Rubriky

Fúzní hladinu čeří mantra čerstvého podnikatelského povětří, které hodlá zkrotit Slunce na Zemi – zapálit termojadernou fúzi tak, aby poslouchala na slovo. Zní: kompaktní (= malé), laciné a do pěti let. Gigant, který se staví ve Francii, je veliký, drahý a nikdo neví, kdy bude hotov. Jejich slova prozrazují a) potřebu přemluvit investory, b) podcenění velkého soupeře, c) oboje dohromady. Ovšem když na stejnou notu zahraje Steven Cowley, zní melodie mnohem přitažlivěji, opravdověji a v každém případě zajímavě až překvapivě.

I kdyby Spojené státy americké v roce 1998 dodržely slovo a pokračovaly v projektu ITER a nemusel se po jejich odstoupení rozpočet snižovat a velikost tokamaku ITER zmenšovat, nestačil by projektovaný výkon nového plazmatu k vyzkoušení odolnosti konstrukčních materiálů vůči tokům fúzních neutronů. Jen by nebyly dnes náklady na testovací zařízení tak vysoké.

Ať už je jejich velikost jakákoli, fúzní zařízení jsou jemné, složité a drahé technologie. Jak postupuje výzkum a experimentální programy se rozšiřují a prohlubují, všechny vědecké instituce běžně cítí potřebu mít nová zařízení s dodatečnými výzkumnými kapacitami, moderním vybavením nebo exotickými rysy. Když už upgrade není možný, "staré" zařízení se objeví na neoficiálním "second-hand trhu". Zde se častěji daruje než prodává - stejně jako by dnes člověk asi obtížně prodával sice dokonale funkční, ale ne docela špičkový počítač. Podívejme se na pár takových tokamaků z druhé ruky.

Jeden z nejflexibilnějších a nejlépe vybavených tokamaků pro výzkum fúze na světě prochází v současné době významnými vylepšeními, která usnadní cestu k elektrárnám na principu jaderné fúze. Nové vybavení umožní studium fyziky hořícího plazmatu a jeho udržení. Zatím nejúspěšnější zařízení pro studium termojaderné fúze – tokamak – není nic jiného, než zvláštní druh elektrického transformátoru. Jako takový, je tokamak v principu pulzní zařízení. Vědci a technici usilovně pracují na odstranění, nebo alespoň zmírnění této nevýhody tokamaku. To znamená prodloužit pulzy plazmatu na co nejdelší dobu, ideálně dosáhnout nepřerušovaného režimu činnosti.

Pro všechny, kteří přispěli k návrhu a vybudování největšího zdroje negativních iontů na světě, to byl slavnostní okamžik. Generální ředitel ITER Bernard Bigot stiskl spínač a uvedl do pohybu řetězec signálů, na jehož konci se na obrazovce objevilo krátké plazma. Proběhlo veřejné testování svazku neutrálních částic.

Standardní klasifikace řízené termojaderné fúze rozeznává dva přístupy: inerciální (Inertial Confinement Fusion, ICF) a magnetický (Magnetic Confinement Fusion, MCF). Magnetické udržení využívá omezujícího vlivu magnetického pole na volnost pohybu nabité částice. Plazma se na termojadernou teplotu ohřívá v magnetické nádobě. Inerciální fúze nepoužívá žádné síly k udržení, ale vychází ze základní vlastnosti hmoty, ze setrvačnosti. Všechny procesy potřebné k uvolnění fúzní energie – ionizace, ohřátí a fúze – musí proběhnout v palivu rychleji, než se palivo v důsledku kinetického odstředivého tlaku rozletí do prostoru. Oba přístupy vycházejí z krajních hodnot součinu Lawsonova kritéria:

hustota × doba udržení energie ≥ funkce teploty a typu fúzní reakce

Velkou hustotu a krátkou dobu udržení využívá inerciální udržení, malou hustotu a dlouhou dobu udržení umožňuje magnetické udržení. Je tu však ještě "něco mezi".