Kdo se bojí záření?

Slovo „záření“ straší lidi stále. Již od konce studené války převažuje názor, že ionizační záření je reálnou hrozbou, i když není cítit ani vidět (nebo možná právě proto) a je nutné se mu co nejvíce vyhýbat. Na druhé straně platí, že radiační bezpečnost výrazně přispívá ke zvyšování nákladů na jadernou energii, a proto by jakákoliv úleva v oblasti radiačních limitů znamenala velké ekonomické úspory.

Záření je mnohem méně škodlivé, než se lidé obávají. Uvážíme-li přínos jaderné energetiky jako takové, je změna pohledu na záření ještě naléhavější. Strach ze záření zesílil po varováních, co všechno může přinést válečný konflikt. V minulých desetiletích si vědci nebyli zcela jisti dlouhodobými zdravotními účinky záření a přijala se velmi přísná regulační opatření; ta měla snížit expozici obyvatelstva zářením na minimum. Od roku 1950 byly limity dávek zpřísněny stopadesátkrát. Nynější mezinárodně doporučovaný limit je 1 milisievert za rok nad úroveň přírodního pozadí, která činí 2,5 milisievertu za rok. Pro srovnání: jedno vyšetření CT přispěje dávkou 5 milisievertů.

Jak je to s limity záření

Klinická medicína, radiobiologie i jaderné havárie, jako byla ta v Černobylu, přinesly za posledních padesát let velké množství nových poznatků. Není pochyb o tom, že vysoké dávky záření jsou smrtelné. Dokládá to osud hasičů zasahujících při černobylské havárii. Během několika týdnů zemřelo 28 osob, přičemž 27 z nich obdrželo dávky větší než 4 sieverty (Sv). Mnoho lidí ale obdrží větší dávku, než jsou 4 Sv, ovšem za zcela jiných okolností. Jestliže je pacient trpící rakovinou léčen na radioterapeutické klinice, rakovinový nádor odumře až při absorbování dávky 40 Sv. Při léčení rakoviny obdrží zdravé tkáně a orgány poblíž nádoru dávku kolem 20 Sv, což je 20 000krát větší dávka, než jaký je doporučovaný roční limit pro běžného obyvatele a minimálně pětinásobná dávka, která byla smrtelná po černobylské havárii.

Léčba rakoviny

Jak mohou tkáně přežít tak velkou zátěž? Radiační dávka je v podstatě stejná, ať už ji obdrží člověk v nemocnici nebo jinde. Rozdíl je v tom, že terapeutická dávka je rozložena na 4–6 týdnů, takže buňky mají čas opravit poškození. Zdravé buňky obdrží každý den asi 1 Sv, takže se dokáží obnovit a napravit. Ale nádorové buňky obdrží natolik větší dávku, že už se neobnoví a umírají. To platí pro akutní účinky. A jaká je situace u dlouhodobých účinků? Velmi zřídka se stává, že se poškození nepodaří napravit a výsledkem může být až vznik nádoru.

Abychom zjistili, jak často k tomu dochází, musíme porovnávat dlouhodobé zdravotní účinky u velkého počtu lidí, z nichž někteří obdrželi významné radiační dávky, ale jiní nikoliv. Potřebné údaje nám poskytují informace po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Asi 66 % obyvatel přežilo do roku 1950 a od té doby byly jejich zdravotní záznamy pečlivě studovány. Do roku 2000 zde na rakovinu zemřelo 7,9 % obyvatel (pro srovnání: v jiných srovnatelných městech zemřelo za stejné období na rakovinu 7,5 % obyvatel). Ukazuje se, že dodatečné riziko způsobené radiací je velmi nízké ve srovnání s rizikem rakoviny z jiných příčin. Srovnejte to také s pravděpodobností 0,6 %, že americký občan za uvedených 50 let zemře při dopravní nehodě.

Limity radiační bezpečnosti jsou příliš konzervativní

Nepřekvapuje, že ti, kdo obdrží větší dávky, budou více postiženi rakovinou. Avšak ti, kteří obdrželi dávky nižší než 0,1 Sv, nevykazují zvýšený výskyt pevných nádorů nebo leukémie. Netrpí ani zvýšeným výskytem deformit, srdečních onemocnění nebo abnormalit v těhotenství. Existuje proto praktický práh 0,1 Sv pro jakékoliv měřitelné účinky jediné akutní dávky. Z toho, co již známe z radioterapie a dědictví Hirošimy a Nagasaki, je zřejmé, že limity radiační bezpečnosti jsou příliš konzervativní. Naše těla se v průběhu evoluce naučila opravit nebo odstranit buňky poškozené nízkými dávkami záření.

Lékař a jaderný fyzik na Oxfordské univerzitě Wade Allison doporučuje, aby pro celoživotní dávku byl stanoven horní limit na 5 Sv a měsíční na 0,1 Sv. Šlo by jen o zlomek radioterapeutické dávky rozložené na celý život. Taková revize by vedla ke snížení současných limitů o tisícinásobek.

Tento názor se může zdát příliš radikální, zejména pro ty, kteří pracují v oblasti průmyslové bezpečnosti a snaží se 60 let veřejnost ujistit, že s pomocí regulace se lze nebezpečného ozáření vyvarovat. (To od nich veřejnost ostatně žádala.) Zdravý rozum ale napovídá, že zvlášť opatrný přístup se nejvíce vyplatí v době, kdy toho v daném oboru mnoho nevíme. U nových technologií by se proto mělo začít s nižšími limity s tím, že je bude možné změnit, až se zlepší přístrojové vybavení a vzrostou znalosti. Regulace v oblasti ionizujícího záření se však vyvíjela právě opačným směrem, přičemž hnacím motorem zde byl strach.

Podle: Wade Allison: Who ´s afraid of radiation? New Scientist, 2010, č. 2771, s. 24-25.