Rubriky

Richard Carrington, anglický sluneční astronom, se 1. září roku 1859 jako obvykle věnoval pozorování slunečního obrazu, který si teleskopem promítal na stěnu. Právě se zabýval skicováním velké sluneční skvrny, když v tom spatřil, jak se nad skvrnou objevily dva nesmírně jasné záblesky, rychle se zvětšovaly a svým jasem dokonce přezářily samotné Slunce.

Každý den probíhá na světě okolo 18 tisíc bouřek a do zemského povrchu udeří více než tři miliony blesků. Pokud zrovna teď zuří bouře nad vámi, dost možná nějakých 15 kilometrů nad vaší hlavou vzniklo více antihmoty, než kolik dokáže vyrobit urychlovač v CERNu.

V současné době se už téměř žádný větší film neobejde bez výpomoci virtuálních herců. Umělí lidé chodí, mluví a hýbou se jako ti opravdoví, dokonce můžete s počítačovými bytostmi natočit celý film. Jak ale přimět virtuální tvory ke spolupráci?

Skoro každý zná jednoduchý školní pokus. Vezmete syrovou bramboru, zasunete do ní dvě různé kovové elektrody, připojíte je drátky k žárovce a ejhle – bramborová baterie vyrábí elektřinu a žárovka svítí.

Magnetorecepce u zvířat

Každý živočich se snaží ve světě kolem sebe co nejlépe orientovat a využívá k tomu všechny dostupné prostředky. Světelné záření, zvukové vlny, pachové molekuly… Všechno, co mu přinese lepší informaci o poloze hnízda, nepřátel nebo potravy, mu poskytuje nezanedbatelnou evoluční výhodu. Není proto divu, že mnoho živočichů využívá ke své orientaci také zemské magnetické pole.

Hlubiny podmořských kaňonů jsou temná, pustá místa a pokud nejsou vyhřívány hydrotermálními prameny, nedá se očekávat, že by překypovaly životem. O to překvapující byl průzkum kaňonu Kaikoura u východního pobřeží Nového Zélandu.