Od Londýna po Ósaku: Příběhy EXPO pavilonů, které našly nový domov

Světové výstavy EXPO jsou od počátků spjaty s odvážnými architektonickými vizemi a ikonickými stavbami. K nejznámějším patří Eiffelova věž v Paříži či Atomium v Bruselu. Tyto symboly zůstávají na svých původních místech, existují však i pavilony, jež po skončení výstavy cestují a někdy i přes oceán. Osudy vybraných pavilonů dokládají, že architektura může být nejen pomíjivým uměním, ale i putujícím dědictvím s novým životem jinde.

Od Hyde Parku k Sydenhamu: Křišťálový palác (EXPO 1851)

Historie přesunů EXPO staveb začíná prvním světovým veletrhem v Londýně roku 1851. Architekt Joseph Paxton tehdy navrhl revoluční Křišťálový palác. Šlo o obří pavilon z litiny a skla, který se stal symbolem průmyslové éry. Po skončení výstavy byl celý objekt rozebrán a v letech 1852 až 1854 znovu sestaven na Sydenham Hill na jihu Londýna. Tam v rozšířené podobě sloužil jako kulturní a vzdělávací centrum a přitahoval miliony návštěvníků až do tragického požáru roku 1936. Křišťálový palác, zničený tehdy v plamenech, se stal inspirací pro pozdější EXPO architekturu.

Pavilony přes oceán: Chile a Argentina (EXPO 1889)

O čtyřicet let později zazářil na světové výstavě 1889 v Paříži chilský pavilon, navržený francouzským architektem Henrim Picqem. Ocelovo-skleněná konstrukce byla po výstavě demontována a převezena lodí do Chile. Roku 1894 byla znovu postavena v parku Quinta Normal v Santiagu, kde nejprve hostila Národní výstavu těžby a metalurgie. Později sloužila různým institucím a od roku 1992 v budově sídlí dětské muzeum umění Museo Artequin. Pavilon, známý také jako Pabellón de París, byl roku 1986 prohlášen chilskou národní památkou.

Podobný osud měl argentinský pavilon ze stejné pařížské výstavy. I ten byl navržen jako demontovatelný a vláda Argentiny výslovně požadovala, aby šel po skončení Expa rozebrat a převézt do Buenos Aires. Pavilon architekta Alberta Ballu byl tedy po roce 1889 rozložen a po moři dopraven do Argentiny, kde byl znovu sestaven v parku Plaza San Martín a několik desetiletí využíván jako sídlo Muzea výtvarných umění. Po letech slávy však přišel zánik, protože v letech 1932 až 1934 byl pavilon rozebrán a prodán do šrotu.

Z New Yorku do Virginie: Belgický pavilon (EXPO 1939)

Před druhou světovou válkou vznikl další výjimečný projekt, a to belgický pavilon pro EXPO 1939 v New Yorku. Modernistickou budovu navrhli belgičtí architekti Victor Bourgeois a Léon Stynen pod vedením slavného Henryho van de Veldeho. Kvůli okupaci Belgie na počátku války nemohl být vrácen domů, a tak byla budova darována univerzitě v Richmondu v USA. V roce 1941 byl pavilon rozebrán v New Yorku a znovu postaven v kampusu této univerzity, kde stojí dodnes.

Návrat domů sovětského pavilonu (EXPO 1967)

EXPO 67 v Montrealu představilo architektonické manifesty studené války. Monumentální sovětský pavilon tehdy patřil k nejnavštěvovanějším, zavítalo do něj přes 12 milionů lidí. Po skončení výstavy byl celý objekt demontován a po moři přepraven do Moskvy, kde ho znovu sestavili v areálu VDNCh (Vystavka dostiženij narodnovo chozjajstva) a slouží zde dodnes jako součást stálé expozice.

Cirkulární architektura 21. století (EXPO 2000 a 2010)

Nové tisíciletí trend udržitelné a přemístitelné architektury dále rozšířilo a stavby stále častěji dostávají po výstavě EXPO druhý život jinde. Například portugalští architekti Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura navrhli pro EXPO 2000 v Hannoveru modulární pavilon z oceli, betonu a korku. Po výstavě byl rozebrán a převezen do Portugalska, kde byl pavilon znovu postaven v Coimbře. Slouží pro výstavy, koncerty i další akce a stal se symbolem cirkulární architektury.

O desetiletí později ohromil návštěvníky Expa 2010 v Šanghaji futuristický pavilon Spojených arabských emirátů od studia Foster + Partners. Aerodynamická stavba inspirovaná písečnými dunami byla navržena tak, aby se dala snadno demontovat a převézt. Po skončení výstavy byl pavilon přestěhován do Abú Dhabí, kde na ostrově Saadiját tvoří součást kulturní čtvrti a slouží jako výstavní prostor.

Česká legenda i letošní unikátní spirála (EXPO 1958 a 2025)

K nejvýznamnějším stavbám tuzemské historie patří československý pavilon na EXPO 1958 v Bruselu, oceněný hlavní cenou – Zlatou hvězdou. Po skončení výstavy byl rozebrán a převezen do Prahy. Jeho hlavní výstavní hala vyrostla na Výstavišti, zatímco slavná restaurace EXPO 58 byla umístěna na Letné. Zatímco hlavní budovu zničil roku 1991 požár, restaurace dodnes stojí a po rekonstrukci znovu ožívá jako galerie a kulturní prostor.

Na tuto tradici navazuje český národní pavilon z letošní světové výstavy EXPO 2025 v Ósace, navržený studiem Apropos Architects. Dřevěná spirálovitá stavba symbolizuje plynutí času a energie. Po skončení výstavy by měl být pavilon přenesen zpět do Česka a může sloužit kulturním či vzdělávacím účelům. „Unikátní česká dřevostavba oslovila návštěvníky natolik, že ji zvolili za nejlepší pavilon letošní světové výstavy. Oslovila svou vyhlídkou na celý areál, skleněnou fasádou i variabilitou prostor včetně centrálního auditoria,” popsal Ondřej Soška, generální komisař české účasti na EXPO 2025. Český pavilon byl jedinou dřevostavbou svého druhu bez ocelové nosné konstrukce v celém Japonsku.

Světové výstavy tak jsou nejen laboratoří nových myšlenek, ale i testovacím polem pro mobilní architekturu. Ať už jde o Křišťálový palác, chilský Artequin či moderní portugalský pavilon v Coimbře, všechny tyto stavby dokazují, že skutečná hodnota architektury nespočívá v trvalosti místa, ale v její schopnosti žít dál i dlouho po zhasnutí světel výstavy.