podmínkám,“ divil se slavný anglický přírodovědec. Nakonec našel odpověď v teorii pohlavního výběru, podle které může výběr pohlavních partnerů s určitým znakem působit na jedno z pohlaví stejnou selekcí, jako přírodní výběr.

Z Darwinovy noční můry se paví ocas – ve skutečnosti pera ocasních krovek – proměnil na učebnicový příklad pohlavního výběru. Samice si tak dlouho vybíraly šviháky s většími a barevnějšími ocasy, až se u samců vyvinula dlouhá pestrobarevná vlečka z per, kterou samec při námluvách roztahuje do šířky, natřásá jí a chřestí pery o sebe. Je to krásná velká zbytečnost, ale samicím se líbí. Samec na to doplácí, protože s touto ozdobou je sice atraktivní, ale zároveň i neohrabaný a nápadný. Na druhé straně však demonstruje velkou a pestrou vlečkou zcela nepokrytě svou zdatnost a zdraví. Jde o důkaz osobních kvalit, který se dá jen těžko zfalšovat.

Libo‑li ocas? Nebo nelibo‑li?

Pozorování pávů, která provedla v osmdesátých letech minulého století Marion Petrieová z Newcastle University, Darwinovy teoretické předpoklady potvrzovala. Když Petrieová zbavila paví samce některých per vlečky, atraktivita samců pro samice se povážlivě snížila. Následně pak další vědci zjistili, že samci, kteří mají na vlečce více barevných „očí“, jsou obdařeni i bytelnějším imunitním systémem. Pestrá a velká vlečka se tak skutečně zdála jakýmsi certifikátem zdatnosti.

Nedávno však došli japonští zoologové k závěru, že je to trochu jinak a že pestrá a velká vlečka samců samice nijak zvlášť nepřitahuje. Vedoucí týmu Mariko Takahashiová z university v Tokiu vyslovila buřičský názor, že slabost samic pro velké a pestré vlečky samců už dávno vyvanula a vlečka je evolučně zastaralé harampádí. Kreacionisté interpretovali výsledky japonských vědců jako „porážku darwinismu“. I proto vyvolala japonská studie zveřejněná v časopise Animal Behaviour bouřlivé diskuse a inspirovala další studie a pokusy.

Nejen peří dělá páva

Nejnovější studie kanadských zoologů Roslyn Dakinové a Roberta Montgomerieho z kingstonské Queen´s University publikovaná opět v časopise Animal Behaviour přinesla kompromisní výsledky. Samci s chudou vlečkou samice nelákali. Pokud však měli samci nadprůměrně vyvinutou vlečku, bylo jedno, zda jsou jen „těsně nadprůměrní“ anebo jsou to skuteční šampióni s vlečkou špičkových parametrů. Samice mezi nimi nedělaly rozdíly.

Roslyn Dakinová interpretuje výsledky tak, že samice odhadují kvalitu samců podle vlečky. Berou ji však především jako marker špatné kondice. Samce s chabou vlečkou odmítají, protože si mohou být celkem jisté, že takový samec za mnoho nestojí. U samců, kteří mají nadprůměrnou vlečku, se řídí při výběru partnera dalšími kritérii. Jaké další parametry berou samice v potaz, to stále není jasné. Pohled na paví ocas očima paví samice zůstává vědcům stále odepřen. A možná není ve hře jen pohled, ale i poslech. Mariko Takahashiová se domnívá, že samice mohou být nalákány i chřestivým zvukem per při jejich předvádění.