Vytvořit silný laserový svazek, ale současně nepoškodit zařízení, ve kterém vzniká – to je hlavním úkolem Denisy Štěpánkové v laboratořích laserového centra HiLASE v Dolních Břežanech. Denisa se do prestižního výzkumného centra poprvé dostala už ve druhém ročníku studia na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Dnes se zde v rámci doktorského studia zabývá vývojem kilowattového pikosekundového laserového zesilovače. O vysokovýkonné lasery mají velký zájem průmyslové firmy.

Vědci přemýšlejí o potenciálu jaderné fúze již od minulého století. Zatím zůstává komerční fúze jen vzdáleným snem. Proč tomu tak je, na to se ptá Michael Madson, redaktor Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, Melanie Windridge, ředitelky UK Fusion Industry Association a zakladatelky organizace Fusion Energy Insights.

Sluneční a větrná energie mají dnes v globálním měřítku stejný podíl na výrobě nízkouhlíkové elektřiny jako tomu bylo před dvaceti lety. Přes veškerou podporu, které se jim dostává a přes nárůst instalací. Podle Johna Gormana, ředitele Canadian Nuclear Association (CNA), je to důkazem toho, že obnovitelné zdroje energie musejí spolupracovat s jadernou energií, aby bylo vůbec někdy možné dosáhnout v globálním měřítku nulových emisí.

Druhý týden v červnu přinesl neobyčejnou zprávu. Třípól již psal o projektu britské komise pro atomovou energii UKAEA zvaném STEP (Spherical Tokamak for Energy Production). Projekt má vyústit v prototyp fúzní elektrárny. Culham Centre for Fusion Energy poblíž Oxfordu vedle legendárního tokamaku JET dlouhá léta studuje také kulový tokamak, který je modifikací klasického. Má vyšší beta než klasický tokamak, což znamená, že při stejném magnetickém poli dokáže udržet větší tlak plazmatu. Kariéru kulových tokamaků začal tokamak START a jeho pokračovatelem je dnes tokamak MAST (Megaamp Spherical Tokamak). Navíc v Culhamu funguje privátní společnost Tokamak Energy, která dnes provozuje tokamak ST40. Ke kulovému tvaru přidala vysokoteplotní supravodiče. Dokonce vysokoteplotní supravodiče vyvíjí nezávisle na tokamaku ST40. UKAEA spolupracuje s laboratoří Plasma Science and Fusion Center (PSFC), patřící americkému Massachusetts Institute of Technology. Potud se zdá vše přijatelné.

Čínská jaderná elektrárna Taishan 1-2  je zatím první elektrárnou na světě, která má v provozu dva zdokonalené reaktory EPR (European Pressurized Water Reactor nebo Evolutionary Power Reactor - tlakovodní jaderný reaktor generace III+ vyvinutý francouzskými firmami Areva a EDF ve spolupráci s německým Siemens AG). Historie této elektrárny začala v listopadu 2007, kdy byla podepsána smlouva mezi francouzskou společností Areva  a čínskou společností China General Nuclear (CGN) v hodnotě 8 miliard EUR (9,7 miliard dolarů). Elektrárna leží 140 km západně od Hong Kongu a je ve vlastnictví podniku se společnou majetkovou účastí – TNPJVC – kde CGN vlastní 51 % akcií, EDF 30 % a elektrárenská společnost Guangdong Energy Group 19 %.  Výstavba prvního reaktoru EPR-1750 byla zahájena v roce 2009 a druhého v roce 2010. První blok JE Taishan-1  byl uveden do komerčního provozu v prosinci 2018 a druhý blok v září 2019. Reaktor EPR vyprojektovala společnost Framatome. První blok vstoupil již do druhého palivového cyklu a v současné době je provozován na plném výkonu. Druhý blok dokončil první podrobnou revizi a byl opětovně připojen k síti 10. 6. 

Základními surovinami mnoha dnešních rychle rostoucích technologií tzv. „čisté energetiky“– od větrných turbín a elektrických sítí až po elektrická vozidla – jsou různé nerosty, minerály a vzácné prvky. Poptávka po těchto minerálech bude rychle růst, jak poroste rychlost přechodu na čisté energie. Podle nové zprávy Mezinárodní energetické agentury (International Energy Agency, IEA) může nesoulad mezi ambicemi na ochranu klimatu a nedostatkem kritických minerálů zpomalit a prodražit přechod k čisté energetice. IEA vydala na toto téma dosud nejobsáhlejší globální studii o důležitosti minerálů pro energetické účely. Spolu s množstvím podrobností o vyhlídce na poptávku po nerostech za různých technologických a politických předpokladů studie zkoumá, zda dnešní investice do nerostů mohou uspokojit potřeby rychle se měnícího energetického sektoru. Zvažuje budoucí úkol podporovat odpovědný a udržitelný rozvoj nerostných zdrojů a nabízí tvůrcům politik zásadní poznatky, včetně šesti klíčových doporučení IEA pro nový komplexní přístup k zabezpečení nerostných surovin.