CCS: Zbraň proti klimatickým změnám

Oxid uhličitý vznikající při spalování fosilních paliv lze jímat a trvale, na milióny let, ukládat pod zemí nebo mořským dnem. Nedostane se tedy do atmosféry, kde přispívá ke skleníkovému efektu.

První vlaštovka
První evropskou elektrárnu s technologií CCS (Carbon Capture and Storage, jímání a skladování oxidu uhličitého) spustil koncem minulého roku do provozu koncern Vattenfall v areálu dvou osmisetmegawattových uhelných bloků v německém Schwarze Pumpe. Zkušební projekt hnědouhelného bloku o tepelném výkonu 30 MW, který přišel na 70 miliónů eur, má do roku 2015 následovat další pětisetmegawattový. Komerční tisícimegawattovou elektrárnu, stejně výkonnou jako jeden temelínský blok, chce společnost postavit v lužickém hnědouhelném revíru do roku 2020.
Při jejím provozu vznikne za rok kolem sedmi miliónů tun oxidu uhličitého, který skončí v podzemí. Za nejvhodnější vrstvy, do nichž se bude plyn vhánět pod tlakem, považují odborníci z Vattenfallu porézní pískovce, nejlépe v prostorách po vyčerpaných ložiscích ropy či zemního plynu. Praktické zkušenosti už získal norský plynárenský koncern Statoil: na severomořském ložisku Sleipner nahradilo vytěžený zemní plyn více než 10 miliónů tun CO2 z pobřežní teplárny; takové množství vypustí do ovzduší všechny norské automobily za dva roky.

Kdy se to vyplatí
Bezemisní uhelné elektrárny se vyplatí pouze za předpokladu, že cena povolenek na vypouštění CO2 překročí hranici 40 eur za tunu. Náklady na jeho jímání v uhelných elektrárnách se pohybují mezi 26 a 37 eury za tunu. Připočítat je třeba ještě výdaje na přepravu a podzemní ukládání zachyceného CO2, upozorňuje nedávná studie Reinharda Grünwalda ze specializované kanceláře Spolkového sněmu zabývající se dopady používané techniky.

Odhaduje, že výrobní cena jedné kilowatthodiny uhelného proudu se při nasazení této technologie až zdvojnásobí ze současných německých tří až čtyř na pět až sedm eurocentů. Toto zvýšení označuje za „cenu za zápas s klimatickými změnami“, již zaplatí podnikatelé a domácnosti. Předpokládá, že za dvacet let se tak proud z bezemisních uhelných elektráren dostane na stejnou cenovou úroveň jako dnes velice drahé obnovitelné zdroje.

Přechod na nízkouhlíkovou energetiku žádá Evropská elektrárenská unie (Eurelectric). Šanci má podle ní pouze evropská energetická politika založená na úsporách u odběratelů a na aktivním výzkumu všech nízkouhlíkových zdrojů, včetně obnovitelných, jaderných i uhelných s technologií CCS.

Co na to odborníci
„Jímání a ukládání oxidu uhličitého z uhelných elektráren není zdaleka technologicky vyřešeno,“ říká chemik z oldenburské univerzity Jürgen Metzger: „Při podzemním skladování musíme vzít v úvahu i možnost zemětřesení, jaké přednedávnem postihlo třeba uhelné Sársko. Vysoké budou i energetické náklady na samotnou separaci CO2. Vlastní spotřebu elektráren zvýší použití technologie CCS o pětinu, což sníží jejich účinnost,“ tvrdí Metzger.

„Při využívání uhlí se musí zavádět moderní technologie typu integrovaného zplynovacího cyklu (IGCC) a tlakového fluidního cyklu (PBFC), případně jímání a ukládání oxidu uhličitého (CCS). Nové postupy zpracování uhlí dokážou z miliónu tun vložených do generátoru vyprodukovat 500 miliónů kWh elektřiny nebo 350 tisíc tun plynných paliv nebo 400 tisíc tun metanolu nebo 370 miliónů m3 syntetického zemního plynu. Náklady však nadále zůstávají vysoké – jen zařízení na výrobu 100 tisíc tun metanolu ročně stojí 200 miliónů dolarů,” zdůraznil v polském měsíčníku Gigawatt Energia ředitel polského Ústředního hornického ústavu prof. Józef Dubiński.

Na web stránce http://www.vattenfall.com/www/co2_en/co2_en/879177tbd/879211pilot/901887test/index.jsp najdete živé záběry z webkamery ze staveniště této první elektrárny s technologií CCS.