Když to nepotřebuješ, tak to zahoď!

Základním hybným prvkem nakládání s odpady je jejich odstranění z dohledu. Kdo by se na to chtěl dívat, že? Nejjednodušší je zahodit odpad na místě, kde se skoro vůbec nezdržuji. Dnes už ale asi úplně každý uzná, že tato cesta není správná a že je docela hodně bezohledná. Existuje ale stoprocentně správná cesta nakládání s odpady?

Co je vlastně odpad? Je to pevná látka, kapalina nebo plyn, který pozbyl svého původního poslání a nemá už žádné další uplatnění, respektive je to od počátku nechtěná látka, která vznikla jako vedlejší produkt při výrobě něčeho žádaného. Dobrovolně-povinně Odpady je nejlépe vůbec neprodukovat. K tomu dospěla i známá reklama v televizi. Vzniku odpadu však bohužel nikdy nezabráníme – odpadem se časem stane vlastně veškeré naše okolí. Proto je zapotřebí, aby vše kolem nás bylo maximálně recyklovatelné. Tak se budeme přírodě podobat nejvíce, ta totiž také převážně recykluje. Z této strategie vychází například i evropská směrnice pro výrobu aut. Nejnovější modely jsou již téměř úplně recyklovatelné. Zaplaťpánbůh za směrnici, protože taková výroba je samozřejmě mnohem dražší a náročnější. Třídit a recyklovat je vůbec nejlépe takzvaně dobrovolně povinně. Recyklace je dobrá, jak ale naložit s věcmi nerecyklovatelnými? Strategie jsou v podstatě dvě: „zkoncentruj a ulož“ a „nařeď a rozptyl“. Zkoncentruj a ulož Většina odpadů se dnes koncentruje na skládky. Proto je tak důležité odpady pečlivě třídit. Do třídění se nám ale moc nechce, osobní přínos na této činnosti není přímo patrný, důvod k překonání lenosti je tedy jen velmi malý a mnohým z nás chybí úplně – zodpovědnost. Skládky nechce mít na očích nikdo. Nejjednodušší by bylo, chovat se jako pejsek s kostí, zahrabat skládku někam hluboko. Pak už ji neuvidíme a všem se uleví. Tedy až na okolní přírodu. Ta může poměrně hodně trpět. A to zejména tehdy, když se na skládku dostane nepatřičný škodlivý odpad nebo když je skládka špatně navržena a zajištěna. To znamená, že tato strategie má do správnosti hodně daleko. Nařeď a rozptyl Jiná elegantní metoda „nařeď a rozptyl“ je vhodná především pro tekuté, tedy kapalné a plynné odpady. A jaké jsou důsledky? Ve zlaté éře neodsířených uhelných elektráren platila vyhláška, která podle množství a škodlivosti vypouštěného plynného odpadu stanovovala minimální výšku komínů. A tak vznikala až dvěstěmetrová monstra, která měla tu výhodu, že spad škodlivých látek nezasáhl jen blízké okolí elektrárny, ale mnohdwy doputoval i za hranice dané země. Že je něco v nepořádku, se zjistilo, až když byly Krušné hory prakticky holé a pěkně kyselé. Nicméně podobná vyhláška o výšce komínů platí nadále, jen emisní limity jsou nesrovnatelně přísnější. Modifikovaná strategie ‚nařeď a rozptyl‘ byla mimojiné aplikována i na středně radioaktivní odpad všeho druhu, který se házel v barelech na mořské dno. Existovala dokonce mezinárodní dohoda stanovující maximální počet barelů na čtvereční kilometr mořského dna. Nasledky takového počínání nejsou sice na první pohled nijak očividné, do budoucna však mohou být katastrofální. To, že se v tomto počínání nepokračuje, je zásluhou některých ekologických hnutí, což je, narozdíl od jejich slepé protijadernosti, chvalitebné. Rozptylovat odpad tedy také není to pravé. Proto recyklujme!