Energetická bezpečnost

Od doby tzv. ropného šoku ze sedmdesátých let se energetická bezpečnost stala prioritou energetické politiky mnoha zemí. Slovem bezpečnost se zde nemyslí ochrana před teroristy nebo zabránění haváriím. Jde o bezpečnost zajištění toho, že energii vůbec budeme mít!

Když se cena ropy na světových trzích v roce 1973 dramaticky zvýšila, několik zemí, které byly jejími hlavními dovozci, přezkoumalo své energetické politiky a podniklo kroky ke snížení své zranitelnosti. Francie se pustila do velkého programu výstavby jaderných elektráren, kterými nahradila většinu dovozu fosilních paliv pro výrobu elektřiny, Japonsko se též rozhodlo rozšířit významně podíl jaderné energie.

Primární energie

• Francie dováží polovinu své čisté primární energie. To je významný důvod pro její silnou závislost na jaderné energii, protože uran představuje jen maličkou část nákladů na výrobu elektřiny. Francie je světovou jedničkou v oblasti celého jaderného palivového cyklu a výstavby reaktorů a uran se snadno skladuje.


• Německo dováží více než polovinu své čisté primární energie a v minulosti řešilo tuto závislost spolehnutím se z jedné třetiny na jadernou energii a masivně investuje do obnovitelných zdrojů.


• Japonsko dováží téměř 85 % primární energie a musí svou energetickou politiku přizpůsobovat této zranitelnosti.


• Velká Británie dováží méně než 20 % své čisté primární energie, to se však bude zvyšovat s vyčerpáváním jejích zásob plynu v Severním moři.


• USA dnes dováží téměř 20 % své čisté primární energie (méně, než je uvedeno v grafu, který je z roku 2007), většinou ropy a zemního plynu, což vnímá jako významné pro svůj rozpočet na obranu.

Důsledky dovozu energie
Závislost země na dovozu energie má samozřejmě důsledky geopolitické a ekonomické. Spolehlivost dovozu není nikdy zaručena. Na dalším grafu je příklad, jak se s problémem po „ropném šoku“ vypořádala Francie.

Většina mezinárodně obchodované ropy a plynu dnes pochází z relativně mála míst. Politická nestabilita na těchto místech nebo v zemích, přes které vedou ropovody a plynovody, představuje pro zajištění energetických zdrojů největší nebezpečí. Zásoby uhlí jsou geograficky lépe rozdělené a tím jistější. Uran lze rovněž získat z mnoha míst, což je v oblasti energetické bezpečnosti jeho velkou výhodou. Uranové palivo se na celkových nákladech na výrobu elektřiny podílí jen malou částí (ve srovnání s uhlím, ropou a plynem) a vzhledem k tomu, že na jednotku vyrobené elektřiny je ho potřeba nesrovnatelně méně než fosilních paliv, není problém jej skladovat a vytvořit si zásoby.

Skladování paliva pro výrobu elektřiny

Každá země nebo každý výrobce elektřiny se snaží vytvořit tak dostatečné zásoby paliv, aby vydržela i případný politický převrat v zemi zdroje. Většina druhů uhlí jde snadno skladovat – ale uvědomíme‑li si, že 1000MW elektrárna ho spotřebuje víc než 3 miliony tun ročně, není tak jednoduché najít prostor, čelit prachu a nebezpečí zapaření a samovznícení, řešit logistiku. Zemní plyn se může skladovat v podzemních zásobnících, ale ve většině zemí vystačí jejich kapacita jen na několik měsíců. Naproti tomu na roční provoz jaderného 1000MW bloku je potřeba kolem 200 tun uranové suroviny nebo cca 30 tun již hotového vyrobeného paliva.

(Poznámka: jako štěpitelného materiálu v jaderných reaktorech lze použít i thoria. Toho jsou na Zemi zásoby 3x větší, než uranu.)