Technický génius, ale špatný obchodník

„Století páry" přineslo nepřeberné množství vynálezů, mezi kterými významné místo zaujímají parní turbíny. V 80. letech předminulého století v oboru parních turbín vynikli zejména dva erudovaní technici: Švéd Gustaf de Laval a Angličan Charles Algernon Parsons. Později k nim přibude ještě jedno jméno – Slovák Aurel Stodola, zakladatel teorie a konstruování parních a plynových turbín.

Vzdělaný a všestranný technik, vynálezce mimo jiného odstředivého separátoru a první funkční parní turbíny, průmyslník, potomek francouzských emigrantů ze 17. století – Karl Gustaf de Laval Patrik – se narodil 9. května 1845 v rodině důstojníka a zeměměřiče v malém městě Orsa (kraj Dalarna v centrálním Švédsku). Již jako dítě jej považovali za neobyčejně chytrého a vynalézavého se zřetelně rozmanitými technickými vlohami, díky kterým později dokázal vytvořit celou škálu vynálezů. Vystudoval strojírenství na technologickém institutu Technologiska Institutet (později Royal Institut of Technology) ve Stockholmu, kde promoval v roce 1866 (M. Sc.). Poté pracoval krátkou dobu jako projektant ve švédské společnosti zabývající se těžbou mědi Stora Kopparberg. Ze zdravotních důvodů však musel toto místo opustit a pokračoval v dalším studiu – na univerzitě v Uppsale studoval chemii a v roce 1872 zde získal doktorát filozofie (Pd.D.).

Přes odstředivky mléka k parním turbínám

Prvním podnikatelským projektem de Lavala po ukončení studií byla výstavba sklárny, ve které byly skleněné láhve osazovány pomocí odstředivé síly. Brzy však ceny lahví klesly a mladý podnikatel skončil finančním fiaskem. Ostatně obchodní neúspěch nebyl v jeho životě nic ojedinělého.

Od roku 1877 byl zaměstnán jako inženýr v přední strojírenské firmě Kloster Werke, kde zkonstruoval odstředivý separátor oddělující smetanu z mléka a brzy poté dojicí stroj. V roce 1883 společně s Oscarem Lammem založili společnost AB Separator (v roce 1963 přejmenovanou na Alfa Laval), jejíž produkty se staly hnací silou ve zpracování mléka vlastně až do současné doby. Získaly čestná ocenění na průmyslových výstavách v Londýně, Haarlemu, Flensburgu a dalších místech v Evropě i zámoří.

Při konstruování odstředivek na mléko, pro jejichž pohon potřeboval motor s vysokými otáčkami, se v letech 1888-1889 dostal k parním turbínám. Nejdříve experimentoval s čistě reaktivní turbínkou antického vynálezce Héróna z Alexandrie, následoval vynález rovnotlaké (akční) parní turbíny s vysokými otáčkami, opatřené na obvodě velkým počtem drobných lopatek, u níž expanze páry probíhala v divergentních (rozšířených) dýzách, dnes nazývaných Lavalovy. Vysoké otáčky oběžného kola (asi 30 000 za minutu) byly sice dobré pro odstředivky, ale jinak působily jen problémy. Pro pohon elektrických generátorů bylo třeba počet otáček snížit pomocí složitých ozubených převodů. Parní turbíny se během let staly základním typem pohonu v tepelných elektrárnách, včetně jaderných. Nalezly široké uplatnění jako hnací jednotky na vojenských a obchodních lodích, mimo to slouží k pohonu různých strojů, jako čerpadel, dmychadel apod.

Všestranný vynálezce zemřel jako chuďas

Plodný vynálezce a vizionář se zajímal o letadla a rakety, automatické telefonní spojení, extrakci zlata z mořské vody, elektrické osvětlení, těžbu chudých zinkových rud, mobilní dojicí stroje, stavbu válečných lodí pro Rusko, vznášedla (překonávající Atlantik do deseti hodin) a řadu dalších zařízení a průmyslově využitelných metod.

Díky své reputaci doma i v zahraničí ovlivnil životní osudy mnoha mladších techniků, budoucích významných osobností švédské vědy a techniky, jako např. nositele Nobelovy ceny za fyziku Nielse Gustafa Daléna (o jeho technickém vynálezu automatických regulátorů svícení majáků a osvětlovacích věží 3pól psal na: www.www.www.3pol.cz/cz/rubriky/biografie/115-nobelova-cena-za-automaticke-regulatory-majaku-a-osvetlovacich-vezi).

Na přelomu 19. a 20. století patřil de Laval, a to nejen ve Švédsku, k nejplodnějším vynálezcům a podnikatelům: založil 37 výrobních a obchodních společenství a získal 92 patentů, jejichž využití poskytovalo práci milionům lidí. Od roku 1886 byl členem Královské švédské akademie věd a jejích výborů vybírajících laureáty Nobelových cen za chemii a fyziku, čestným členem švédské zemědělské akademie, byl zvolen poslancem a senátorem švédského parlamentu za konzervativní stranu, podílel se na vydávání deníku Svenska Dagbladet. Během života obdržel řadu ocenění i od švédského krále (kříž komtura Řádu Wasa a rytíře v řádu Horth Star). Jenže byl tak špatným obchodníkem, že celý život prožil ve finanční tísni. Zemřel před sto lety – 2. února 1913 – ve věku 67 let natolik chudý, že jeho vdova Isabel Amalia zůstala zcela bez finančních prostředků a musela podat konkurs na panství, kde žili od roku 1895.