Příběh geniálního mozku Alberta Einsteina

Když položíte svým známým otázku, kterého vědce znají, drtivá většina dotázaných nejspíše okamžitě vyhrkne jméno nositele Nobelovy ceny, filozofa a humanisty Alberta Einsteina. Tento německo-americký fyzik židovského původu, tvůrce speciální teorie relativity (1905), myšlenky kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu (1905), vysvětlení Brownova pohybu (1905) a především obecné teorie relativity (1915), je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. V čem spočívala jeho genialita? V jeho mimořádném mozku? Jak prohlásil Michel de Montaigne, francouzský renezanční myslitel, esejista a skeptik: „Mozek dobře uspořádaný je lepší než mozek hodně napěchovaný."

Sláva Alberta Einsteina zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí. Učencova charakteristická tvář se stala jednou z nejznámějších na světě. Desítky životopisů a tisíce statí a článků (stal se inspirací pro mnoho knih, filmů a her, dokonce i opery „Einstein na pláži") odrážejí značnou rozporuplnost jeho povahy a chování, která zřejmě souvisela s jeho postižením tzv. Aspergerovým syndromem. Často se choval nevyzpytatelně a provokativně, popíral veškerou etiketu a společenské zvyklosti, odmítal jakékoli autority a netajil se svým soukromím včetně intimního.

Konec v bolestech

V posledních letech svého života se Einstein cítil osamělým. Jeho blízcí a přátelé postupně umírali a pro své politické postoje a styky se v očích amerických úřadů stal v období tzv. studené války „podezřelým". Již několik dní před smrtí pociťoval silné bolesti v břišní krajině, nechutenství a únavu. Po zhroucení a noci, kterou přestál jen díky dávce morfia, se o jeho stavu radila skupina lékařů. Zjistili krvácení z prasklé břišní výdutě a chtěli ho řešit operací. V průběhu jejich konzilia Einstein netratil humor: „Chci odejít, kdy budu chtít," údajně prohlásil. A dodal „Dokážu umřít i bez lékařské pomoci".

Po dalším dni utrpení nicméně souhlasil s převozem do nemocnice. Zde následující den požádal o svoje poslední výpočty teorie jednotného pole. Odpoledne strávil rozhovorem se svým synem Hansem Albertem o vědě a o politice. Hans Albert v tu chvíli stále věřil, že se mu podaří otce přesvědčit o tom, aby vyhledal v New Yorku specializovanější péči. Čas Alberta Einsteina ale vypršel a dne 18. dubna 1955 se svět dozvěděl smutnou zprávu – geniální klasik fyziky ve čtvrt na dvě v noci v princetonské nemocnici ve státě New Jersey ve věku 76 let zemřel.

Lidé o Einsteinově smrti dodnes spekulují

I po uplynutí více než půl století existuje okolo jeho smrti spousta spekulací a úvah. V den vědcovy smrti bylo ve 14 hodin tělo převezeno do pohřebního ústavu a o 90 minut později dopraveno do Ewingského krematoria v hlavním městě Trentonu. Zde se tucet nejbližších pozůstalých zúčastnil velmi krátkého obřadu. Zaznělo několik řádek z Goethovy chvalořeči na Schillera a potom bylo tělo zpopelněno. Popel byl rozptýlen na utajeném místě, aby se do budoucna předešlo očekávanému náporu turistů. Předpokládá se, že to byla nedaleká řeka Delaware.

Zpopelnění předcházela pitva, které se ujal patolog Dr. Thomas S. Harvey. Einsteinovi byl – údajně bez vědomí rodiny, nicméně s jeho předchozím souhlasem – vyňat mozek, na kterém při vnějším ohledání Dr. Harvey neshledal nic abnormálního. Než jej patolog vyjmul, konzervoval jej přes cévní systém formalinem, po vyjmutí jej nařezal na 240 velmi tenkých plátků a zapustil do neprostupného, ale průhledného celoidinu. Toto tvrdé zalévací médium je nerozpustné ve vodě (nitrát celulózy) dovoluje mikroskopické zkoumání uloženého materiálu.

Kam patolog schoval Einsteinův mozek

Na vše by se asi zapomnělo, kdyby po uplynutí dvou desetiletí reportér „New Jersey Monthly" Steve Levy nevystopoval v roce 1978 místo pobytu doktora Harveye ve Wichity ve státě Kansas. Ten přiznal, že Einsteinův mozek uchovává u sebe doma, což ostatně nevěděla ani vědcova rodina. Z krabice opatřené značkou nápoje „Costa Cider" pak vytáhl dvě obyčejné zavařovací sklenice s kusy šedé hmoty, která uskutečnila revoluci ve světové vědě. Když se jej později ptali, proč vůbec mozek odebral (Einsteinovo tělo bylo zpopelněno), vysvětloval, že cítil povinnost zachránit vzácnou šedou kůru mozkovou pro příští generace.

Mozek předmětem vědeckých studií

Jak ve své knize „Neřešitelná rovnice" (český překlad vydalo v roce 2008 nakladatelství Dokořán) uvádí americký autor populárně-vědeckých publikací Mario Livio, od té doby umožnil Harvey prozkoumat části mozku třem vědeckým týmům. Anatomka Kalifornské univerzity v Berkeley Marian Diamondová vydala s kolegy v roce 1985 práci o Einsteinově mozku v časopise „Experimental Neurology". Zjistila, že poměr neuronů ke gliovým buňkám (buňky podporující a chránící neurony) v jedné části Einsteinova mozku byl menší než u jedenácti jiných normálních mozků. Autoři usoudili, že větší počet gliových buněk na neuron by mohl svědčit o tom, že vědcovy neurony pracovaly intenzívněji a potřebovaly tak více energie než neurony normálního mozku. Jiní výzkumníci však tuto interpretaci zpochybnili.

Druhou studii na toto téma vydal Britt Anderson z Alabamské univerzity v Birminghamu v roce 1996 v časopise „Neuroscience Letters". Společně s T. Harveyem ukázal, že zatímco Einsteinův mozek vážil méně než průměrný mozek (1 230 gramů ve srovnání s průměrnou hodnotou 1 400 gramů), obsahoval v dané oblasti více neuronů. A v roce 1999 neuropsycholožka Sandra Witelsonová se spolupracovníky z McMasterovy univerzity objevila a v časopise „The Lancet" popsala cosi, co se považuje za možný klíč k Einsteinově genialitě. Spodina temenního laloku, která je považována za centrum matematického myšlení, byla u Einsteina o 15 procent širší než u běžných mozků. Navíc se ukázalo, že v této oblasti chybí obvyklá rýha (sulcus). Badatelé přišli s názorem, že absence rýhy by mohla znamenat efektivnější komunikaci mezi neurony.

Výsledky výzkumu jsou sice zajímavé, nedají se však považovat za zcela jednoznačné. Koneckonců, například Witelsonová použila v kontrolní skupině 35 mozků, v experimentální skupině však měla mozek jediný – Einsteinův.

Zbývající části Einsteinova mozku nakonec doktor Harvey předal do patologického oddělení nemocnice v Princetonu.