Alfred Bernhard Nobel

Celý můj pozůstalý majetek nechť je využit následujícím způsobem: kapitál vložený vykonavatelem mé vůle do cenných papírů dá základ fondu, jehož úroky se každoročně rozdělí ve formě cen těm, kteří se během uplynulého roku nejvíce zasloužili o prospěch lidstva..., zní závěť sepsaná 27. listopadu 1895 ve Švédském klubu v Paříži Alfredem Nobelem, vynálezcem a průmyslníkem, který se narodil před 170 lety, 21. října 1833.

Tento, jeden z nepozoruhodnějších testamentů v historii lidstva, vstoupil v platnost již po roce od vyhotovení – 10. prosince 1896 Alfred Nobel ve své vile v San Remu zemřel. Pocházel z rodiny, která si soustavně „zahrávala s ohněm“. Jeho otec
Immanuel Nobel – označovaný za génia bez vzdělání – začínal jako plavčík, zámečnický
tovaryš, zkoušel štěstí jako stavitel a vybudoval i malou továrnu na kaučuk. Po bankrotu utekl před věřiteli ze Švédska do Petrohradu, kde si zařídil mechanickou dílnu na výrobu parních bucharů, kol železničních vagónů a především námořních min. Krymská válka mu zpočátku zaručovala prosperitu, ale po jejím konci následoval znovu bankrot a návrat do Stockholmu. Tam jej doprovodili i dva z jeho čtyř synů – Emil-Oskar a Alfred. Zbývající dva synové,
Robert a Ludwig, zůstali v Rusku a podnikali v ropném průmyslu. Zavedli dopravu ropy tankery a vybudovali největší rafinérie na přelomu 19. a 20. století v Baku.
Alfred Nobel byl podobně jako jeho otec
samouk, nikdy souvisle nenavštěvoval žádnou školu, přesto však plynule ovládal vedle rodné švédštiny angličtinu, němčinu, ruštinu, francouzštinu a italštinu, měl přehled v literatuře a filozofii a hlavně pozoruhodné vědomosti v chemii a fyzice. Jeho životní snahou bylo „zkrotit“ nitroglycerín, výkonnou výbušninu, která však byla pro praktické využití příliš citlivá a tudíž nebezpečná. Jako první krok Nobel zatavil nitroglycerin do kovové trubky naplněné černým prachem a opatřené doutnákem. Vznikla tak „Nobelova nálož“, brzy nepostradatelná při stavbě železnic, ražení tunelů a hloubení šachet. Otec a synové okamžitě založili továrny na nitroglycerín, jednu na předměstí Stockholmu, druhou v Hamburku. V té švédské došlo však brzy k výbuchu, při kterém zahynul i Alfredův bratr Emil-Oskar. Úřady pak daly továrnu zavřít a pokusy s nitroglycerínem povolily jen na lodi na jezeře Malaren.
Přestože výroba nitroglycerínu pokračovala, bylo zřejmé, že je to pro práci stále ještě příliš riskantní a hrozivá látka. Zlom přinesl až 7. květen 1867, kdy si dal Nobel patentovat tzv. kieselguhr-dynamite, stručně dynamit. Kieselguhr není nic jiného než křemelina. Pokud ji nasytíte z 30 až 70% nitroglycerínem, získáte výkonnou, ale zároveň zcela bezpečnou trhavinu. Dynamit se vydal na vítěznou cestu světem. Vedle mateřského závodu v Německu vznikaly jak houby po dešti „dynamitky“ po celé Evropě, i v Čechách.
Jaký však vlastně byl jeho tvůrce, jeden z nebohatších mužů a nejúspěšnějších podnikatelů své doby? Nesmírně pracovitý a tvořivý duch, zároveň však uzavřený a nevlídný muž. Tvrdost střídal se záchvaty nesmírné štědrosti. Zcela osamělý člověk, do jehož nitra se nikomu nepodařilo nahlédnout. Když před smrtí bilancoval svůj život, mohl si připsat k dobru 350 patentů, 93 továren na výbušniny po celém světě, stamilionový majetek. Bylo rozhodnutí o založení Nobelovy ceny pro ty, kdo „se nejvíce zasloužili o prospěch lidstva“, jakýmsi aktem pokání? Nobel kdysi řekl: „Věci, na nichž pracuji, jsou skutečně obludné, ale jsou tak zajímavé, tak dokonale technické, že se stávají dvojnásob přitažlivými.“ Možná netušil, že před podobným dilema budou stát vědci – s možná ještě tíživějšími pocity – stále a stále.

VÍTE, ŽE ...
Alfred Nobel kromě dalších „výbušných“ vynálezů – jako byla například výbušná želatina nebo bezdýmný prach balistit – také zkonstruoval automatické brzdy, zkoumal umělé hedvábí a pokoušel se o výrobu náhražky kůže a kaučuku? Jeho neklidný tvůrčí duch si stále hledal nové oblasti zájmu.