Aristoteles

Za naším pravidelným výročím se dnes vydáme daleko hlouběji v běhu času, než bylo zatím našim zvykem. Jednak proto, že chceme představit muže, který už více než 2000 let patří k nesmrtelným, a také, abychom si uvědomili, že věda není tak úplně dítkem moderních časů...

Roku 384 před naším letopočtem se narodil Aristoteles, muž, který dal světu řád.
Aristoteles se narodil v malém městečku Stageira v severním Řecku. Jeho otce pokládali spoluobčané za vzdělaného člověka, byl lékařem. Brzy dosáhl významného postavení, neboť se stal osobním lékařem makedonských panovníků, krále Amyntáse a jeho následovníka Filipa Makedonského. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho bystrý syn bude pokračovat v otcových šlépějích, ale mladý Aristoteles nejevil o lékařství pražádný zájem. Zato ho zajímalo všechno, čeho si všímal v přírodě, a všímal si věcí, které jiné nenapadly: Proč ptáci létají? Proč se vržený kámen nezastaví, když ho ruka pustí? Proč svítí měsíc? Mrzuté odpovědi otce o tom, že tak všechno řídí bohové, jej neuspokojovaly. Hledal řád, hledal zákon, podle kterého se svět řídí.
Po smrti svého otce se sedmnáctiletý mladík vydal do Athén, do školy věhlasného filozofa Platona. Na dveřích školy si Aristoteles přečetl větu „Nechť nevchází v tento dům ten, kdo nezná matematiku“ a nezapomněl na ni po celý život. Vedle Platona prožil Aristoteles dvacet let a převzal od něj některé názory, například jeho geocentrismus či učení o fluidu. A přece se od sebe lišili jako voda a oheň. Platon přizpůsoboval svět svým ideálům čisté vědy, Aristoteles se snažil pochopit to, co poznával svými smysly. Aristoteles svět zkoumá, objevuje principy mechaniky, konstruuje stroje. Odpovídá si na otázky z dětství – zkoumá paprsky světla, přemýšlí o zvuku. „Ozvěna vzniká tehdy, když vzduch při svém pohybu naráží na stěnu a odráží se zpátky jako míč,“ říká. Nepochybuje o tom, že Země je kulatá a snaží se vypočítat její rozměry. A vlastně se ani moc nezmýlí, jeho Země je dvakrát tak velká, než ve skutečnosti, což je na tehdejší dobu skvělý výsledek.
Když dospěl syn Filipa Makedonského Alexandr, později zvaný Veliký, do věku čtrnácti let, byl Aristoteles vyzván, aby se stal jeho vychovatelem. A Alexandr, skutečný vládce tehdejšího světa, o něm řekl: „Vážím si Aristotela stejně jako svého otce, neboť jsem-li otci zavázán za život, pak Aristotelovi jsem vděčný za to, že mu dal cenu.“ Vysoké postavení dovolilo Aristotelovi, aby si v Athénách (v Lykeiu, odtud lyceum) zřídil vlastní školu. Shromáždil tu své žáky, psal učená díla a vyučoval. Po Alexandrově smrti však v Athénách získali moc jeho protivníci a Aristoteles se musel uchýlit do vyhnanství. Usadil se v Chalkidě, kde zatrpklý brzy zemřel ve věku šedesáti tří let. Vyprávěly se pak o něm i nepěkné věci – prý kupoval a ničil rukopisy, jejichž obsah byl v rozporu s jeho učením, a totéž vyžadoval od svých žáků. Nesnášel kritiku a despoticky trval na svém.
Dnes už víme, že na většinu otázek tento „největší ze starověkých filozofů“ odpověděl chybně, jeho zásluha však tkví v tom, že je vůbec formuloval a vyslovil.

Víte, že...
Aristoteles napsal mimo jiné díla Fyzika, Mechanika, O vznikání a zanikání či Meteorologie? Po staletí byl považován za naprosto nezpochybnitelnou autoritu a to především katolickou církví, která jinak antické učence, jakožto pohany, neuznávala. V jeho učení nesmělo být zpochybněno ani jediné slovíčko. Že to pokroku vědy nijak neposloužilo, je nesporné, ale může za to Aristoteles?