Výlet do historie jedů, drog, léčiv i soudního lékařství

„Co není jedem? Všechny látky jsou jedy, je to jen dávkou, když nějaká látka přestává být jedem.“ (Paracelsus)

Většina z asi sedmi desítek knih vydaných v  edici Galileo nakladatelství Academia je pozoruhodná nejen svým obsahem, ale také čtivým, často netradičním podáním zásadních problémů vědy, techniky a společnosti. Patří k nim i nový svazek „Jedová stopa“ (Praha 2015, 1. vyd., 264 str.), který čtenářům nabízí výlet do historie jedů, drog, léčiv i soudní medicíny. Autor publikace doc. Dr. Ing. Petr Klusoň (1965) dlouhodobě působil na University of Wales v britském Bangoru a na Imperal College v Londýně. V současné době se zabývá výzkumem v Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR, ale věnuje se také popularizaci vědy, do jejíhož rámce spadá tato knížka.

Zmínky o přírodních jedovatých látkách, jejich účincích i přírodních zdrojích nacházíme již v nejstarších textech. Od pradávna vzbuzují v lidech strach. Přesto v sobě mají zvláštní, až magickou přitažlivost plynoucí z nebezpečí a z atraktivnosti jevu na hranici živého a neživého. Jed se obvykle vnímá jako něco, co člověka pomalu nebo rychle zabíjí či alespoň poškozuje. I když se člověk jedovatých látek obával, velmi brzy se je naučil využívat – nejprve k lovu, poté k vyvolávání určitých prožitků a pocitů, a posléze je obrátil i proti svým nepřátelům.

Lék či zbraň

Při hlubším zkoumání se zřetelně ukazuje, že téměř každá látka, ať už tělu vlastní nebo cizí, může za určitých okolností usmrtit nebo způsobit újmu na zdraví. Závisí to především na dávce, což již začátkem 16. století pravděpodobně jako první konstatoval renezanční učenec Paracelsus. Jeho slavný výrok je v mnoha variantách citován dodnes.

Že všeho moc škodí, platí dvojnásob u léčiv, která jsou z podstaty věci látkami biologicky aktivními a při vyšších dávkách se stávají toxickými (etymologicky toto slovo pochází z řeckého „toxikón“ (zkrácené „toxón“ = luk + „farmakón“ = jed, čili šípový jed). Důsledkem vniknutí jedů do organismu je otrava, která poruší rovnováhu fyziologických dějů a poškodí některé orgány. Toxicitou se vyznačují nejen člověkem vyrobené látky, ale na samé špičce nacházíme jako supertoxické některé látky přírodní (botulotoxin, nikotin, strychnin aj.).

Léčba otrav a důkaz přítomnosti jedů v těle oběti se těšily velkému zájmu společnosti zejména v souvislosti s travičstvím, které dosáhlo vrcholu v době renesance s notoricky známými italskými travičskými rody Borgia a Medici. V souvislosti s lidským poznáním přírody a uspořádáním živého organismu, včetně pozdějších převratných objevů v oblasti biologie, mikrobiologie, lékařství, chemie, biochemie a toxikologie, se proměňovaly v průběhu tisíciletí formy otrav; příliš se však nezměnily travičské pohnutky – touha po bohatství a moci, náboženská nebo národnostní zaslepenost, nenávist, závist, zloba, pomsta…

Toxikologie – nový vědní obor

Počátek vědního oboru toxikologie, který se zabývá vzájemným působením mezi chemickými látkami, klademe obvykle do roku 1813. Zakladatelem toxikologie je lékař, analytický chemik a profesor pařížské university Mateu Orfila (1787-1853). Ten sepsal a vydal zvláštní monografii s názvem „Traité des poisons tirés des régnes minéral, végéta et animal, ou toxicologie générale“ (Pojednání o jedech, neboli toxikologie obecná), která byla první učebnicí věnovanou základům nového vědního oboru toxikologie. V posledních dvou stoletích mu za život vděčí mnoho osob neprávem obviněných z travičství. Zvláštní pozornost totiž věnoval experimentálnímu důkazu přítomnosti konkrétní toxické sloučeniny v lidském těle.

Moderní toxikologie stojí na základech biologických a chemických a je bytostně interdisciplinární vědou. Má stránku popisnou, experimentální i teoretickou a v průběhu času se zformovala řada aplikovaných toxikologických odvětví (toxikologie popisná, predikční, klinická, průmyslová, soudní lékařství, ekotoxikologie, toxikologie potravin a aditiv, toxikologie agrochemikálií a další).

Jedová stopa

Nová publikace Jedová stopa nepřináší systematický přehled všech etap vývoje toxikologie a soudního lékařství, ale zdánlivě náhodný výběr z některých hlavních rozvojových momentů, zajímavých „jedových“ epizod i klíčových postav dějin těchto vědních disciplín. Vše je zasazené do širšího historického a společenského kontextu ilustrovaného živými a sugestivními příběhy.

Autor nás vede od prehistorie přes antiku, středověk, renesanci, osvícenství až k nacistickým vyhlazovacím táborům ve století dvacátém. V jedenácti samostatných kapitolách se potkáváme se slavným řeckým filozofem Sokratem, chemikem Albertem Hoffmanem, proslulým učencem Paracelsem, zakladatelem moderní fyziologie Paulem Ehrlichem, geniálním chemikem Wilhelmem Scheelem, travičkou Marií Lafargovou, profesorem chemie a nositelem Nobelovy ceny Emilem Fischerem, ale také s příběhy „černého“ zrna v obilí a námelových alkaloidů, léčby „Lues Venerea“, teoriemi o otravě Napoleona Bonaparta, arsenového zrcátka Jamese Marshe.

Kniha je velmi poutavá se smyslem pro detail a gradaci příběhu. Čte se jako netradiční detektivka. Přestože někdy líčí události, ze kterých mrazí, nesklouzává jejich tvůrce do laciné časové senzacechtivosti, ale zachovává si vysokou odbornou úroveň a téměř filozofický nadhled víry v dobrou stránku lidstva. Čtenáře pravděpodobně nejvíce překvapí skutečnost, že je autor provází nejen časem, ale také českou krajinou – Křivoklátskem, Brdy, údolím Labe, okolím Čapkovy Strže, Rychlebskými horami.

Publikace zaujme odborníky z řad lékařů, farmakologů, chemiků a učitelů přírodovědných předmětů, ale lze ji vřele doporučit i laickým čtenářům bez ohledu na to, zda mají či nemají chemické vzdělání. Splňuje totiž mnohem hlubší a významnější poslání, než jen prosté rozšíření přírodovědných vědomostí.