Poslední evropské epidemie moru

Morové epidemie byly jednou z nejvážnějších hrozeb a stálým děsem středověku a raného novověku. Nejen proto, že se ve více či méně rozsáhlé podobě neustále v mnoha vlnách vracely a přinášely smrt milionů lidí, ale také proto, že s sebou nesly naprostý rozvrat řádu a zvyklostí běžného života – omezovaly společenské styky a vyvracely etické hodnoty, vázlo zásobování, propukaly pogromy, bujela extatická, orgiastická šílenství, lidé pociťovali nedůvěru ke svým sousedům i ke svým nejbližším. Hrůzu vyvolávaly i vnější projevy onemocnění a rychlé pohřby do společných jam bez tradičních náboženských rituálů.

Co je to mor

Původcem moru je odolná patogenní gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis z řádu Enterobacteriales. Objevil ji v roce 1894 Alexandr Yersin (1863 až 1943), švýcarsko-francouzský lékař a bakteriolog z Ústavu Louise Pasteura, a to během epidemie dýmějového moru přímo v Hong Kongu. První vakcína proti dýmějovému moru byla úspěšně otestována již v roce 1897.

Mor, prudce infekční onemocnění, se projevuje ve třech různých formách: bubonická forma dýmějového (hlízového) moru postihuje lymfatické uzliny. V tříslech, podpaží a na krku se při něm tvoří gangrenozní otoky zvané dýměje. Na člověka ho přenášejí blechy, které se infikovaly na nakaženém hlodavci, hlavně na krysách, které však příznaky netrpí. Po krátké inkubaci (2 až 6 dnů) dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi hlavy a kloubů a celkovým úbytkem energie. Šlo o „otoky žláz o velikosti ořechu či datle ve slabinách a dalších spíše choulostivých místech,” jak opatrně uvádějí dobové prameny. Na těle se také objevují modré a černé skvrny, což bylo vždy předznamenáním smrti. Při septické formě vzniká septický šok doprovázený selháním krevního oběhu a tím i všech životně důležitých funkcí. Nejzhoubnější forma plicní (pneumotická), tzv. černá smrt, probíhá jako těžký zápal plic. Je mnohem nebezpečnější než ostatní dvě, přenáší se přímo kapénkami, které nakažený člověk vykašlává, a působí velmi rychle. Smrt nastává udušením v důsledku rozvíjejícího se plicního otoku během 12 až 24 hodin.

Jak mor kosil v minulosti

Tři největší morové rány v dějinách euroasijského kontinentu vznikly v 6. století n. l. („Justiniánův mor”, 25 milionů obětí na celém východním pobřeží Středozemního moře, zejména v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu), ve 14. století („Černá smrt”, 75 milionů obětí ve většině Evropy) a na přelomu 19. a 20. století (12 milionů lidí v Číně a Indii). Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily; mezi větší epidemie patřily např. Velký londýnský mor (1665-1666), mor v Itálii (1629-1631) nebo Vídeňský mor v roce 1679. Čechy poslední velká epidemie postihla v letech 1711-1715, zemřelo při ní okolo 200 tisíc lidí. Přinesla poznání, že hygiena funguje lépe než modlitby. Proto poté začala – zejména ve velkých městech – vznikat kanalizace, která výskyt epidemií silně potlačila.

V současnosti se v Česku onemocnění lidí morem téměř nevyskytuje. Poslední evropská epidemie, tzv. „Carageův mor”, propukla ještě o sto let později (1813) v Bukurešti, hlavním městě podunajského Valašského knížectví (spolu s Moldavským knížectvím přímém předchůdci dnešního Rumunska), tehdy pod nadvládou Osmanské (též Otomanské) říše. Během dvou let zabil podle odhadů 60 až 70 tisíc lidí, z toho 20 až 30 tisíc v Bukurešti samotné (polovinu obyvatel), zbytek na okolním venkově.

…a jak kosí dnes

Onemocnění morem je stále hlášeno z amerického kontinentu, jižní a jihovýchodní Asie, některých lokalit v bývalém Sovětském svazu a z Afriky. Větší výskyt nemoci doprovázený úmrtím byl v posledních letech zaznamenán např. v Zambii, Kongu, Indii, Malawi a Alžírsku. Při včasné léčbě antibiotiky (do 24 hodin od prvních příznaků) ve vysokých dávkách (streptomycin, doxycyklin, chloramfenikol) je úmrtnost téměř nulová.

Závěrem snad ještě připomeňme, že mor nebyl v tisícileté historii lidstva jedinou obávanou nakažlivou nemocí. Hrůzu vzbuzovali i malomocní, kteří byli izolováni v leprosáriích a pokud odtud vycházeli ven, nosili u sebe klapačku, aby varovali náhodné kolemjdoucí. Epidemické podoby dosáhlo i rozšíření tzv. francké nemoci (syfilidy). Obyvatelstvo často sužovala také různá horečnatá onemocnění, epidemie cholery, skvrnitého tyfu, tuberkulózy, záškrtu, neštovic, španělské chřipky, AIDS, meningitidy a dalších chorob, se kterými si dnešní lékařská věda již většinou ví rady.