Kosmické elektrárny

„Kosmické elektrárny“ – dvě slova, která zatím znějí spíše jako název nového sci-fi filmu, se možná za několik let stanou zcela běžným jevem. Nebo nestanou? To bude záležet zejména na dalším vývoji energetiky, na dostatku fosilního paliva na Zemi a na úspěchu či neúspěchu při startování termonukleární reakce.

Před nedávnem přišlo Japonsko s nápadem vybudovat na geostacionární dráze elektrárnu, která by energii na Zem přenášela mikrovlnným zářením. Výkon elektrárny by měl odpovídat zhruba výkonu středně velké atomové elektrárny (jakou je například Temelín). Kosmická elektrárna by měla i se solárními panely hmotnost dvacet tisíc tun, což je však v beztížném stavu naprosto nedůležité. Celý projekt by se měl uskutečnit nejdříve v roce 2040 a stál by asi 17 miliard dolarů.

Kosmické elektrárny mají jako všechny druhy elektráren své plusy i své mínusy. Výhodou je zejména přímý a stálý sluneční svit, díky kterému by mohly kosmické elektrárny vyrábět energii neustále. Tento sluneční svit by navíc neprocházel atmosférou Země a na sluneční články by tak dopadal v plném složení (zatímco na sluneční články umístěné na Zemi nepronikne značná část energie zejména ultrafialového pásma slunečního záření).

Nevýhodami jsou pak doprava elektrárny do kosmu a přenos vyrobené energie na Zemi. V tom také spočívají velká ekologická rizika: mnoho kosmických startů a hlavně přenos energie na Zemi mikrovlnným zářením. Pro takovéto získávání energie je potřeba obrovských ploch článků, neboť i ty nejlepší články vydávají asi jen 280 W/m2.

Kosmické elektrárny navíc potřebují obrovská pozemní antenní pole, která by přijímala energii přeměněnou v kosmu v podobě mikrovlnného záření. Při tomto přenosu by docházelo ke značnému poškozování atmosféry (hlavně rozptylem a absorpcí záření), což by vedlo k daleko většímu zhoršování lokálního mikroklimatu, než které způsobují největší tepelné elektrárny.

Osobně považuji za zdroj energie budoucnosti spíše jadernou fúzi, v nejbližší době pak atomové elektrárny (jak ekonomicky tak ekologicky výhodnější než nejrozšířenějsí elektrárny tepelné), přesto... nechme se překvapit…

Projekt přeměny ruských jaderných hlavic na palivo pro jaderné elektrárny nazvaný „Megatuny
na Megawaty“ oslavil 10. výročí. Za toto období firmy USEC Inc a Techsnabexport (TENEX) již komerčně zpracovaly kolem 200 tun uranového materiálu (z cca 8000 jaderných hlavic) na palivo pro americké jaderné elektrárny. Celkový projekt plánuje přepracování více než dvojnásobného množství – tj. 500 tun uranového materiálu, jenž představuje množství 20 000 jaderných hlavic. Pro představu výše zmíněných 200 tun již přepracovaného jaderného materiálu odpovídá dostatečnému množství paliva na zásobování elektřinou města velikosti Bostonu nebo Seattlu po dobu téměř 300 let. V současnosti v Americe již cca 10 % elektřiny pochází z jaderných elektráren, které spalují tento přepracovaný materiál z původních ruských jaderných zbraní.

(Zdroj: World Nuclear Association News Briefing)