Český osvícenec průkopníkem elektroléčby

Člověk se s různými projevy živé i neživé přírody, které si neuměl uspokojivě vysvětlit, setkával od pradávna. Patřily mezi ně i elektrické a magnetické jevy. Významnou měrou k jejich pochopení a využití přispěl lékař a přírodovědec Jan Křtitel Boháč. Od jeho narození letos uplynulo právě 290 let.

Některé elektrické a magnetické jevy byly známy již ve starověku. Patrně první písemnou zprávu o nich nalézáme u řeckého filozofa a matematika Thalese z Milétu (cca 624 – cca 546 př. Kr.), který upozornil na to, že jantar třený hedvábím přitahuje drobné předměty (odtud je i jméno „elektřina“- řecké élektro znamená jantar) a měl za to, že kámen (magnetovec) má duši, protože dokáže hýbat železem. Magnetické projevy byly v té době známy i v Číně, kde také nalezly své první praktické využití v podobě kompasu. Fyzikální podstata těchto jevů se tehdy nezkoumala a hypotézy, snažící se o jejich vysvětlení, se nám dnes jeví jako iracionální a někdy až fantaskní. Proto také nepřispěly k rozvoji poznání přírodních zákonů. Rovněž souvislost jevů vznikajících při tření jantaru s elektrickými ranami od některých ryb a s bleskem byla až do dob novověku neznámá. Po dobu více než 2 000 let existovaly pouze základní poznatky antických učenců.

Elektřinou léčili již ve starém Egyptě

Lékařství jako samostatné povolání existovalo od nepaměti. Historie využití elektřiny a magnetismu v medicíně však spadá až do období starověku, kam také patří počátky elektroléčby. První zmínky o léčení silným elektrickým výbojem živého mořského rejnoka pocházejí ze starého Egypta (2 000 let př. Kr.). Podobně proudu vyvinutého elektrickým úhořem využívali také římští lékaři u pacientů postižených dnou, bolestmi hlavy, kloubů apod. Středověk pak i pro vědu o elektřině představoval období temna a k jejímu využití nepřidal nic podstatného.

Rozvoj zájmu o elektřinu v 18. století

První vědecké poznatky o elektrických a magnetických jevech vznikly teprve až v 17. století. Pokusy s elektřinou se začala zabývat řada fyziků i laiků hledajících hlubší fyzikální souvislosti. V další etapě vývoje představ o elektřině a magnetismu vstupuje v 18. století na scénu stejnosměrný proud, spojený se jmény Italů Luigiho Galvaniho (1737-1798) a Alessandra Volty (1745-1827). Galvani pozoroval kontrakci žabích stehýnek. Jeho vysvětlení bylo sice mylné, ale přesto je dnes tento gynekolog, profesor lékařství na boloňské univerzitě, právem považován za zakladatele nové vědecké disciplíny – elektrofyziologie. Teorii živočišné elektřiny úspěšně vyvrátil jeho vrstevník a krajan, univerzitní profesor „přírodní filozofie“ Volta, svou teorií kontaktní elektřiny (stykem dvou různých kovů) a objevem galvanického článku a poté Voltova sloupu.

Počátky elektroléčby ve světě

V té době byla medicína vedle ochrany proti úderu blesku v podstatě jedinou oblastí, ve které našla elektřina praktické uplatnění. Očekávalo se od ní, že vyléčí úplně všechno – od bolestí zubů po rakovinu. V této rané době se k léčení elektroterapií používaly dva zdroje proudu: rotační elektrostatický generátor „třecí elektrika“ (sestrojený v roce 1660 zakladatelem dnešní vakuové techniky, magdeburským starostou Otto von Guerickem, proslulým zejména svým veřejným pokusem, tzv. magdeburskými koulemi) a obecně známá leidenská láhev, sloužící jako kondenzátor a „zesilovač“ – shromažďovač elektrického náboje. Tu objevil 1745 pruský právník Ewald Jürgen Georg von Kleist téměř současně s leidenským lékařem, matematikem a fyzikem Petrem van Musschenbroeckem spolu s Andreasem Cunaeusem. (Jméno „leidenská láhev“ – La Bouteille de Leyde – užil sorbonský profesor, abbé Jean-Antoine Nollet, se starým nizozemským pravopisem města Leiden). Jejich spojením mohli lékaři dosáhnout vysokého napětí a trochu zvětšit nepatrnou intenzitu elektrického proudu.

Základy léčby pomocí elektřiny položil v roce 1743 profesor lékařské fakulty v Halle Johann Gottlob Krüger. Jako první poukázal na možnost dalšího využití nově objevené elektřiny, když uvedl, že „elektřina se musí počítat mezi pomocné léčebné prostředky“. Podle něj se pomocí „elektrifikace“ zkapalní tělní tekutiny, pevné části se přemístí a „s větší tělesnou čilostí se pohybují".

O dva roky později vydal jeho žák Ch. G. Kratzenstein knihu „Spis o užitečnosti elektřiny v lékařské vědě“. Také on viděl léčebný účinek v rozpouštění nahromaděných tekutin, zejména krve. „Elektrizace“ byla podle jeho názoru prospěšná např. u husté krve, městnání všeho druhu (bolesti hlavy, rýma, bolesti na hrudi apod.), při horečce, a dokonce i při moru.

Ve Francii se léčbou elektřinou zabýval Pierre Bertholon, který klasifikoval všechny zdravotní potíže podle jejich reakce na kladnou či zápornou elektřinu. Svým pacientům doporučoval působení elektrické jiskry nebo elektrického šoku, elektrické koupele aj. Intenzivním vědeckým výzkumem ve fyzice a chemii se zabýval fanatický zastánce teroru po vypuknutí Velké francouzské revoluce pařížský praktický lékař Jean Paul Marat. O propagaci elektroléčby se také zasloužil německý lékař J. G. Schaffder, který doporučoval tuto metodu při léčení ochrnutých končetin. Dokázal také, že působením elektřiny se zrychluje puls, že elektrická jiskra způsobuje na kůži „tu bodavé a pálivé, tu zase trhavé a otřásající pocity“ a postižené místo má zprvu bílé a potom červené zbarvení. Z mnoha dalších jmen lékařů a přírodovědců uvádíme ještě několik jmen – švýcarský anatom, fyziologaa botanik Albrecht von Haller, holandský lékař Anton de Haen, švédský lékař a přírodovědec, zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury Carl von Linné a americký přírodovědec, státník a diplomat, vynálezce bleskosvodu Benjamin Franklin, který v letech 1753 až 1774 vydal čtyřsvazkové pojednání o elektřině.

Přínos českého lékaře a přírodovědce Jana Křtitele Antonína Boháče

Jedním ze zakladatelů a prvních průkopníků elektrofyziologie a elektroterapie byl v dějinách světového lékařství i český lékař a přírodovědec Jan Křtitel Antonín Boháč (v literatuře často uváděný jako Bohadsch), od jehož narození letos uplynulo 290 let. Za svůj krátký život vystřídal řadu povolání – od praktického lékaře přes vědce a badatele až po spisovatele. Svá díla vydával latinky i česky.

Jan Křtitel Antonín Boháč se narodil v roce 1724 v Žinkovech jako prvorozený syn správce zdejšího panství hraběte Františka Václava Wrtby. Zde také navštěvoval základní školu a poté pokračoval na jezuitské koleji v pražském Klementinu. Vystudoval filozofii a lékařství na pražské univerzitě a díky podpoře hraběte z Wrtby podniknul v letech 1746 až 1747 studijní cestu za dalším vzděláním po Evropě. Navštívil Benátky, Padovu, Montpellier a Paříž (udává se také Velká Británie a Nizozemí), a krátce i několik univerzit v Německu.

Cesty po Evropě

V průběhu cesty se seznámil s léčením vybraných nemocí elektřinou, především různých forem ochrnutí. Po návratu do Prahy se věnoval experimentálním pokusům, na jejichž základě vypracoval a v roce 1751 obhajoval doktorskou latinsky psanou disertaci s názvem „O užitečnosti elektrizování v lékařství“. Poté zde již jako doktor medicíny pronesl krátkou rozpravu o tom, zda má lékař, zabývající se experimentálně léčbou, mít přednost před lékařem chemikem. Elektřina je v předložené práci doporučována především k léčení obrny, stavů po mrtvici a pohybového aparátu, ale také „městnání“ všeho druhu (např. bolestí hlavy či rýmy) a rozpouštění nahromaděných tekutin, zvláště husté krve. Spis byl vydán podruhé v roce 1775 zásluhou univerzitního profesora lékařství J. T. Klinkoše, který se rovněž zabýval elektrickými jevy.

Další pokusy v oblasti přírodovědy

Kromě své lékařské praxe Boháč konal další pokusy s elektroléčbou, a rovněž zkoumal vliv elektřiny na klíčení a růst rostlin. Vzápětí poté, co se byl v roce 1752 představit do Vídně osobnímu lékaři císařovny Marie Terezie a duchovnímu otci všech tehdy moderních zdravotnických reforem Gerhardu van Swietenovi, byl ve svých 28 letech jmenován mimořádným univerzitním profesorem přírodopisu. Aby se vyhnul středoevropským válkám v polovině 18. století, odešel s rodinou roku 1756 na jih do Itálie, kde se zaměřil na soustavná zoologická studia. Po návratu do Prahy vydal v Drážďanech (1761) výsledky těchto studií v latinsky psaném spise „O některých mořských živočiších a jejich vlastnostech, vzdělancům dosud neznámých anebo málo známých“. Kladl přitom důraz na přesnou taxonomickou nomenklaturu podle Linného. Po rozšíření tohoto díla se autor stal členem učených společností v Londýně, Mnichově a Florencii. Na základě osobního přání rakouského císaře Františka I. prozkoumal krajinu Dolních Rakous v okolí Gmündu a podrobně ji popsal po stránce přírodovědné. Odměnou získal místo řádného profesora přírodopisu a „materiae medicae“ na pražské univerzitě. Kromě jiného se 18 let věnoval i usilovnému výzkumu přírody Čech. Pracoval na svém nejrozsáhlejším plánovaném díle „Květena, zvířena a přírodopis nerostné říše“; jeho nedokončený rukopis procházel různými majiteli a nakonec se bohužel nadobro ztratil.

Velmi zajímavý příspěvek představuje ekonomická Boháčova studie „Učenlivý a užitečný návrh, kterak by království českému nesmírný prospěch a zvláštní hojnosti ročně přibývati mohl“ (1758, 1761), svědčící o jeho širokém spektru zájmů nejen v oblasti vědy, ale také při řešení různých praktických problémů. Boháčův životopis s připojenou podobiznou vydal poprvé národní buditel, dějepisec a profesor českého jazyka F. M. Pelcl ve svých čtyřsvazkových „Abbildungen“ (1773-1782).

V dalším rozvoji vědecké práce zastavila profesora Boháče ve věku 44 let jeho předčasná smrt (1768).

---

Elektroléčba je významnou součástí fyzikální léčby, kdy se cíleně dávkuje elektrická energie na organismus nebo jeho část s terapeutickým záměrem. Elektroléčbu lze přesně dávkovat a především přesně cílit na požadovaný nemocný orgán nebo tkáň, což léky neumějí. Ty působí zpravidla celkově, na celý organismus včetně nežádoucích účinků. Výhodou elektroléčby je tedy mimo jiné zmenšení nežádoucích či vedlejších negativních účinků, se kterými se setkáváme při podávání léků.

Průchod proudu má stimulovat příslušné tkáně, zejména nervy a svaly. Užívá se například k léčbě chorob pohybového ústrojí, obrn aj. Využívá se stejnosměrný (galvanický) a střídavý proud nízké nebo střední frekvence, vysokofrekvenční pole, vysokofrekvenční proud s různě tvarovanými impulzy (proud je řádově v miliampérech) aj. Elektroterapie a elektrodiagnostika prodělaly v minulém století bouřlivý vývoj a v současné době se tento rozvoj stále urychluje.

Použitá literatura

Demel, W. (ed.): Dějiny světa 4. Objevy a nové struktury 1200 až 1800, Praha 2013.

Heřman, J.: Od jantaru k tranzistoru: elektřina a magnetismus v průběhu století, Praha 2006.

Lněničková, J.: České země v době osvícenství, Praha 1995.

Mikeš, J., Efmertová, M.: Elektřina na dlani. Kapitoly z historie elektrotechniky v českých zemích, Praha 2008.

Mayer, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky, České Budějovice 1999.

Nový, L. (ed.): Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. Století, Praha 1961.

Kostlán, A. (ed.): Bohemia Docta. K historickým kořenům vědy v českých zemích, Praha 2010.

Svobodný, P., Hlaváčková, L.: Dějiny lékařství v českých zemích, Praha 2004.

Ottův slovník naučný. Reprint, Praha 2000.

Wikipedie.