Biografie

Článků v rubrice: 177

Podivná sázka Johana Baptisty van Helmonta

Od vzniku „medicíny založené na důkazu“ uplynula již čtyři století. Století sedmnácté bylo svědkem mnoha střetů mezi náboženským a nenáboženským pohledem na nejrůznější choroby a způsoby jejich léčení. Anglický filozof a zakladatel empirismu, tvůrce nové vědecké metody poznání a státník doby alžbětínské, Francis Bacon (1561-1626) ve svém díle „The Advancement of Learning“ (Pokrok ve vzdělávání) tehdy napsal: „Medicína je věda, která je mnohem více předstírána než skutečně provozována, a to ještě provozována mnohem více než rozvíjena; podle mého názoru se pohybuje spíše v kruhu. Proto v ní shledávám mnoho opakování, ale málo nových poznatků a přístupů“.

Fotogalerie (1)
Portrét Van Helmonta (zdroj Wikimedia Commons)

Snem renesančních humanistů bylo obnovit medicínu v její původní řecké podobě, avšak střetávání starověku s moderními tendencemi přineslo i názor právě opačný: že totiž medicína může vzkvétat a rozvíjet se pouze tehdy, když veškerou minulost odvrhne. Začal převládat pocit, že je nutno začít znovu, a hledět nikoli zpět, nýbrž kupředu. Byla to neobyčejně odvážná doktrína, nacházela však oporu v tehdejším reformačním hnutí; jestliže mohl Martin Luther vstoupit do otevřeného boje s mocnou římskokatolickou církví, jak by mohlo být považováno za bezbožné volání po reformaci v medicíně?

Alchymie

Jednou z tehdejších nauk, které si vysloužily značně kontroverzní pověst již v pozdním středověku a jsou dodnes považovány za dokonalý příklad slepé uličky, která však současně svým speciálním a nenahraditelným způsobem přispěla k rozvoji evropské vědy, byla alchymie. Z hlediska moderní doby snad neexistuje jediná teoretická chyba, které by se středověcí alchymisté nedopustili. Právě alchymie je učebnicový příklad středověkého stylu uvažování a její slepá závislost na slově autorit a naprostá neochota připustit si jejich pochybení či falzifikaci jejich odkazu, ke které také docházelo, to vše tváří v tvář opakovaným neúspěšným pokusům, je dodnes terčem značné kritiky. Přesto se alchymií zabývalo množství brilantních, byť často rozporuplných osobností. Najdou se mezi nimi skuteční badatelé a učenci, ale i nejrůznější podvodníci a předstírači.

Vzpoura proti autoritám

Jako jeden z prvních vyjádřil myšlenku o radikální vzpouře proti autoritám v alchymii a medicíně muž, o jehož sebevědomí hovoří již délka jeho jména: Aureolus Philippus Theophrastus Paracelsus Bombastus ab Hohenheim (1493-1541). Na jeho práci byla již patrná snaha jednak vycházet z praktických výsledků, jednak přinést cosi originálního vlastního, něco, co by nebylo pouhým komentářem k tezím středověkých autorit v tlustých foliantech. Prohlašoval, že učit se poznatkům Hippokratovým a Galenovým je zbytečné (pln ironického posměchu k ortodoxním lékařům dokonce veřejně spálil Avicennův Kánon lékařství - bibli tehdejší akademické medicíny), neboť tajemství nemoci lze odhalit na základě vlastní zkušenosti a intuice. To bylo do té doby zcela neslýchané a nepředstavitelné rouhačství. Pro „knihomoly“ měl Paracelsus jen ironický posměch: „Ani ras se nemůže naučit svému řemeslu z knih“, „čím je člověk učenější, tím je zkaženější“, „kdo se chce učit z přírody, musí si své knihy napsat vlastníma nohama“… Hlavní Paracelsův přínos však spočívá v tom, že byl průkopníkem přírodní filozofie založené na chemických principech.

Mecenáši

Paracelsovi následovníci tvořili dost podivné společenství, sice většinou odmítané univerzitními kruhy, nicméně nacházející své příznivce a materiální zázemí včetně zajišťování vydávání jejich knih mezi příslušníky výše postavených tříd. Takovým nejznámějším příkladem mecenáše je císař říše římské Rudolf II., který jim zajistil skvělé podmínky na svém pražském dvoře. Mezi nejčastěji uváděné představitele vznikající lékařské chemie patří dánský luterán Peter Severin („Idea filozoficky založené medicíny“ z roku 1571), kalvinista Joseph Duchesne zvaný Quercetanus, francouzský protestant urozeného původu a osobní lékař několika anglických králů Theodore Tuequet de Mayerne, anatom a překladatel Guinther von Andernach („O starověké a novověké medicíně“ z roku 1571) či propagátor lékařské chemie a profesor medicíny na univerzitě ve Wittenbergu Daniel Sennert (1572-1637), jehož jednotlivá díla a souborné edice vyšly nejméně ve 125 vydáních a jehož vliv přetrvával v Německu až do 19. století.

Faust XVII. století

Ovšem Paracelsovým nejoddanějším a nejznámějším pokračovatelem byl vlámský polyhistor vynikající pověsti, zvaný „Faust XVII. století“, lékař, fyziolog, fyzik, biolog, chemik a do jisté míry pozdní alchymista, vynikající znalec tehdy používaných minerálních léčiv, filozof, jeden ze zakladatelů pneumatické chemie (chemie plynů), Johan Baptist van Helmont, žijící v letech 1577 až 1644. Pocházel ze vznešené vlámské rodiny, sídlící v okolí Bruselu, již od mládí se zajímal o různé vědní obory, ale nakonec vystudoval na Katolické univerzitě v Lovani lékařství. O svých studiích, ukončených v roce 1599, později napsal: „Léta, která jsem takto ztrávil, byla celkově neplodná“. Snad také proto odmítl převzít svůj diplom z univerzity s odůvodněním, že se tam nic nového nenaučil. Přitom vynikal v chirurgii a jiných medicínských oborech tak, že již ve svých sedmnácti letech byl schopen přednášet budoucím lékařům. Po ukončení studií hojně cestoval za dalším vzděláním po Evropě. V roce 1605 zůstal statečně v morem zachvácených Antverpách, aby pomáhal postiženým. Veden hlubokým soucitem s nimi, zajišťoval chemické rozbory a snažil se odhalit tajemství různých onemocnění. Po sňatku s bohatou nevěstou se manželé usadili ve Vilwoorde u Bruselu, které neopustili do konce svého života. Van Helmont se zde cele věnoval medicíně a chemickým pokusům tak, že o něm vrstevník napsal, že „...byl zcela ponořen do chemických operací ve dne v noci... sousedé jej sotva znali...“. Sousedé jej možná neznali, učená Evropa však ano. Třeba již proto, že jako první objevil existenci žaludečních šťáv a kyselin v nich, navrhl termín „gas“ pro označení plynů (složený z „chaos“ a vlámského „geest“ [cheist] = duch), připravil „gas sylvestris“ (dnes oxid uhličitý) apod.

Vědec i spiritualista

Jeho život však nebyl tak snadný, jak by se mohlo zdát. V letech 1624 až 1642 nepublikoval ani řádku; období třicetileté války a rozpolceného křesťanství bylo pro něj dobou hořkých kontroverzí a náboženské persekuce, zejména ze strany jezuitů. Ač věřící katolík, dostal se do konfliktů s inkvizicí. V roce 1630 byl obviněn z kacířských tendencí, a řízení proti němu pokračovalo až do roku 1642, kdy konečně získal imprimatur (písemný souhlas) pro své pojednání o horečnatých stavech. Převážná většina prací však vyšla až čtyři roky po jeho smrti - včetně hlavního díla „Ortus medicinae“ (Původ lékařství). Zasloužil se o to jeho syn Francis Mercurius, který pokračoval v otcových šlépějích, avšak nedosáhnul jeho vědeckých kvalit. Někteří Helmontovi odpůrci jej chápali stejně negativně jako Paracelsa - tak např. doyen pařížské lékařské fakulty Guy Patin (1601-1672) jej označil za „bláznivého vlámského ničemu“. Bezesporu však jako klíčová osobnost poskytl van Helmont lékařské chemii čerstvý impulz svými laboratorními výzkumy, byť jinak zůstal věren křesťanskému spiritualismu. Proto je poněkud rozporuplnou postavou; zatímco jeho chemicky zaměřené poznatky byly později do lékařské chemie (iatrochemie) bez problémů začleněny, jeho spirituální východiska byla zcela zapomenuta. Chemická analýza mu byla pouze prostředkem k pochopení přírodních jevů a ke spojení s Bohem. Zastával syntézu analytického rozumu a vášnivého mysticismu.

Pochybnosti o tradičních způsobech léčení

Vraťme se však k jeho proslulé sázce. Helmontova myšlenka o potřebě kontrolovaných klinických pokusů a medicíny založené na důkazu (dnes definované jako integrace nejlepšího vědeckého zdůvodnění s klinickou odborností a pacientovými hodnotami) vlastně nebyla vůbec nová. V historii je například zaznamenán krutý, drastický pokus, který provedl Friedrich II., císař římský a král sicilský a jeruzalémský, žijící v letech 1192 až 1250. Ten se mimo jiné zajímal o vliv tělesné námahy svých vojáků na jejich trávení a zažívací trakt. Vybral dva rytíře a předložil jim shodné porce stejného jídla. Jeden byl poslán na fyzicky náročný lov zvěře, druhý zůstal doma ležet v klidu. Po několika hodinách nechal oba muže zabít a vyšetřit jejich žaludek a střeva; trávení pokročilo dále v zažívacím traktu spícího člověka. Jak s výsledkem tohoto „experimentu“ královská milost dále naložila, není známo. Počátkem 17. století na základě svého detailně propracovaného systému evidence různých onemocnění pacientů začal mít van Helmont pochybnosti o skutečné prospěšnosti tehdy velmi rozšířených způsobů léčení - pouštění žílou a vyprazdňování střev. Naopak doporučoval šetřit síly nemocného pro boj s chorobou a provádět co nejohleduplnější zákroky, tedy postupy zcela opačné, než jaké byly dosud prováděny - totiž „vyhánění“ choroby krutými a bolestivými způsoby. Ještě v roce 1652 se prestižní pařížský lékař Guy Patin domníval, že „všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů“. Podle dochovaných podrobných záznamů bylo například králi Francie a Navary Ludvíku XIII., vládnoucímu z Boží vůle v letech 1610 až 1643 (čtenáři historických románů jej znají z Dumasových „Tří mušketýrů“), naordinováno v jediném roce těžko představitelných 212 klystýrů, 215 dávek projímadel a 47krát mu bylo pouštěno žilou. Přes všechnu tuto lékařskou „péči“ nebo spíše díky jí, zemřel ve věku pouhých 41 let.

Sázka

Van Helmont navrhl provést to, co se mohlo stát prvním klinickým postupem včetně velkého počtu účastníků, randomizace (způsobu myšlení, který by měl prostoupit každou stránku lékařské praxe k ovlivnění téměř všeho, co lékař dělá) a statistické analýzy. Vsadil 300 florénů na výsledek objektivního testu. Ten se skládal z výběru několika set nemocných lidí, jejich rozdělení do dvou skupin losováním, jednu z nich uchránit flebotomie (pouštění žilou), zatímco tu druhou ošetřit pouštěním žilou do té míry, jakou jeho kolegové považovali za vhodnou. Počet pohřbů v každé skupině by se použil k vyhodnocení účinnosti tohoto zákroku. V jeho výzvě lékařům, chirurgům, ranhojičům a mnohdy i šarlatánům se popisuje průběh pokusu:

„Vezměme ze špitálů, z táborů nebo odjinud 200 či 500 chudáků, kteří mají horečky, zánět pohrudnice apod. Rozdělme je na dvě poloviny a losujme, o kterou polovinu se budu starat já a o kterou vy. Já nebudu při léčbě lidí ve své polovině používat pouštění žilou ani vyprazdňování střev, ale vy ty své lečte, jak budete umět,.../.../ uvidíme, kolik pohřbů bude každá z obou stran mít.“

Historie neříká, zda někdo přijal van Helmontovu sázku a proč nebyl tento jedinečný experiment nikdy proveden; vzhledem ke skutečnosti, že pouštění žilou se používalo potom ještě tři století, se zdá, že na sázku nikdo nepřistoupil.

Použitá a doporučená literatura:

Deviey, G.: Kompletní historie medicíny, Praha 2013.

Harford, T.: Adaptujte se. Praha 2013.

Houdek, F.: Moudrost vědy v citátech. Praha 2015.

Karpenko, V.: Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností. Praha 2007.

Koutský, K.: Učenci a šarlatáni. Praha 2015.

Porter, R.: Dějiny medicíny. Praha 2013.

Tesařík Bohumil
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Energetika by měla respektovat fyzikální zákony, ne politická rozhodnutí

Německo ročně spotřebuje 2500 terawatthodin energie. Ve větrných a solárních elektrárnách ale vyrobí za rok jen 180 TWh, což pokrývá sotva sedm procent spotřeby. Mezi těmito dvěma čísly je obrovská propast. Německo, díky politickým rozhodnutím posledních let, čelí vážnému problému.

Jak jste na tom s informační gramotností?

Jak se studenti druhého stupně základních škol orientují ve světě technologií, které nás obklopují? Jak zvládají aplikovanou matematiku? To ukáže jubilejní 10. ročník informační soutěže IT-SLOT, které se pravidelně účastní tisíce žáků 8. a 9. tříd základních škol z celé České republiky.

Cyklické změny teploty na Zemi

Paleoklimatologové hledají stopy vývoje teplot na Zemi v horninách a fosíliích. Dlouhodobé ochlazování začalo asi před 50 miliony lety, kdy byla průměrná globální teplota 14 °C. Tenkrát ještě nebyla na Zemi trvalá ledová pokrývka a hladina mořské vody byla o více než 70 m vyšší než dnes.

Záhadný lidský mikrobiom

Nedávný výzkum ukazuje, že naše tělo je domovem mikrobů, se kterými se věda předtím nesetkávala. Možná, že se kvůli nim bude i přepisovat strom života. Navíc může mít tato mikrobiální „temná hmota“ i vliv na zdraví.

MAAE zveřejnila nové odhady vývoje jaderné energetiky do roku 2050

MAAE zveřejnila 10. září své nejnovější projekce trendů v energetice, elektřině a jaderné energii do roku 2050. Výroční zpráva nabízí smíšený odhad budoucího příspěvku jaderné energie k celosvětové výrobě elektřiny v závislosti na tom, jak se budou potenciálně ...

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail