Jak jsme na tom s latinou

Latina jako nástroj vzdělanců a intelektuálů si své postavení nositelky antické řecko-římské kultury a civilizace v západní a střední části Evropy udržela až do poloviny 18. století, někde i déle. Dnes se s ní kromě jiného setkáváme v psaných, mluvených a dokonce i zpívaných projevech. Přisět k jejich pochopení by mělo další vydání encyklopedicky pojaté příručky „Slovník latinských citátů“ (Euromedia Group, k. s., – Knižní klub v edici Universum, Praha 2015, 544 stran, ISBN 978-80-242-5096-0). V prvé řadě obsahuje výběr dodnes živých, moudrých, mnohdy i vtipných a mistrně formulovaných citací a latinských slovesných útvarů, vytvořených významnými učenci, spisovateli a dalšími historicky známými osobnostmi ve třech velkých epochách evropských dějin: v antice, středověku a novověku. Autoři tohoto díla – literární historik, komparatista, překladatel, editor, vysokoškolský pedagog, spoluzakladatel Společnosti Franze Kafky, PhDr. Josef Čermák, a odborná asistentka na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity, klasická filoložka Mgr. Kristína Čermáková – nemuseli oproti svým předchůdcům z let totality pracovat pod cenzurní hrozbou a mohli volně prezentovat materiály z oblasti náboženství, idealistické filozofie anebo texty na téma svoboda, tyranie apod.

Osudy latiny v českých zemích

Koncem 60. let 19. století vyšel v rakousko-uherské monarchii školský zákon, který byl považován za velmi dobrý a promyšlený. V postupně zaváděných klasických a reálných gymnáziích bylo totiž latinskému jazyku a římským reáliím vyhrazeno v systému výuky významné místo. Přikládala se mu přibližně stejná důležitost jako matematice, s níž tvořil jakousi protichůdnou dvojici. Vycházelo se z toho, že se v obou předmětech výrazným způsobem uplatňuje logické myšlení (v latině při zvládání její gramatické stavby a při významové interpretaci textu). Rakouský profil gymnaziálního studia přejala československá tzv. první republika a odstranil jej po roce 1948 za marného odporu pedagogů až komunistický režim zákonem o tzv. jednotné škole. Čtyřicet let naprosté absence nebo později jen symbolického zastoupení latiny na okraji výuky poznamenalo nejen obecnou vzdělanost v zemi, ale i celé ročníky vědců, učitelů, lidí slova a pera z různých oborů lidské činnosti. Dnešní převažující pojetí výuky latinského jazyka vede již pouze k získání pasivních znalostí, nikoliv k jejímu využití jako prostředku mezinárodního dorozumění.

Mrtvý jazyk?

Dnes se o latině mluví jako o mrtvém jazyku. Ty tam jsou časy, kdy plnila úlohu světového jazyka a vzdělanější část společnosti se běžně mohla latinsky ústně i písemně dorozumívat. Život v moderní společnosti však vyžaduje od většiny z nás jiné znalosti. Musíme umět využívat složitá zařízení, výpočetní techniku, náročné technologické postupy, pochopit informace společensko-politického, ekonomického, manažerského, obchodního charakteru, celý život se vzdělávat v řadě nově vznikajících oborů a specializací. A tak, ač je současný člověk v určitém směru vzdělanější a jeho zájmy jsou širší než v generacích předcházejících, typ vzdělání se zřetelně liší. Nezbývá čas na získání znalostí, které dříve patřily k tzv. klasickému vzdělání, a počet lidí, kteří rozumějí latinsky psaným textům, stále klesá, takže překlad z latiny se stává záležitostí jen úzkého okruhu lingvistů a ojedinělých výjimečných „virtuosů jazyka“ či staromilců. Oblasti, ve kterých se s latinou běžně setkáváme, i když v poněkud pozměněné podobě, jsou v podstatě jen dvě: vědecká a odborná terminologie a mezinárodně uznávaná slova.

Latina přesto žije

Přesto latina žije. Existuje v nepřeberné spoustě těch nejstručnějších, drobných útvarů literární tvorby – aforismech, sentencích, gnómech, maximech, výrocích, citátech, heslech, nápisech, příslovích, pořekadlech, úslovích, obratech, pojmech a termínech. Setkáváme se s nimi v psaných, mluvených a dokonce i zpívaných projevech, jimž bychom měli porozumět, a co navíc, svou elegancí a moudrostí nás mohou často inspirovat. Přispívá k tomu i další vydání encyklopedicky pojaté příručky „Slovník latinských citátů“, které obsahuje 4 328 hesel s českým překladem a výkladem. Kniha přináší klíčová, často citovaná a pro všeobecnou vzdělanost nepostradatelná místa z biblických knih i z pozdějších děl náboženské literatury včetně nejběžnějších liturgických pojmů. Najdeme v ní i některé často frekventované výrazy a termíny vědy a techniky, jichž dodnes běžně užíváme, aniž často víme, že jsou latinského původu. Vyhledávání konkrétních textů k určitému tématu v tomto abecedně řazeném díle usnadňuje podrobný věcný (tematický) rejstřík, odkazující k výskytu všech klíčových slov v knize. Závěr knihy tvoří studie „Latina jako nástroj vzdělanosti“, která se snaží načrtnout historii a význam jazyka a kultury spoluvytvářejících dnešní Evropu.

Latina jako mezinárodní jazyk?

Eventualitou znovu využívat latinu jako mezinárodního jazyka pro současnou a budoucí vědu se od počátku 21. století soustavně zabývají němečtí jazykovědci na univerzitě v Mnichově. K otázce, který jazyk má mít jako mezinárodní jazyk vědy největší šanci, se vyjadřovali profesoři, docenti a asistenti z dvaceti vědních oborů z většiny německých univerzit. Latinu ovládá 58 % německých vědců – vysokoškolských pedagogů, ponejvíce teologů (68 %), historiků (87 %), právníků (81 %), kolem 80 % filozofů a literárních vědců; následují filologové (71 %), matematici (59 %) a sociologové (57 %), teprve po nich veterinární a humánní lékaři (56 resp. 53 %). Nejnižší procento latiny znalých vědců tvoří psychologové a ekonomové (35 %) a inženýři (okolo 30 %).

Tři čtvrtiny dotazovaných vědců se domnívají, že je nutná znalost více cizích jazyků, ale pro povinnou latinu se vyslovilo pouze 5 % z nich (26 % historiků, 24 % teologů, 17 % filozofů, 13 % matematiků, ale pouze po dvou procentech humánních a veterinárních lékařů a překvapivě nula procent právníků, u nichž je aktuální znalost latiny jedna z nejvyšších).

Srovnání s angličtinou

Z průzkumu vyplývá, že většina německých vědců aktivně používá angličtinu, protože se ji povinně naučili. To ale neznamená, že je jako mezinárodní jazyk jednoznačně nejvhodnější – např. že by byla terminologicky jasná, snadno naučitelná, foneticky optimální atd.

Nad lingvistickými a kulturními důvody, které výrazně hovoří proti angličtině, převažují sociologické, politické a v neposlední řadě ekonomické důvody. Je totiž všeobecně známo, že se anglofonní vědci a technici cizím jazykům neučí. Podle výsledků starších výzkumů ovládá např. němčinu 15 % anglických vědců-humanistů, 5 % vědců ze společenskovědních oborů a pouze 3 % z technických disciplín.

Laureáti Nobelových cen

Další zajímavý poznatek vyplynul z průzkumu v řadách laureátů Nobelových cen, oceněných v minulém století. Z anglofonních zemí pochází okolo 55 % nositelů, z německy mluvících zemí kolem 19 %, z francouzsky mluvících 10 %, ze skandinávských 6 %. Z toho se mimo jiné usuzuje, že anglofonní vědci neztrácejí čas při učení se cizím jazykům a mohou se proto dříve a intenzivněji věnovat pouze svému oboru.

Latina povinná ve školách?

V současné době je angličtina téměř všude v Evropě povinným jazykem. Použití latiny se jeví zcela oprávněné v oblasti humanitních věd, stále častěji se však ozývají požadavky znovuzavedení její aktivní výuky ve školách. Plné porozumění jazyku a jeho operativní užívání není totiž bez aktivních znalostí možné. Aktivní latina má být prostředkem k plnému pochopení např. klasických textů. Živý jazyk lze s úspěchem také využívat pro didaktické účely. Zavedení latinského jazyka do každodenního života však nezbytně vyžaduje jeho „modernizaci“, která se z největší části vztahuje na lexikální oblast (slovní zásobu).

Co na to J. A. Komenský

J. A. Komenským prosazovaná humanistická myšlenka, že člověk má být všestranně vzdělán nejen v oblastech všech potřebných věd, ale také v mezinárodním jazyce, nenašla doposud plného pochopení. Bez náležité pozornosti zatím zůstávají jeho dvě další teze, že konstrukce mezinárodního jazyka má být výsledkem práce mezinárodního vědeckého kolektivu a že latina je nanejvýš vhodná jako stavební a inspirační materiál k této práci.

Latinský jazyk má tedy v současnosti i budoucnosti ve všech případech k otázkám dorozumění mezi národy stále co říci.