Charles E. Gray: ZELENÉ SLUNCE

San Francisko hoří, v plamenech jsou všechna velká města ve Spojených státech.  Ani jaderný útok, ani meteorit či Godzila. To jen Saudové přiškrtili kohoutky, cena benzinu vyletěla do nebe, aby vzápětí spadla na nulu. Nebyl totiž benzin žádný. Naštvané obyvatelstvo začalo rabovat a bylo jedno, zda elektroniku nebo dětské plenky. Policie byla bezmocná, bankomaty vypáčené, banky zamčené na sto západů, národní garda v ulicích. Ozývala se střelba a nářek raněných. Tekla krev, ale netekl benzin. V chaosu a ve zmatku dopravní zácpy spěchala doktorka Jocelyne Wuová do své firmy Prometheus Ltd. Concepts. Dnes chtěla investorovi předvést své Baby.

Doktorka Wuová vydělala nějaké peníze na vývoji fotovoltaických panelů a rozhodla se dovést do konce nápad otce televizní obrazovky Phila Farnswortha - nápad, který se nazývá fúzor. Chtěla postavit fúzní reaktor.

Úspěšný model fúzního reaktoru jménem Baby bylo třeba zvětšit do rozměrů prototypu a bude-li prototyp fungovat, pokusit se přitáhnout pozornost trhu. S další zamítnutou žádostí o podporu v ruce, přijala Jamese McConella. Mr. McConell, spolumajitel rafinerií, nešťastné Jocelyne nabídl 400 milionů, což byla dostatečná suma pro stavbu ne jednoho, ale nejméně dvou prototypů.

Ten pátek se James chtěl seznámit s modelem reaktoru na principu fúzoru a vysvětlit jeho posádce svůj nápad vyrábět metanol ze vzdušného oxidu uhličitého a vody za rozhodující pomoci tepla z jaderného zdroje. McConnel měl plné zuby útoků ekologů i závislosti na náladě ropných polí – chtěl benzin a jeho odvozeniny vyrábět zcela novým způsobem. Ropná krize mu dala zapravdu.

Aby se zlevnila doprava elektřiny, bude společnost Prometheus produkovat modulární elektrárny výkonu 250 až 500 MW, které se budou stavět v místě spotřeby!

Smlouva Wiliam Rafinery a Prometheus Ltd byla podepsána a July Riot – červencové nepokoje – pomalu utichaly. Plameny již nebyly vidět, ale oheň skrytě doutnal pod vrstvou popela. Prototyp fúzního reaktoru byl vyzkoušen a se 110 megawatty překročil pohodlně breakeven!

Prezident Barack Obama obklopen energetickou a finanční suitou přijal zástupce nové společnosti doktorku Jocelyne Wuovou a Jamese McConnelyho s jejich logem - zeleným symbolem "recyklování" stylizovaným jako slunce - , aby vyslechl jejich argumenty pro státní půjčku 600 miliard na výstavbu jednotek pro výrobu benzinu ze vzdušného CO₂ za vydatné pomoci jaderné energie zdokonaleného fúzoru.

To, že půjčka se uskutečnila, že fabrika začala chrlit jednotky na výrobu benzinu z CO₂ a za pomoci tepla fúzoru, je nasnadě. Protože jsme v Americe, zbývá podotknout, že setkání bývalých milenců Jocelyne a Jamese skončilo happyendem.

Až potud fikce! Nyní skutečnost!

Eni je skutečná italská společnost se šestinohým psem chrlícím oheň v logu. Podniká v 73 státech a platí 33 000 zaměstnanců (https://www.eni.com). Eni se zabývá nejen zpracováním ropy a plynu. Určitě ne pouze z humanitárních důvodů deklaruje svůj zájem dobře vycházet se životním prostředím a zajímá se o dekarbonizaci. Hodlá investovat do dodavatelského řetězce metanu, aby mohla i nadále snižovat emise CO₂. Nepřípomíná vám to něco, či spíše někoho? Ještě sponzorovat termojadernou fúzi, a je tu Wiliam Rafinery Jamese McConnellyho, o které jste si právě přečetli a můžete číst v knize Charlese E. Graye: ZELENÉ SLUNCE (K dostání u Amazonu: https://www.amazon.com/Green-Sun-Fusion-Age-Book-ebook/dp/B005GBPEAE). Jenže Eni do fúze opravdu investuje! Poskytla 50 miliónů dolarů MITEI, která hodlá postavit tokamak SPARC s nejmodernějšími supravodiči YBCO! MITEI je konsorcium Massachusets Institute of Technology (MIT) a Commonwealth Fusion Systems (CFS). Zdá se, že autor Zeleného slunce Charles E. Gray je vizionář na slovo vzatý…

To nejzajímavější na konec

Povídka Green Sun mísí fikci se skutečností. Do druhé oblasti patří existence zařízení fúzor i jeho vynálezce Phil Farnworth. Jak známo, fúzor je kulový urychlovač, který má do termojaderného reaktoru daleko, ale fúzní neutrony produkovat může. Jednoduchost fúzoru umožnila jeho stavbu amatérům dokonce velmi nízkého věku – Jamiemu Edwardsovi z Prestonu bylo 13 roků. Ovšem transformace fúzoru na elektromagnetickou past popisovanou v povídce Zelené slunce je doslova „opsána“ ze vzpomínek jejího autora Olega Alexandroviče Lavrentěva. A to je záhada. Lavrentěvovy práce jsou v anglosaském světě citovány sporadicky, či spíše vůbec ne. Kde se autor s Lavrentěvovými myšlenkami seznámil, je obtížné i domýšlet. Proč zvolil fúzor a ne tokamak? Třeba nechtěl zařízení evidentně ruského, či dokonce sovětského původu propagovat, a raději zvolil relativně neznámý fúzor. Amerického původu je sice také stelarátor, který má k fúzi rozhodně blíže než fúzor, ale určitě dál než tokamak. Stelarátor je ovšem ve fúzní komunitě určitě známější než fúzor, takže pro science fiction se hodí spíše téměř mystický plod vývoje TV elektrody. Navíc fúzor reakcí proton-bor 11  produkuje přímou přeměnu uvolněné fúzní energie na energii elektrickou. Příběh jako by předjímal to, co už se dnes děle: plejáda soukromých společností se vrhla na jadernou fúzi: Helion Energy, TAE, General Fusion, Tokamak Energy, Tokamak Applied Systems a především Energy Matter Conversion Corporation (EMC2), která se elektromagnetickými pastmi zabývá a je ze všech jmenovaných společností nejstarší a fúzoru nejbližší.

Skutečnost není tak přímočará, jako sci-fi literatura - na druhou stranu většina vynálezů předpovídaná spisovateli sci-fi opravdu dříve nebo později světlo světa spatřila. Tak proč ne výroba benzínu pomocí energie fúze? O MITEI – konsorciu Massachusets Institute of Technology (MIT) a Commonwealth Fusion Systems (CFS) si brzy přečtete na Třípólu.