Oceány po celém světě údajně ztrácejí kyslík od 50. let minulého století. Příčinou je globální oteplování a znečištění vod. Na jedné straně globální oteplování zvyšuje povrchovou teplotu vody, čímž mění koncentraci kyslíku ve vodě, mění stratifikaci a mořské proudy (jejich trasy a vlastnosti). Na druhé straně živiny vypouštěné do pobřežního prostředí odtokem z půdy (přicházející zejména prostřednictvím hnojiv nebo odpadních vod) vytvářejí nadměrné výkvěty řas. Protože bakterie zodpovědné za rozklad řas dýchají kyslík, čím více řas je, tím více kyslíku bakterie spotřebují: jedná se o eutrofizaci. Když přestane být dostatek kyslíku, začnou bakterie mobilizovat látky, jako je fosfor, dříve uložený v sedimentu, který pomáhá krmit nové řasy. Tento začarovaný kruh vyčerpává obsah kyslíku, který v určité chvíli již nestačí k udržení podmořského života.

Bolívijský ledovec Huayna Potosí se každým rokem zmenšuje a ustupuje do svahu. Ve výšce 5 100 metrů nad mořem je vzduch kolem něho řídký. Vítr se pohybuje po ledu, na úbočí hory je zima, ale ne vždy zde mrzne. Tam, kde kdysi údolí zaplňoval hustý modrý led, nyní vyčnívá holá skála jako odhalená kost. Rok od roku se západní část ledovce Huayna Potosí ztenčuje a ustupuje, za rok přibližně o 24 metrů. Ve své stopě za sebou zanechává roztroušené kameny a jezero s tající vodou, které ještě v roce 1975 neexistovalo, a nyní označuje bývalé hranice ledovce.

Transport sektorového modulu #7 vakuové nádoby do montážní jámy tokamaku ITER ve čtvrtek 10. dubna 2025 představoval ne „dva v jednom“, nýbrž „mnoho věcí v jednom“. Úspěšná operace, kterou generální ředitel ITER Pietro Barabaschi oslavoval jako „rekordní výkon“ a kterou vedoucí stavebního projektu Sergio Orlandi považoval za „úspěch nejvyšší úrovně“, byla sledovaná s obavami. Soustředila se v ní většina problémů, kterým musí ITER čelit během závěrečné fáze montáže tokamaku. Pietro Barbashi nepřehání, když zde mluví v superlativech o montáži největšího tokamaku v historii. Pietro Barbashi mě totiž přesvědčil svým proslovem, který zaznamenal Peter Matijek ze slovenského Forbesu (https://www.forbes.sk/nechceme-vyvarat-iluziu-ze-sme-uz-na-hranici-pokroku-hovori-pietro-barabaschi-z-iter-2/?srsltid=AfmBOopNIrxHBH5HruTp_-q0brgZTrOzW6oS2AyREu8vLk3mUUF7Ow-8)

Mezinárodní agentura pro atomovou energii ve Vídni předpovídá, že do roku 2050 se instalovaná kapacita jaderných reaktorů na světě zdvojnásobí – z 371 GW(e) v roce 2022 na 890 GW(e) do roku 2050. Přibližně 10 % tohoto nárůstu bude pocházet z malých modulárních reaktorů (SMR). Přestože ve hře je dnes mnoho typů reaktorů, velké reaktory budou zřejmě dominovat. Velké vodou chlazené reaktory byly ústředním bodem vzestupu jaderného průmyslu ve 20. století a moderní reaktory stejného typu dnes plánované nebo ve výstavbě, mnohé v rozsahu (1–1,7) GW(e), jsou připraveny poskytnout většinu nové jaderné kapacity.

Droboučký živočich, želvuška (tardigrada) může přežít nehostinný chlad i smrtící ionizující záření ve vesmíru. Všudypřítomná mikroskopická zvířátka, která připomínají gumové medvídky s osmi nohama, jsou proslulá svou schopností přežít některé z nejdrsnějších podmínek prostředí a být po desetiletí bez jídla a vody. Vědci možná konečně vědí, jak je to možné.

Můžeme zastavit hackery, kteří loví vše od vojenských tajemství po bankovní informace? Až se kvantové počítače stanou samozřejmostí, současné kryptografické systémy zastarají. Vědci se předhánějí, aby problém předstihli a udrželi naše data v bezpečí.