Stará technika má své zvláštní kouzlo. Vzbuzuje v nás pocity nostalgie nad zašlými dobami, kdy byl člověk schopen ještě pochopit, proč a jak ta mašinka vlastně funguje. Tady se otáčí ozubené kolo, tam páka přenáší sílu, a když něco funguje špatně, stačí povolit nebo utáhnout ten správný šroubek. Ve zlaté době vynálezů vznikaly jako na běžícím pásu přístroje velmi užitečné i naprosto nesmyslné. Ty první se staly zárodkem dnešních moderních zařízení, nad jinými se jen shovívavě usmějeme.

Kdysi, ve staletích dávno minulých, napadlo kohosi, že proti zlu lze bojovat jen nevinností. A protože Saracéni, držící v rukou Svatou zemi, byli považováni za zlo, vznikla dětská křížová výprava. Současník už ví, že nedopadla dobře a že podobná myšlenka už nebyla nikdy zopakována. Co však zůstalo zakořeněno hluboko v lidských srdcích, byla představa dětské nevinnosti.

Článek Vražedná nevinnost ve své stěžejní části velmi názorně objasňuje laikům problém dospívání dítěte k rozpoznávání „dobra a zla“. Mne navíc inspiroval k několika poznámkám, zamířeným k široké diskusi o problému „zločinnosti dětí“, vedené v médiích i politické sféře po nedávných tragických událostech.

„Vítejte v Monte Carlu, v centru hazardních her, v městě obrovských výher, štěstí, náhody, zábavy, záhad, městě neomezených možností. Každý může vyhrát.“ Podobně by mohla vyzývat reklama k návštěvě evropského města. Lze však v kasinu, ruletě vyhrát? Vypočtěte si to. Můžete k tomu použít metodu Monte Carlo (MC).

„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ A. de Saint-Exupéry