200 let od prvního masového exitu obyvatel Evropy

Psal se rok 1815 a Evropou znovu obcházel přízrak francouzského císaře Napoleona. Ten opustil vyhnanství na ostrově Elba a v krátké době kolem sebe shromáždil velkou armádu čítající na 200 tisíc vojáků. Ve stejné době – ve dnech 5. až 15. dubna – vybuchla na druhém konci světa na ostrově Sumbawa v daleké Indonésiii, východně od Bali, sopka Tambora. Největší historicky doložené sopečné erupce si však v Evropě nikdo nevšiml. O několik týdnů později, 18. června, utrpěl Napoleon porážku u Waterloo a na „valčíkovém“ Vídeňském kongresu zástupců téměř všech zemí Evropy se tančilo na každodenních plesech.

Přírodní katastrofa

Vulkánem, nečinným desítky tisíc let, otřáslo v rozmezí deseti dnů několik mohutných explozí, při nichž vychrlil těžko uvěřitelných 100 až 125 krychlových kilometrů tekoucí lávy, sopečného popela, bahnotoků a dalších vulkanických produktů včetně obrovského výboje statické elektřiny. Sloup pyroklastického mračna sahal do výše 40 až 70 kilometrů a celá oblast se na několik dnů ponořila do tmy. Uvolněná energie, odpovídající 170 000 hirošimským atomovým bombám, napáchala nepředstavitelné škody. Ohnivé proudy lávy zdevastovaly valnou část ostrova a v bezprostředním okolí zahynulo strašnou smrtí asi deset tisíc lidí, bezpočet dalších (zhruba 92 000) zemřelo během následujících měsíců, většinou na následky hladovění a různých epidemií. Na Sumbawu a okolní ostrovy se snesla silná vrstva popela, která zahubila všechnu faunu a zničila veškerou vegetaci včetně zemědělských plodin. Trvalo pět let, než se objevilo první rostlinstvo. Ještě celé roky se v zemském ovzduší vznášely aerosolové částečky prachu a sloučenin síry a způsobovaly nezvykle zbarvené západy slunce.

Počasí se zbláznilo

Částice prachu sopky Tambora, které byly mohutnými výbuchy vymrštěny do atmosféry, „vyrazily na cestu kolem světa“ a neminuly ani střední Evropu. Její obyvatelé sice o žádném sopečném výbuchu nevěděli, ale záhy si všimli nastalých klimatických změn a „bláznivého“ počasí. V řadě zemí zaznamenali katastrofální neúrodu a Evropou se začal šířit hladomor. Situace byla o to těžší, že se lidé dosud nevzpamatovali z následků napoleonských válek, které přivedly řadu rolníků na mizinu. Následující zima na přelomu let 1815 a 1816 patřila k vůbec nejchladnějším v zaznamenaných lidských dějinách. Jako by nechtěla vůbec skončit, sněžilo ještě koncem května, pak přišly deště a úrodu nakonec poničily kroupy a bouřky. Urodilo se málo obilí i ovoce, lidé hladověli a plni obav hleděli do neutěšené budoucnosti. V letech 1816 a1817 tak došlo k prvnímu masovému vystěhovalectví venkovského obyvatelstva z Evropy především do Severní Ameriky, v menší části také do Ruska.

Historie Země živitelky

K postiženým patřilo také obyvatelstvo württemberského království v jihozápadní části Německa a okolím jeho hlavního města Stuttgartu se nesl nářek zoufalých zchudlých rolníků. Právě v roce 1816 převzal královské žezlo pětatřicetiletý Vilém I. Ten se v roce 1813 seznámil v Anglii s ovdovělou ruskou velkokněžnou Kateřinou Pavlovnou (dcerou cara Pavla I.) a jejich láska na první pohled skončila svatbou v Petrohradu počátkem roku 1816. Horší začátek vlády – neúroda a hladomor – si mohl mladý královský pár jen stěží představit. Řešení této zoufalé situace se však našlo. Královna požádala svého bratra cara Alexandra I. o pomoc a dodávky ruského obilí zmírnily nejen tu nejhorší bídu, ale umožnily rolníkům nastartovat vlastní zemědělskou výrobu. V roce 1817, dva roky po výbuchu sopky Tambora, se němečtí rolníci mohli pustit do žní. Nejhorší krize byla zažehnána a tak bylo co oslavovat. O rok později uspořádal král Vilém I. v den svých narozenin 28. září v lázeňském městě Bad Cannstadt velkou slavnost typu naší „Země živitelky“ v Českých Budějovicích. Králův nápad na uspořádání slavnosti se pak stal každoroční tradicí, pořádanou vždy v měsíci září jako „veletrh“ produktů württemberského zemědělství.

Použité prameny: Kolektiv autorů: 501 katastrof, které otřásly světem. Praha 2012. Müller, H. et al.: Dějiny Německa. Praha 1995. Sonnabend, H.: Bylo nebylo. Čemu v dějinách doopravdy věřit? Praha 2014.